Lotte - 22. kapitola

 

***

 

Pastelky, pastelky, pastelky a omalovánky. Lotte zářily vlasy tak, že veškeré další osvětlení místnosti bylo prakticky zbytečné. Obrázky se prostě nechtěly nechat vybarvit. Děvčátko už nebavilo vybarvovat všechno tak, jak by to mělo být doopravdy. Zelené listy, červená jablka a hnědá košťata vidí přece všude. Ale vytvářet zcela nový svět a zahalovat jej do neotřelých odstínů, to bylo něco! Jen kdyby ty zatracené čmáranice alespoň trochu spolupracovaly. Malá tvůrkyně nových světů byla do svého převážně marného snažení natolik zabraná, že si ani nevšimla, že dveře do Casa Lotte se s hlasitým vrzáním otevřely a zase zavřely. Až když na její fantazijní hřiště padl stín, procitla ze svého zápalu.

 

Dětské oči hleděly vzhůru do kamenné tváře Severuse Snapea. Takhle vypadal jako obrovitý hrabě Dracula. Chyběly tomu už jen typické upíří špičáky. A možná trochu krvelačnosti v očích. Ledová pustina taky nepůsobila zrovna přátelsky.

 

"Mám novinu.", řekl suše.

 

Lotte se na něho zkoumavě podívala. Byla zmatená, protože žila v domnění, že když má člověk novinu, tak nese dobré zprávy. Její poručník se ale tvářil, jako by snad někdo zemřel nebo se mu rozbila oblíbená kádinka.

 

"Budeš mít domácí učitelku."

"Ghandi se vrátí?", zeptala se s opatrnou nadějí v hlase. Její dětský instinkt jí napovídal, že z toho ve finále žádnou radost mít nebude.

"Ne."

"A kdo teda?" Dívenka už začínala být netrpělivá a záře jejích vlasů pozvolna zase začala nabývat na intenzitě.

 

Severus Snape chvíli bloudil očima po místnosti, jako by hledal někoho, kdo by si ten rozhovor mohl odbýt za něj. Nakonec ale přeci jen sebral sílu: "Bude tě učit tvá matka."

"Nebude!", vykřikla Lotte.

"Já se tě neptám. Nikoho jiného na to nemám."

"Tak buď ty moje učitelka!", navrhla Lotte zamračeně s rukama založenýma na prsou.

Bradavický profesor jen protočil oči: "Učitel. Jsem muž. A není to možné."

"Proč?"

"Protože mám práci."

"Jakou?"

"Učím zde na škole."

"Lektvary?"

"Ano."

"Tak mě taky nauč lektvary."

 

Pomalu začínal propadat panice. To dítě má odpověď na všechno! Ticho bylo skoro hmatatelné. Lotte se mračila tak, že by mohla svému poručníkovi skoro začít konkurovat. Výraz jejího poručníka by se stěží dal popsat slovy. Něco jako když se snažíte zlomit tužku, taky to dá strašně práce.

 

"Opakuji to naposledy."

"Teprve podruhé.", poznamenala Lotte udiveně a ve tváři se jí zračila nejhlubší dětská bezelstnost.

"Podruhé a naposledy. Bude tě učit tvá matka. Konec diskuze."

"Ale-"

"Konec diskuze. Dobrou noc."

"Dobrou noc, strýčku Severusi.", zakuňkala zklamaně a otočila se zpět k omalovánkám. Ty už tam ale nebyly. Uklidil je mezi tím její domácí skřítek. Lotte si povzdechla a odšourala se do svého pokojíčku.

 

***

 

Hobbline zrovna sklízela po večeři, když do jídelny vstoupila Estelle s náručí plnou zmuchlaných kousků pergamenu. Domácí skřítka na ni vrhla tázavý pohled.

 

"Není toho pergamenu škoda, slečno?"

 

Estelle jí neodpověděla a nahrnula všechnu tu ztělesněnou marnost do krbu.

"Spal to, Hobbline. Všechno. A neodvažuj se číst ani řádku.", řekla panovačným tónem své domácí skřítce a odešla zpět do své ložnice.

