Tajemství gobelínu 4 -3. Chalupářův Pahorek

~ 3 ~

Chalupářův Pahorek

 

Nastával soumrak, růžová obloha se přelévala do purpurové. Postupně se začaly objevovat hvězdy, tvořily krásné vzorce, jejichž záře zalévala hebkým světlem krajinu. Max se zastavil ve své již štěrkem odřené obuvi a zahleděl se na pahorek.

        Svůj cíl spatřil přímo před sebou, rozlehlá budova ležela na vrcholku vzdáleného svahu. Místo oken viděl zářit žluté čtverečky. Proti obloze se rýsovala černá silueta panství. I z této vzdálenosti Max slyšel smích, který se prolínal s hrou na housle. Odhadoval, že by tam mohl být za deset minut svižné chůze. Sáhl hluboko do kapsy a vyndal jablko, jímž mrštil daleko před sebe. Přešel do běhu, aby zjistil, zda ho může chytit dříve, než dopadne na zem. Běžel stále rychleji a rychleji, ale dráha jablka stále rostla. Zmenšovalo se stále víc, až se Max bál, že se nikdy nevrátí k zemi, ale prostě odletí pryč jako malý červený balónek. Nevěřícně se smál, protože jablko dosáhl konečně svého vrcholu a pomalu klesalo obloukem dolů.

        Ale jak se Max hnal, aby jej chytil, zjistil, že není sám. Slyšel na cestě něčí kroky. Ohlédl se přes rameno a spatřil tmavou postavu, která jej doháněla. Měsíční světlo ozářilo obličej postavy, jenž se vynořil ze stínu. Byl to Cooper. Bledá a zničená tvář se nacházela v chmurném odhodlání. Přímo přeletěl propast mezi nimi.

        Brzy se k pronásledování Maxe připojili další. Vyběhli z živých plotů podél cesty a sprintovali za ním. Mezi pohupujícími se rozmazanými obličeji Max rozeznal Nolana. Jak se ukázalo, další tam byla slečna Boonová, paní Richterová včetně pana Morrowa, který po něm trhl výraz plný divoké nenávisti. S každým panickým otočením hlavy Max zpozoroval známé přátele. Mezi nimi byla Cynthia, Monsieur Renard, i Nigel Bristow. Nejvíce znepokojivá byla Julie Tellerová. Maxova bývalá přítelkyně s pláčem běžela. Její hezká tvář posetá škrábanci a krvavými kruhy.

        Jeho pronásledovatelé ho předbíhali. Bez ohledu jak rychle Max běžel. Dravá smečka ho uzavřela mezi sebou. Lapal po dechu, dravé šklebící se tváře se na něj koukaly a v měsíčním světle šlo zpozorovat jejich bosé nohy rozedrané od štěrku a bahna. Cooper byl skoro u něj, sekl před sebe na Maxův krk. Jak čepel škrábla kůži, Max se napnul a vyrazil dopředu. Jeho pozornost utkvěla na padající jablko. Kdyby ho jen mohl chytit. Všechno by bylo v pořádku. Jeho pronásledovatelé by ho potom nechali být.

        Jablko bylo přímo před nimi, padalo jako malý meteorit.

        Max vyskočil a natáhl ruku. Ucítil náraz. Prsty mu sklaply jako past, když padal na cestu. Kutálel se po hrubém a mokrém štěrku. Několik vteřin jen ležel a lapal po dechu s očima pevně zavřenýma. Žádný pronásledovatel se na něj nevrhl. Žádné nože, zuby, nebo prsty, jež by mu roztrhaly tělo, nebo vyrvaly jablko ze sevření.

        Otevřel oči. Pád ho odklonil od směru, kterým chtěl jít. Na cestě nikdo nebyl. Kam odešli? Co je donutilo zmizet?

        Unavený Max se postavil na nohy. Otevřel dlaň a pohlédl na jablko. Po několika úderech srdce na něj stále vyjeveně zíral. To jablko, které vyhodil, bylo celé ze zlata, mnohem těžší než předtím. Díky hladkému povrchu mohl Max pozorovat svůj odraz. Když se díval na svůj malý zkreslený obraz, všiml si, že je za ním tmavý obrys.

        Byl to vlkodav.

