Elfka a Mág 2

   Po cestě k domkům narazili na dlážděnou silnici. Šli dál po ní a zabrali se do rozebírání situace, ve které se ocitli. Nebo spíš elfka řešila, zatímco mág nenápadně nedával pozor a sledoval odlesky na sněhu. "Takže to bylo takhle: Šli jsme normálně spát a nad ránem se nám oběma zdál stejný sen o sněhu a svačině s čajem,"opakovala si elfka události nejmíň po patnácté, "snědl jsem sušenku a chtěl se napít čaje, ale nějak jsem do něj spadl, a pak jsem padala ke dnu pokrytému sněhem...  

Mág se poprvé zaposlouchal a zarazil ji, "ty jsi spadl do hrnku, a pak jsi padala? Slyšíš se co říkáš?"

Elfka se zastavila, "spadl jsem do hrnku, a pak jsem padala," opakovala, "řekni to ty! Schválně." "Naklonila jsem se nad hrníček s čajem," začal mág, " a potom už si jen pamatuji, jak padám ani ne tak čajem, ale vzduchem do sněhu. Probudil jsem se..." Elfka se vítězoslavně otočila, "aha!" "Nemůžu to říct jinak!" vyhrkl mág, "jako by mi v hlavě někdo přehodil vyhýbku!" Oba se zastavili. "Tady končí legrace," rozhlédl se kolem, "tohle není sen ani náhodou. Dva lidé nemůžou mít společný sen, takhle to přece nefunguje." "Budeme muset zjistit, kam jsme se to dostali." rozhodla elfka, "a začneme tady. Vypadá to na vesnici, určitě tady budou mít nějaký obchod, hospodu nebo, nebo cokoliv. Hlavně se neztrať!" dodala a rozhodným krokem se vydala dál po cestě. Mág jen něco neurčitého zamručel a šel za ní. Chůzí se už celkem zahřál, a proto si povolil plášť. Byl teplejší, než se mu původně zdálo. Alespoň něco. Než došli do vesnice, zkoušel si vzpomenout na co nejvíce kouzelných slov nebo zaříkadel. Naneštěstí ho pořád dokola napadala stále ta samá. Abrakadabra a hokus pokus opakoval dokonce osmkrát, pokaždé s jinou intonací, ale stejně to nebylo k ničemu.

***

Nebyla to nikterak velká vesnice, nicméně místo pro dva malé obchůdky, tři hospody, kovárnu a jednu maringotku se našlo. Snažili se procházet jen tak, ale být nenápadný v malé vesnici je téměř nadlidský úkol. Jako byste procházeli přísně střeženou zónou napěchovanou kamerami a za monitory seděl trénovaný zvědavec. Elfka vybrala nejbližší hospodu, a řekla, "když se někdo zeptá kdo jsme a odkud, ty jsi Enoru Ohniruka a já Eavlin Stříbrovlasá. Vžij se do role a chovej se přirozeně. Jsme cestovatelé a dobrodruzi, jo?" Enoru se ušklíbl, "přirozeně? To měl být vtip?" Zastavil se před hospodou a začal prohledávat tornu. "Nemám žádné peníze, co ty?" zeptal se a vytáhl malou dřevěnou skříňku. "Co je tohle?" Zatímco se marně snažil zjistit jak a kde se skříňka otvírá, zapátrala ve svém zavazadle i Eavlin. "No, já jsem na peníze myslela," rýpla si a potežkala kožený váček. Enoru mezitím o skříňku ztratil zájem, schoval ji a otevřel pro elfku dveře, "Tak platíš.

 ***

Nebyla to nikterak velká vesnice, nicméně místo pro dva malé obchůdky, tři hospody, kovárnu a jednu maringotku se našlo. Snažili se procházet jen tak, ale být nenápadný v malé vesnici je téměř nadlidský úkol. Jako byste procházeli přísně střeženou zónou napěchovanou kamerami a za monitory seděl trénovaný zvědavec.    

   Elfka vybrala nejbližší hospodu, a řekla, "když se někdo zeptá kdo jsme a odkud, ty jsi Enoru Ohniruka a já Eavlin Stříbrovlasá. Vžij se do role a chovej se přirozeně. Jsme cestovatelé a dobrodruzi, jo?" Enoru se ušklíbl, "přirozeně? To měl být vtip?" Zastavil se před hospodou a začal prohledávat tornu. "Nemám žádné peníze, co ty?" zeptal se a vytáhl malou dřevěnou skříňku. "Co je tohle?" Zatímco se marně snažil zjistit jak a kde se skříňka otvírá, zapátrala ve svém zavazadle i Eavlin. "No, já jsem na peníze myslela," rýpla si a potežkala kožený váček. Enoru mezitím o skříňku ztratil zájem, schoval ji a otevřel pro elfku dveře, "Tak platíš."

