Forsaken - 254. díl

„Měl jsem s někým schůzku. Víc ti ale říct nemůžu,“ vypadlo z něj posléze a to se na to ještě posilnil dalším douškem kávy.

„Uvědomuješ si, že tohle zrovna důvěru nevzbuzuje?“ upozornila jsem ho sarkasticky.

„Nemám v tobě vzbuzovat důvěru ale chránit tě,“ upozornil mě na oplátku.

„Potom mi snad můžeš aspoň říct, jak jsi mě u Viktora našel.“

„Nechal jsem ti do boty dát čip… pro všechny případy…“ přiznal a podle toho, jak se tvářil, zřejmě očekával, že ho za to patřičně sjedu. Ale to se spletl. Protože mě namíchla docela jiná věc.

„Tak proč jsi mě tam nechal hnít skoro týden?!“ zeptala jsem se a snažila se přitom zůstat v klidu, i když při vzpomínce na tu upírovu pohostinnost to nebylo zrovna snadný.

„Protože je Viktor podezíravej bastard a tvý boty vyhodil cestou do svýho doupěte,“ ozřejmil mi to Riel a já si unaveně povzdychla. Jak je možný, že s každou jeho odpovědí mě napadají akorát další otázky?

„Takže jak jsi mě nakonec našel?“

„Vystopoval,“ odvětil s dokonale kamennou tváří a vysloužil si za to ode mě pořádný zamračení.

„Fajn! Mám štěstí, že jsi tak skvělý stopař!“ ocenila jsem jeho kvality jízlivě.

Tenhle kompliment přešel mlčením a já pocítila nutkání něčím po něm hodit. Byla jsem naštvaná… a frustrovaná… a čím dál zmatenější. A taky… unavená. Adrenalin vyprchal a já zatoužila někam zalízt a aspoň trochu se prospat, protože během tý noci u Nikoly jsem si zrovna moc neodpočinula. A zjevně to na mně bylo dost vidět.

„Proč se nejdeš nahoru natáhnout?“ navrhnul Riel mírně. „Kdyby se objevil Alex nebo Marcell, tak pro tebe dojdu.“

„Počkám na ně tady,“ odvětila jsem umíněně.

„Proč? Bojíš se snad, že bych jim mohl přichystat nějaký nemilý přivítání?“ ušklíbnul se a obrátil do sebe zbytek hrnku. „Asi mi to nebudeš věřit, ale i já mám pro dnešek dost. Mám v úmyslu si lehnout na pohovku v hale a počkat na jejich příjezd. To je vše.“

Ještě chvíli jsem váhala, než únava zvítězila a já rezignovaně přikývla. „Dobře…“

Uklidila jsem hrnky do myčky a s vidinou horký koupele a měkký postele jsem zamířila ke dveřím. Než jsem si ještě na něco vzpomněla. „Ehm… nemáš náhodou nějaký náhradní tričko? Obávám se, že všechny mý věci zůstaly v Nikoliným autě. Včetně tátovy dýky,“ přiznala jsem neochotně a připadala si jako neschopný hlupák.

„Tý dýky?“ ujišťoval se Riel. „Netušil jsem, že ti ji dal.“

„Našla jsem ji v tašce s oblečením, když jsme se přesunuli sem. Myslela jsem, že to ty…“ Radši jsem už nepřiznala, že mě ten nečekaný dárek polekal natolik, že jsem ho zahrabala až na dno a teprve po těch událostech s andělama a Marcellem v síni jsem ji vytáhla a začala nosit při sobě. Jenže namísto, abych se cítila bezpečnějš, jsem měla pocit, že na mě zákonitě musí hned za rohem někdo skočit.

Riel zamítavě zavrtěl hlavou. „Zajel jsem pro ni, když jsi byla u Alexe, a potom jsem mu ji v nemocnici předal.“

„Neptal se, kdes k ní přišel?“ podivila jsem se. „Proč jsi mu ji vůbec vozil?“

„Kvůli tobě… neřeklas mu o svých schopnostech… a já usoudil, že bude lepší, když tě nebude podezírat…“ Nerozhodně pokrčil rameny. „I když hádám, že mi tu historku o tom, že ji nejspíš vytrousil na schodech, taky nezbaštil.“

„Protože jsem se mu mezitím přiznala…“ hlesla jsem a nemohla se ubránit dojetí nad tím, že se mě Riel snažil chránit. A nebo jenom hájil nějaký vlastní zájmy? Koneckonců mi o tý svý schůzce odmítl cokoli bližšího říct, proč by to dělal, kdyby se netýkala mě? Měl snad Marcell pravdu, když mě před ním varoval?

„Každopádně tě musím zklamat, protože mám akorát tohle triko…“ a Riel dvěma prsty odchlípl zaprášenou látku od svýho těla, aby docela zbytečně upřesnil, který má na mysli. „… a i když ti ho milerád přenechám, pochybuju, že by se ti zamlouvalo víc než to tvoje.“

Hm, byla jsem si naprosto jistá, že to jeho by se mi zamlouvalo o dost víc… ale můj problém to nijak neřešilo. No co, tak se holt vykoupu, oblečení vyklepu a třeba to nebude tak hrozný, jak to vypadá. Jistá skepse však na mně musela být patrná, protože se Riel poněkud nevěřícně zasmál.

„Přece jen jsi slečinka… tady jde některým o krk a ty se staráš o čistý oblečení!“

„To sedí od někoho, kdo se tu uškliboval nad tím krásným kompletečkem od Marcella!“ nenechala jsem si tu kritickou poznámku líbit.

„To je fakt. Ale jestli máš ještě zájem, tak ty tanga najdeš v koši,“ nabídnul mi velkoryse. „Pokud si pamatuju, dost se ti líbily!“

„To jo, ale nerada bych urazila Marcellovy city, koupil je přece tobě!“ udělala jsem na něj obličej a vyrazila rychle ke dveřím, abych se vyhnula dalšímu pokračování týhle nesmyslný debaty.