        Samozřejmě, že to byl on. Vlkodav tu vždy čekal. Stále čeká na Maxe, na soumrak. Nikdy nebyl vpuštěn do domu. V jablku Max zíral na ty tmavé černé čelisti, které byly otevřeny dokořán za jeho zády. V hrdle se ozval dunivý zvuk. Následoval proud horkého dechu, který zamlžil povrch jablka. Odraz zmizel.

        Max se pomalu otočil a podíval se zvířeti do nestvůrné tváře. Ta se tyčila vysoko nad ním. Byl impozantní dokonce více než Astaroth nebo JaJa. V obrovských vlhkých očích se mu leskl měsíční svit. Měřil si Maxe jako nějaký starověký a hrozný bůh. Svoje chlupaté čelo tiskl na to jeho. Vlkodav ho přinutil couvat zpátky podél silnice a hovořil přitom svým strohým a skřípavým hlasem.

        „Kdo jsi?“ domáhal se. „Rychle odpověz, nebo tě sežeru.“

        Max upustil jablko, z pochvy vytasil gae bolgu a vnořil ji do hrudníku zvířete. Vlkodav vydal přerývavé skučení, dlouhé a táhlé, až hrozilo, že otřese světem.

        „PROBUĎ SE!“

        Max otevřel oči a spatřil stát Davida Menla nad postelí. Třásl jím, co mu síly stačily. Jeho tvář byla bledá. Zpanikařil a dál třepal Maxem.

        „Jsem vzhůru,“ vydechl Max a nasál vzduch, jako by se topil. „Jsem v pořádku… jsem vzhůru.“

        David couvl, aby dal spolubydlícímu prostor se zotavit. Maxovo srdce bušilo nesnesitelně rychle. Každý úder byl bolestivý a pot se mu řinul po těle. Mokré povlečení odkopl stranou a dál zůstal ležet, jak se snažil vzít rozum do hrsti.

        „Nikdy jsem tě neslyšel takhle vykřiknout,“ zašeptal David. „Co to muselo být za noční můru…“

        „Vlkodav,“ supěl Max. „Vždy je to zatracený vlkodav. Kolik je hodin?“

        „Téměř osm,“ odpověděl David. „Ale nemáš vyučování. Klidně můžeš ještě spát.“

        „Ne,“ řekl rychle Max. „Musím vstávat, mám nějaké věci na práci.“

        „Ne, nemáš,“ řekl mírně David. „Právě ses vrátil z dlouhé cesty a máš právo na odpočinek. Bude spousta věcí, co budeš moci udělat, ale ne dnes, Maxi. Teď mi dovol, abych ti koupil snídani.“

        „Nemusíš mi kupovat snídani. Pojďme se prostě najíst do jídelny. Chci vidět Boba.“

        „Bohužel,“ řekl David a hodil Maxovi z nedalekého háčku ručník. „Jídelní sál je pro studenty a my už jimi delší dobu nejsme. Kromě toho tam Boba nenajdeš. Nedělá v kuchyni, už ne.“

        „Co tím myslíš?“ zeptal se Max a opíral se o lokty. Bob kuchyní přímo žije.“

        „Už ne,“ řekl David smutně. „Odešel od vaření, postavil si domek na Chalupářově Pahorku. Tráví tam teď většinu času. Jednou jsem ho navštívil, ale zdálo se mi, že se mu to nelíbí. Od té doby jsem ho neobtěžoval.“

        Max byl ohromený. Myslí mu probleskla vzpomínka na uprchlickou stráž. Tam mu položila otázku: Jak se jmenuje ten starý smutný surovec, co žije na Chalupářově Pahorku? Dívka mluvila o Bobovi! Nedávalo to žádný smysl; obr byl hlavou Rowanské kuchyně po celé generace a svou práci miloval. Něco bylo velmi špatně.

        Max svižně přehodil nohy přes postel a otřel pot do ručníku. „Díky, že jsi mě vzbudil,“ řekl a brouzdal do nižší úrovně pokoje, aby si umyl tvář. Naplnil umyvadlo, zavřel oči a ponořil tvář do studené vody. Pomalu si masíroval spánky, z krku mu pomalu odcházela ztuhlost. Zhluboka dýchal a pozoroval klenutý strop nad hlavou.

        Hvězdy za okny příjemně zářily. Max zpozoroval, že souhvězdí Orion bylo v příze drobných zlatých světel. O chvíli později se objevil Velký vůz. Byl to tak uklidňující pokoj, vždy klidný a rozjímavý. Nahoře postele, níže pracovna a nejkrásnější výhled na nebesa, jaký si jen mohl přát.