***

Uvnitř bylo přítmí zahuštěné povalujícím se kouřem z mnoha dýmek. Když vešli, někteří z přítomných se po nich sice ohlédli, ale hned zase ztratili zájem. Eavlin si okamžitě vybrala stůl nedaleko výčepu s dvěma urostlými muži. Oba labužnicky pobafávali ze svých dýmek a nic nenamítali, když si chtěla hezká elfka přisednout k jejich stolu. Enoru nezbývalo nic jiného, než ji následovat, i když ochota z něj nesálala.

   Zanedlouho věděli, že sedí u stolu kováře Libura a jeho souseda sedláka Arky. Libur začal bez zaváhání cestovatelům vykládat o své kovárně a těžkostech při smlouvání s trpaslíky, co mu dodávají suroviny. "Včera sem zrovna mluvil s Šetřnakovoffem. Chtěl mi prodat hroudu podřadnýho siluru za dvacet asnarů!" Arka pohoršeně mlaskl, "samozřejmě sem mu řek, že za takový zboží mu dám akorát tak dvanáct. Hádal sem se s tím mrňousem asi hodinu, než sme se domluvili na dvanácti asnarech a čtyřech půlkáčích." Spokojeně vyfoukl obláček kouře. "Copak si dáte?" zeptal se hospodský, který se před chvílí zjevil u stolu a při kovářově vyprávění účastně pokyvoval hlavou. Eavlin se pousmála, "děláte i snídaně?" 

***

Do půl hodiny před sebou měli záhadnou kaši s Oghvadonskými Růničkami. Ať už byly Růničky cokoliv, chutnalo to asi jako rajče skřížené s banánem, čilipapričkou a desetkrát vylouhovaným čajovým pytlíkem. Jen to ještě vynásobte třemi a budete mít zhruba představu, jak to chutná. Kaše byla speciální směsí rozvařených obilnin, což celkově jídlo příliš nevylepšilo.    Měli hlad, ale pud sebezáchovy jim začal bránit v polykání už u druhého sousta. Zatímco Eavlin se musela rychle poptat na toalety, Enoru, nejspíš díky 'magické' odolnosti jeho žaludku, z blbosti hrdinsky snědl ještě dalších deset lžic, než hostinskému poděkoval za výbornou delikatesu a také se odporoučel označeným směrem.    Sedlák Arka vyprskl smíchy hned, jakmile byli oba z dohledu, a půl tuctu dalších s ním. "Dát Zabijáka takovejm kuřatům, to by mělo být trestaný. Viděli ste jak se ten klučina tvářil?" dusil se Libur, když konečně našel kapesník a utřel si uslzený obličej. "Dyť ti turisti si vo to doslova říkaj." pokrčil rameny hospodský, "ten kluk se ptal esli je to něco speciálního, tak sem mu nabíd Rúničky jako pozornost podniku." "Tak to asi nemyslel," podotkl Arka a uchechtl se. "Sou celkem milí. Ne jak ten leštidlovej král, co se rozplác minulej týden víc na jih." "Se mi zdá, že tuhle zimu už to musí být nejmíň třicátý chůdě, který sem propadlo tou zatracenou dírou," poznamenal hostinský a odnesl nedojezené jídlo.  

***

Eavlin se už cítila lépe než teď. Když byla konečně schopna doklopýtat k umyvadélku, byla ráda, že nad ním nevisí zrdcadlo. Nejen že by v něm viděla jak je bílá v obličeji, skoro až zelená, ale navíc by neviděla sebe. Ve vedlejší místnůstce se k umyvadlu dopotácel i Enoru a tolik štěstí neměl - zrdcadlo na zdi bylo. Byla to taková malá ušmudlaná záležitost s kytičkami na okrajích a odraz zuboženého mladíka se v něm moc nevyjímal. Pokusil se to trošku spravit, ale na škále od jedné do deseti by pořád byl v mínusu.    Trvalo jim dalších deset minut, než postupně došli zpět ke stolu. Hostinský jim donesl každému po sklenici. Všem čtyřem nalil voňavou, hustou, tmavě oranžovou šťávu a doprostřed postavil čtyři malé skleničky se světlounce modrou tekutionou. Kovář je ochotně poučil, že to je výborný posilující nápoj, který se na ostrově pije už stovky let a obsah malé skleničky ("Floweyské víno, víte. Je to lahůdka.") si podle tradice každý sám nalije do nápoje. Proběhl přípitek, který sedlák Arka věnoval vládci s nemožně dlouhým jménem, které si elfka a mág úspěšně nezapamatovali, přilili obsah panáčka do sklenice a za Liburova zvolání "Až do dna!" se všichni napili. Kovář, věrný sám své zásadě, nápoj opravdu vypil na jeden zátah. Položil sklenici a spokojeně pokýval hlavou. "Skvělej ročník. To musí bejt ze sklizně těsně před tím, než se vinic zmocnil ten šílenej klan Měsíčních vinařů. To dlouho nevydrží," prorokoval a pobaveně sledoval Eavlin a Enoru, jak podezřívavě usrkávají ze svých sklenic.  

***