 

Hobbline brblala něco o tom, že takhle se k ní nechoval snad nikdy nikdo, ale přání své paní splnila. Zvědavost ji sžírala až do morku kostí, ale nedovolila si Estellin zákaz porušit. Bála se trestu. Netušila, co by mohlo následovat, kdyby ji náhodou přistihla. Kdyby věděla, co riskuje, tak by se snad i odvážila, ale prvnímu potrestání se snažila vyhýbat, dokud to jen bylo možné. Chvíli otráveně pozorovala hořící pergamen a pak se vrátila zpět ke své práci.

 

***

 

Salamandra se dívala na spící Lotte. Vypadala jako andílek. Jak je možné, že s tím byl tak rychle hotový? Skoro na něho nekřičela. Bylo jí z toho smutno. Co když zítra ráno nebude mít Lotte pro svou matku jediné milé slovo? Co když jí to nikdy neodpustí. Kdyby tu tak byla Grenadina. Měla by se aspoň komu svěřit. Uvažovala, že jí pošle sovu. Už se jí docela dařilo psát. Ne že by se nedalo manipulovat předměty, když se člověk stane duchem. Je to každopádně velmi těžké a vyžaduje to mnoho koncentrace. Trénovala to celé dny a noci.

 

Venku začalo vycházet slunce a nebe se pozvolna zalévalo odstíny červené a růžové. Salamandra opustila Lottin pokoj. Začátek bude pro obě těžký i tak. Chtěla dcerce dopřát klidné probuzení. Všechno drama a dohady mohou počkat. Rozhodla se raději pěkně prohnat Lottina domácího skřítka Stannyho, aby bylo všechno pěkně připravené.

 

***

 

Estelle seděla na podlaze své ložnice, před sebou černou papírovou krabici. Pomalu rozvázala temně zelenou stuhu, která doposud chránila obsah krabice. Nevěřila, že ji tu ještě najde. Čekala, že otec zničí všechno, co v domě zanechala. Její pokoj ale zůstal netknutý; přesně takový, jak jej opustila.

 

Odložila stuhu i víko za sebe a vzala do ruky první předmět, který se v útrobách papírové schránky skrýval. V rukou držela malou sklenici s naloženými žravými slimáky. Potřebovala je tehdy na jeden experimentální lektvar, o kterém se dočetla v otcově knihovně, ale neuměla je naložit. Tedy naložit je dokázala, ale nikdy ne tak, aby jí to následně bylo něco platné.

 

"Jak jsem to z něj tenkrát vůbec vymámila?", ptala se sama sebe.

 

Probírala se dalšími věcmi. Byl tam deník, kam si vylévala své pubertální a platonickou láskou soužené srdce. Nechtěla ho číst. Cítila se podobně. Sice by to asi neprezentovala tak patetickými výlevy jako tehdy, ale myšlenka by zůstala stejná. Nenaplněná touha po tom druhém, která nezmizela. Bezmyšlenkovitě procházela hromadou útržků pergamenů, na které jí psal, co má u kterého předpisu změnit. A nespočet dalších, které psal jen "Ano." nebo "Nikoliv.". Z nějakého důvodu jí nikdy nepsal ne. Proč se zdržoval s tolika písmeny, když stačilo napsat jen dvě?

 

Naskládala vše, kromě žravých slimáků ve speciálním Snapeově nálevu, zpět do krabice a zavázala stuhu na mašli. Dá slimáky Hobbline, ať ten nesmysl nějakým způsobem zlikviduje, nechá si je nebo je třeba i sní, když pak na ni nebude mluvit zblízka. Vytáhla hůlku.

 

"Wingardium leviosa.", zašeptala a krabice se vznesla do vzduchu. "Lacarnum inflamare.", řekla hlasitě, ale hlas se jí třásl. Krabice vzplála. "Sbohem, Severusi.", zašeptala zase a do očí jí vstoupily slzy. Slaná voda jí zaplavovala tváře, oči jí pálily. Zírala však dál na hořící vzpomínky na jediného muže, ke kterému kdy něco cítila.