        „Takže… snídaně?“ zeptal se z vrcholu schodiště David. „Částečně jsem pro Oběšence, jsou tam nějaká nová místa.  Nebo to můžeme zkusit ve východní části. Zdá se mi, že Lucia to má ráda U Kotlíku. Je to samozřejmě na tobě, Oběšenec má však taky vynikající kávu. …“

 

Po pravdě řečeno, Max neměl na výběr. Jak pár putoval dlážděnou ulicí Rowanského města, míjeli mnoho slušných podniků. Ale David na každém z nich našel nějakou závadu. U Kotlíku bylo příliš mnoho lidí, Kozlík byl příliš prostý, Černý Drak naopak snobský. Když David začal vyprávět o nedávném případu otravy jídlem u Radostné trouby, Max to nevydržel a navrhl toho Oběšence.

        „Pokud na tom trváš,“ řekl David šťastně. „Jsem si jistý, že nás budu schopný vtěsnat dovnitř.“

        Osamocená kavárna stála30 yardůod nejpokornějších obchůdků v severozápadní části města. Když se přiblížili, Max si všiml, že to není nic víc, než zchátralá chata ze zachráněných borovicových desek, postavených okolo jasanu. Na znamení visel na větvi neomalený strašák. Jeho vratké nohy zčernaly časem od kouře, který stoupal z komína. Uvnitř sousední ohrady ležela na boku špinavá prasnice, zatímco okolo vřeštělo tucet kuřat nad vysypaným zrním.

        „To je skvělé,“ řekl ironicky Max. „Mnohem lepší než všechna ta místa předtím.“

        „Oh, já vím, že to nevypadá moc dobře,“ řekl David, „ale má to charakter! Můžeš si nechat Černého Draka s naleštěnou mosazí a koupelnami. Já si vyberu Oběšence-pokaždé. Marta se o mě dobře stará, troufám si říct, že jsem její nejlepší zákazník.…“

        Max následoval přítele dovnitř. Po chvíli dospěl k závěru, že David není pouhým nejlepším zákazníkem Oběšence, ale také jediným zdrojem příjmů. V kavárně bylo prázdno. Většina židlí stála na půl tuctu stolů uspořádaných kolem kmene stromu. Max kašlal do rukávu, nakoukl do mastného oparu a všiml si obrovské spící postavy, roztažené přes polovinu stolu.  David zazvonil na trojúhelník visící na háku vedle Maxe.

        „Tady to je, tady to je,“ mumlala stále nehybná postava.

        „Dej si na čas, Marto,“ řekl David. „Dnes jsem přivedl přítele.“

        „Ty jsi?“ odvětila žena, natočila svou masivní hlavu na Maxe a mrkla. „Je roztomilý,“ zamumlala. „Vysoký a řasy dlouhé jako laň.“

        „Um…díky?“ řekl Max, jak se Marta těžce postavila.

        „To nic,“ odpověděla, strčila si gumový tabák pod ret a svázala si kštici rudých vlasů. „Kdybych věděla, že David přivede návštěvu, tak bych se umyla.“

        „Vypadáte dobře,“ ujistil ji Max.

        „Sekera,“ zabručela a vyplivla hnědý chuchvalec do cínového kelímku.

        „Promiňte?“ řekl pěkně zmatený Max.

        Žena ukázala zahnutým palcem na děsivou jizvu, která se jí táhla od spánků po něco, co dříve vypadalo jako nos.

        „Aha,“ řekl Max a přál si teď být někde jinde. „Nechtěl bych vidět, jak skončil ten druhý,“ dodal se slabým smíchem.

        „To je nějaký dětský vtip?“

        „Ne, madam.“

        „Není žádný druhý člověk,“ zamumlala a potěžkala pytel kávových zrn. Uklouzla jsem, zatímco jsem porážela prase. Bude to jako obvykle, Davide?“

        „Kdybys mohla,“ řekl David a rovnal židle u blízkého stolu.

        „A co ty?“ zaburácela Marta a vysypala fazole do dlouhého koše. „Máme vajíčka, slaninu, šunku, kotlety, kuřecí, toasty, a trochu krému," dodala. Ukázal na kamenný džbán, „Jablka mám taky.“

        „Vajíčka a káva zní skvěle,“ řekl Max. „Slanina jak by smet, pokud to není problém.“

        „Žádný problém,“ zabručela Marta. Zvedla ohnutou sekeru a kráčela k ohradě s prasetem.

        „Nebo vynechejme slaninu,“ vyhrkl rychle Max.

        Marta jen pokrčila rameny. Zatímco připravovala jídlo, Max s Davidem si po dlouhých měsících povídali. Během snídaně jako by Maxovi spadl kámen ze srdce. Žádný jiný zákazník nepřišel, jež by mohl pokukovat po slavné dvojici a debatovat zda-li jsou pro Rowan požehnáním, či prokletím. Marta dokonce neměla ponětí, co je Max zač.

        Při jídle Max líčil příběhy z Zenuvie. Popisoval hemžící se burzy a trhy. Krystalické věže a podivné černošské čtvrtě, nacházející se podél celého souostroví. Když vyprávěl anekdotu o mladé lišce z Koreshe, David zvedl obočí.

        „Co že jsi na tom místě dělal?“

        „Pašerák ji vlastnil,“ odpověděl Max a zaútočil na své vejce. „Mládě se poflakovalo po obchodě. Snažila se mě naučit píseň na své belyaël. Ukázalo se, že na to věc je potřeba opravdu šest prstů.“

        „Že bych to taky zkusil?“ zavtipkoval David a pohlédl na pahýl pravé ruky.

        Dvojice se začala smát. Marta vzhlédla od válení těsta.

        „Vy dva jste horší, než parta školaček,“ řekla sevřeně.  „Hihňání, hihňání, frkání, frkání. Líbilo se mi, když tu David tiše seděl s kávou nad tousty.“

        „Omlouvám se, Marto,“ řekl David, utírajíc si slzu z oka. „Nesmějeme se tobě. Jen jsme se dlouho neviděli.“

        „Od doby, co jsem odešel do Zenuvie,“ poznamenal Max a dál trhal teplý černý chléb na kousky.

        „Ne,“ řekl zamyšlený David. „Déle než říkáš. Po pravdě je to už roky, Maxi. Nemohl jsem si dovolit mít přátele, když jsem se snažil zachránit rodinu. Přijal jsem to jako součást práce. Ale teď si uvědomuji, jak osamělý jsem opravdu byl.“

        „No,“ řekl Max, „díky tobě je vaše rodina zase pohromadě. Ale teď, teď už nemusíš být sám.“

        „Pravda,“ souhlasil David. Ale moje rodina je… zvláštní. Miluji je, samozřejmě, ale co mi opravdu chybělo, byl můj přítel.“

        „Mně taky,“ odpověděl Max. „Nemůžu si vzpomenou, kdy jsem se naposledy tak hodně smál. Práce dělá zázraky. Kéž bychom měli zpět Connora. Byla s ním vždy sranda za tři.“

        David soucitně přikývl. Jejich přítel Connor Lynch odešel z Rowanu a žil v Blysu. Vyměnil duši za baronství a šanci splnit si pomstu. Vždy impulzivní a škodolibý, Connor byl nejvtipnější člověk ze třídy, než odplul na Prusiově galeoně. Maxovi nesmírně chyběl. „V každém případě,“ povzdechl si. „Já si nestěžuji. Je pěkné sedět pět minut a nemuset se každou chvíli ohlížet přes rameno.

        „Užívej si, dokud můžeš,“ řekl David a odložil patku chleba. „Poté, co jsi odešel s dědečkem, jsme s paní Richterovou debatovali o strategii celé odpoledne. Paní ředitelka se mnou souhlasí v tom, že činnost Dílny je pro nás prioritou. A vzhledem k vývoji s Atropos si nepřeje, aby jsi pobýval dlouho na jednom místě. Můžu tě ujistit, že operace Temnověc je nevyhnutelná. Pravděpodobně již tenhle víkend.“

        Maxův úsměv pohasl. Zíral na tetování Rudého oddílu a protivil si ho.

        „To je v pořádku,“ zabručel. „Lepší dříve, nežli pozdě.“

        „Brzy,“ řekl David. „Ale ne okamžitě. Budeme potřebovat několik dní na přípravu a mám ještě nějaké věci na práci, než odjedeme.“

        Max se málem zakuckal kávou. „M-my?“ vyprskl a otřel si ústa. „Ty odcházíš taky?“

        „Ano,“ řekl David s úsměvem. „Není to oficiální, paní Richterová si myslí, že to tam bude lepší. Já si myslím, že se mě chce jen zbavit. Vyhoštění zřejmě nestačilo.“

        „Prosím tě,“ řekl Max. „Ta si nejspíš si přeje, aby měla deset Davidů Menlo.“

        „Oh, tím si nejsem tak jistý,“ řekl spolubydlící. V každém případě teď existuje jeden David Menlo, který tě bude doprovázet do Blysu. Jen plášť, nesmyslná dýka a Max. Velmi vzrušující. Za předpokladu, že to přežijeme, Rudý oddíl nebude mít jinou možnost, než mě pasovat čestným členem oddílu.“

        „Možná budeme mít volné místo,“ opáčil ponuře Max. „Nějaké zprávy o Cooperovi?“

        „Bohužel ne,“ řekl David a vděčně přijal další sálek kávy. „Narazil jsem včera v noci na slečnu Boonovou v archivu. Říkala, že ani slovo o Cooperovi nebo Benovi Polkovi...“

        Max se napřímil. „Měl bych se za nimi vydat. Sám jsi říkal, že máme týden čas. Za tu dobu bych mohl být zpátky.“

        David jen zavrtěl hlavou. „Ty jsi ten poslední, koho ředitelka pošle. Půjdou jiní.“

        „Ona si myslí, že se mě Atropos snaží vylákat ven?“

        Myslí si, že je to jedna z možností,“ odpověděl David a zamračil se. „A já taky. Je dobře známo, že nemáš žádnou rodinu. Cooper je velitel Rudého oddílu a tvůj dobrý přítel. To ho dělá přirozeným cílem pro každého, kdo se ti snaží ublížit.“

        Max se mračil a zvažoval situaci. „Pokud je někdo tak hloupý, aby unesl Coopera… to je mi ho skoro líto,“ zašeptal. Mluvíš o lovení tygra za ocas. Udělali první chybu, hlavu nechali volnou. A Ben Polk? Mám z něj noční můry, ale je na naší straně.“

        „Přesně tak,“ opáčil David. „Ti dva se o sebe umí postarat. A pokud o nich paní Richterová brzy neuslyší, ujišťuji tě, že vyvolá největší pátrací akci.“

        „Ty bys je nemohl najít?“ uvažoval nahlas Max. David mohl jejich observatoř používat jako křišťálovou kouli. Často ji označoval jako svoje okno do celého světa. Ale kouzelník jen pokrčil rameny.

        „Snažil jsem se,“ řekl. „Předpovídám, že se stalo něco nemožného. Buď ztrácím svou sílu, nebo jsou věznění na nějakém mocném místě.“

        „Pak to znamená, že jsou v nebezpečí!“ vykřikl Max. „Další důvod abych-“

        „Chceš-li dělat svou práci, nech ostatní dělat tu jejich,“ vložil se do toho David. „Cooper by chtěl, aby ses zaměřil na Dílnu.“

        Max přikývl. V hloubi duše věděl, že má přítel pravdu, ale nelíbilo se mu to. Byl to právě Cooper, kdo ho přišel mnohokrát zachránit. Bez něj by Max ještě teď hnil a šílel v Prusových bludištích. A nyní, když to vypadalo, že je zraněný a potřebuje ho, Max odejde jinam, soustředit se na větší úkol.

        Ale co je důležitějšího, než přítel v nouzi?

        „Já vím, na co myslíš,“ pronesl tichým hlasem David. „Vidím ti to ve tváři. Instinkt tě nutí jít pomoci příteli. Ale pokud jde o Atropos, tohle je přesně to, co chtějí, abys udělal.“

        Max zhluboka dýchal, zabubnoval prsty a rozhlédl se okolo sebe. Marta tvarovala těsto do bochníků, které pekla v cihlové peci. K prázdné kavárně působil kmen stromu optimisticky. Bochníky vypadaly dobře, když je vyndávala, aby mohly vychladnout na stojanech poblíž pece. Max zalovil v kapsách.

        „Kolik za jeden z nich?“

        „Deset,“ zabručela, když zírala do pece.

        „Měď, či stříbro?“ zeptal se Max a třídil mince v dlani.

        „Kde si k němu přišel, Davide?“ zachechtala se Marta. „Je to deset měďáků Vaše Výsosti.

        Max dopil kávu. A vyskládal na stůl mince. ,,Pokud mi půjčíte ten koš, tak je vezmu všechny.“

        Marta pospíchala smést mince ze stolu, když zvedla stříbrnou minci, zasmála se. „Můžeš si ten zatracený koš nechat.“

        Zmatený David se opřel. „Kam jdeš s těmi bochníky chleba?“

        „Na Chalupářův Pahorek. A ty jdeš taky.“

 

Chůze na Pahorek trvala 40 min. Návrší nad Rezervací nebylo jen holým kusem skály. Zvláštní místo pro stavbu rodinného domku, pomyslel si Max. Příliš strmé a skalnaté. Kolem domku na kamenité půdě rostla oplocená rajčata a vinná réva. Opodál stál kozel, který se podezřívavě díval na chlapce, kteří se pomalu přibližovali.

        Osamělý dům na vrcholu Pahorku byla vlastně velká těžká chata, postavená z roubí se strmou střechou pokrytou došky. Široká veranda vedla k masivnímu vchodu. Dveře byly12 stopvysoké, vyrobené z křivých borových prken. Šlo vidět pouze dvě okna po obou stranách dveří. Skrývaly se pod dřevěnými okenicemi, které vrzaly pod každým poryvem větru.

        Max tvrdě zaklepal na dveře a čekal. Když nikdo nepřicházel, zaklepal znovu, zatímco David se zachvěl a toužebně se koukal na teplé obydlí. Když Max klepal po třetí, David si ovinul pevněji plášť kolem těla.

„Možná, že není doma,“ otřásl se.

        Max ukázal na pár zablácených bot, co ležely vedle květináče a znovu zaklepal.

        „Nech toho!“ zahřímal hluboký hlas s ruským přízvukem. „Vaše měna je rozmarýn.“

        Zmatený Max se otočil a zahlédl ošoupanou obálku, zastrčenou pod nedalekým květináčem, kde rostla vysoká a voňavá rostlina. Přitiskl ucho na dveře a zaklepal ještě hlasitěji.

        „Otevři dveře, Bobe, tady je Max a David.“

        Ticho. Pak se začali šourat těžké kroky. Závora sklouzla a dveře se pootevřely. Z tmavého interiéru se vynořil Bob. Hleděl na ně postarší obr vysoký deset stop. Byl hubený, téměř vyzáblý. Neholil se celé dny. Ježaté bílé strniště skrývalo bezzubou čelist, jejíž rty byly sevřeny do tvrdé linie.

        „Maxi,“ zachraptěl, podíval se a hledal brýle visící na řetízku za uchem. Nozdry se mu zachvěly, jak se snažil rozpoznat jejich pach. „Jsi to vážně ty? A David? Myslel jsem, že je to ten poslíček.“

        „Můžeme jít dovnitř?“ zeptal se Max.

        „Proč?“

        Otázka zůstala viset ve vzduchu. V tónu nebylo žádné podezřívání, nebo zášť, ale Max si přál, aby tam bylo. Jeho nepřítomnost byla srdcervoucí, jako by si Bob vůbec nedokázal představit, že ho někdo přišel navštívit.

        „Protože,… chceme tě vidět,“ odpověděl Max váhavě. „Přinesli jsme ti trochu chleba.“

        Obr se podíval dolů na koš. „Měli jste šetřit své peníze. Já mám dost jídla.“

        „Dobře,“ řekl Max. „Ale můžeme jít dovnitř?“

        „Dobře tedy,“ povzdechl si Bob a otevřel dveře dokořán, aby je vpustil.

        Domek byl uvnitř zatuchlý a tmavý, osvětlený pouze dvojicí olejových lamp. Max postavil koš na linku. Pár beden mu i Davidovi posloužilo jako židle. Bob je odtáhl nedaleko obrovské kuchyňské židle, kterou si přinesl ze Zámku.

        „Mohu otevřít okenice?“ zeptal se David.

        „Jestli chceš,“ zamumlal obr a kolébal se ke kuchyňskému dřezu, kde ležely špinavé talíře a vrchovaté mísy. Maxovi se sevřelo srdce, když sledoval, jak si Bob brblal při hledání čistých hrníčků či šálků.

        „Právě jsme jedli,“ řekl Max. „Dole u Oběšence. Odtud máme ten chléb.“

        „Aha,“ zamumlal Bob. Ohrnul si podvazky a pohodlně se uvelebil na židli. Opřel se lokty o kolena a jedna z obrovitých sukovitých rukou se mu začala třást. Zamračil se na ni předtím, než obě ruce schoval do klína.

        „Takže,“ prolomil ticho Max. „Právě jsem se vrátil ze Zenuvie.“

        „Vítej doma,“ řekl Bob, když David otevřel okenice. Slunce proudilo dovnitř domku v zaprášených kuželech světla. „Jaká byla cesta?“

       

 

 

        Bob svědomitě poslouchal, když Max líčil příběhy z království. Max se schválně zaměřil na fantastické věci a cizí jídla. Chmurné zprávy o Prusiasovu ultimátu, Atropos, nebo hrozící válce, vynechal. Obr se při naslouchání nijak netvářil. Když Max skončil, Bob prostě seděl nehybně dál a čekal, že bude pokračovat.

        „Je dobré být zpátky,“ uzavřel Max. „Ale jsem překvapený, že jsi v důchodu a že si se sem odstěhoval. Myslel jsem, že tě práce v kuchyni bavila….“ Doufal, že to způsobí nějakou reakci, ale žádná nepřicházela. Obr jen obrátil pozornost k Davidovi.

        „A co ty?“

        „Oh,“ řekl David a posadil se. „No byl jsem zaneprázdněn doučováním Míny. Už si se s ní setkal?“

        Bob zavrtěl strnulou hlavou.

        „Přivedeme ji na návštěvu,“ řekl David. „Je velmi talentovaná. Jo a pomáhal jsem ředitelce, navzdory dohlížení na matku. Tyto věci jsem dělal, myslím.“

        „To je dobře,“ řekl Bob roztržitě.

        Následovalo nepříjemné ticho. David natáhl hlavu a studoval chalupu, ale Max nepřestával zírat na Boba. Obr ztratil odvahu a začal se houpat na židli.

        „Vy kluci budete chtít něco sladkého,“ mumlal, když se prohrabával v rozmanitých plechovkách.

        „Nechceme nic sladkého,“ řekl Max. „Chceme vědět, jak žiješ, co je u tebe nového.“

        Zdálo se, že ta poslední věta obra podráždila. Točil se po kuchyni, přecházel tam jako zvíře v kleci a snažil se ovládnout třes v rukou. Když se podíval dolů na svou špinavou zástěru, nacpal ji do šedých kalhot a zamířil k jednomu z oken.

        „Bob je unavený,“ zaburácel. „Měli byste jít.“

        „Ne,“ řekl Max pevným hlasem. „Ne dokud se s námi nezačneš bavit.“

        „BOB JE V POŘÁDKU!“ zařval obr a hnal se otevřít dveře. „Nemá žádné sladkosti. Nemá žádné zprávy. Nemá co říct!“

        Okna vrzala, když David konečně promluvil. „Měli bychom jít,“ řekl tiše. „Mám s Mínou dnes odpoledne lekci.“

        „Jdi napřed,“ odvětil Max. „Uvidíme se později.“

        Když David kráčel ke dveřím, pohlédl na Boba, který se nad ním tyčil a těžce oddechoval.

        „Opravdu si myslím, že bys měl poznat Mínu,“ řekl.

        I přes Bobův výbuch bylo vidět, že toho lituje. Zavřel oči a zavrtěl hlavou plnou výčitek. „Přiveď ji,“ povzdechl si. „Jen dej Bobovi vědět dopředu. Je těžké poznat nové lidi, aniž … aniž bych byl připraven.“

        Dveře se zavřely a obr se otočil na Maxe. „Co chceš?“ zeptal se měkce.

        „Chci, abys se mnou mluvil,“ řekl Max prostě. „Co se stalo?“

        Obr se šoural zpět na své místo a zíral na svou třesoucí se ruku. „Ty nevíš, co to znamená být malý, mahlyenki,“ zabručel. „Bob nevidí dobře. Jeho ruka nezůstane chvíli v klidu. Každodenní věci jsou těžší. Lidské návštěvy. Dobří lidé. Ty. Paní ředitelka. Ostatní. Každý chce vědět, co Bob dělá. Nechce je zklamat, ale není co říkat. Nejsou žádné novinky. Bob nechce být břemenem.“

        „Ty nejsi břemenem,“ naléhal Max. „Dlouho jsi vařil pro lidi. To je v pořádku, nech ostatní, aby se o tebe postarali.“

        „Bob nemá rád návštěvy,“ povzdechl si obr. „Vždy se cítí po nich hůř.“

        „Nemyslím si, že odchod do důchodu byl dobrý nápad. Proč jsi odešel z kuchyně?“

        „Bob řekl, že jeho ruka,“ vysvětlil. „Ale to byla lež. Ve skutečnosti to bylo kvůli Mamče. Bob s ní dlouhou dobu pracoval. Když bylo potřeba více brambor, nebo pečené, on by jen zavolal tu malou Mamču nebo nahlédl do kredence. Ale ona byla pryč. To nebylo dobré. Ostatní kuchaři se strachovali. Mysleli si, že jejich Bob začíná být pro tu práci… popletený.“

        „Snažil ses jí psát?“ zeptal se Max.

        Obr zavrtěl hlavou. Kdyby ji Bob nedonutil se přiznat, mohla být stále v Rowanu. Je to Bobova chyba, že je Mamča pryč.“

        „Tomu nemůžeš opravdu věřit,“ odvětil Max. „Mamčino vyznání ji zachránilo při soudním líčení. Byla to Bellagrog, kvůli komu odešla z Rowanu. Ne ty.“

        Bob jen pokrčil rameny. Maxova mysl hledala nějaké řešení.

        „Hej!“ vykřikl. „Když nechceš být v kuchyni na Zámku, proč si neotevřít restauraci v Městě? Mohl by si nadále vařit, ale v jiném prostředí. Vsadím se, že by si byl úspěšný!“

        „Před dvaceti lety možná,“ uvažoval obr a třel si strniště. „Ale teď ne.“

        „Chápu,“ řekl Max, vstal a přecházel po místnosti. Pohlédl na střechu, na trámy. „Takže tohle není opravdový dům. Je to rakev, pěkná – prostorná rakev, kde si můžeš posedět ve tmě a čekat na smrt. To máš v plánu?“

        Obr se na Maxe zamračil. Z hloubi hrudi mu vycházelo sotva slyšitelné dunění.

        „Neříkej Bobovi, co má dělat.“

        Max vykráčel ze dveří a popadl obrovský rýč, který ležel opřený o zábradlí verandy. Ponořil ji do země a nabral hromadu hlíny a prosmýkl se kolem Boba, který ho sledoval ze dveří.

        „Co to děláš?“ zeptal se obr.

        Max ho ignoroval. Švihl rýčem do vzduchu a nechal hlínu letět po místnosti. Hlína dopadla v oblaku prachu na tvrdé dřevo, kde se válela špína a kamínky. Max se otočil, prošel kolem Boba a vyšel ven. Znovu naplnil rýč. Obr ho mlčky pozoroval, jak mu plní podlahu haldou nepořádku. Ale když šel Max po čtvrté, Bob mu zastoupil cestu.

        „Nech toho,“ zavrčel. Dunění v hrudi sílilo.

        „Ne,“ řekl Max a zvedl rýč. Byl jsi dost dobrý na to, abys pohřbil moje rodiče. Nyní ti to vracím. Mlč a uhni. Mrtví obři nemluví.“

        Když se Bob nepohnul, Max i přes to vyprázdnil rýč. Hlína narazila do obrova hrudníku a padala mu po košili.

        Boba tvář se zkřivila. Obr popadl prudce rýč a chytil Maxe za límec. V mžiku Max visel pět stop nad verandou. Obrovi zářivě modré oči přetékaly slzami; jeho nozdry se roztahovaly jako u zuřivého býka. Max nestavil žádný odpor, ale pouze poplácal svého přítele po třesoucí se ruce.

        „Na mrtvého obra jsi docela živý.“

        Bob zamrkal. Pomalu oddechoval a spustil Maxe na verandu.

        „Ty nejsi mrtvý, Bobe a neumíráš,“ řekl Max jemně. „Temné dny přicházejí a Rowan tě potřebuje. Potřebuje tvoji sílu a moudrost. Neodstrkuj všechny od sebe.“

        Položil svoji velkou ruku na jeho rameno. Obr se sklonil, jako by se ocitl v tiché modlitbě. Z dálky se rozezněl zvon starého Toma. Když nastalo ticho, obr otevřel oči. Jeho ruka se přestala třást.

            „Bob tě nezklame.“