Alžběta a Kristián - Kapitola 1

Prolog

                Pergamen, který se našel v hloubi lesa, je působením okolní přírody na mnoha místech prakticky nečitelný. Zdá se, že jej vytrousila jedna z loupežnických band. Účel, za kterým byl sepsáno, stejně jako identita a další osud autora zůstávají neznámé:
                …ten prevít…prý mu zaplatili…a teď je už válka neúnosná…desítky tisíc nevinných zabíjí válka mocipánů. Vyhladovělí lidé opouští zničené domovy…pokud jenom…Od útěku z domova je to skoro rok, ale stále lituju. Nemohl jsem jinak…potom mu začali vyhrožovat a já věděl, že je to konec. Mocné si znepřátelil, chudí mu zaplatit nemohli. Nejprve… shromažďoval ty knihy dvacet let, ale nechtěl, abychom s matkou zemřeli hlady. Tehdy jsem se rozhodl o sebe postarat sám. S hochy se stále skrýváme v lese…zrovna včera jsme v noci vykradli sýpku v Kimšichu. Tím taky riskujeme, spousta jídla je otrávená nejrůznějšími chorobami. Kdyby ti mizerové nechali otce být, nerozšířily se tolik, ale na lidech nezáleží…vesničanům pomáhat chceme, ale myslet musíme na vlastní přežití…stejně je varujeme, kde jsou vojska a pomáháme schovat jejich jídlo věci i je. Některým, co přišli o rodiny a domovy jsme pomohli najít místo v jiných bandách, co známe. My už nechceme nikoho, protože…a navzdory všemu víme, že věřit můžeme jenom sami sobě. Porušili jsme už asi všechny zákony státu. Je mi to jedno. Teď už vím, že jsou jen k tomu, aby ubližovaly lidem…a přitom jsem měl jít studovat na univerzitu…válka neskončí. A kdyby přece skončila, stejně se nemůžeme se svými zločiny vrátit do normálního života. Můj život už ztratil smysl, ale nikdy to nevzdám, protože mám zodpovědnost za kamarády.

Kapitola 1

                Nad Dirdatem, jedné z větších frugonských vesnic při hranici s Gulbanem, právě zapadalo slunce a vesničané postupně ukončovali celodenní lopotu doufajíce ve skromnou večeři po vyčerpávající dřině. Zapadající slunko barvilo oblohu nad vesnicí do krvavě ruda.
                Ticho přeťalo koňské ržání a překotný dusot kopyt. To nemohlo věstit nic dobrého.
                Dusot se neustále přibližoval, byl slyšet křik mužů, kteří koně hnali. S ním se mísily zděšené výkřiky obyvatel vesnice a nešlo tak rozumět slovu.
                „Co to je za trh?“ zlobil se velitel, když dorazil do centra návsi ke skromnému tržišti. „Je tady šest shnilejch jablek. Tomu řikáte trh, vy sráči?“
                Přejel pohledem vyděšené rolníky: „Kurva, posloucháte mě?!“
                Nic.
                „Jak myslíte! Ve vlastním zájmu sem přinesete všechno, co jste před náma schovali nebo si mě nepřejte!“
                Otočil se k vlastním vojákům a rychle vyštěknul: „Posbírejte všechno žrádlo, budeme ho potřebovat po cestě. Já jdu zatim prozkoumat něco jinýho.“
                Za doprovodu dvojice mužům zamířil ke kostelu, ale v tom ho ještě něco napadlo a otočil se k lidem na návsi: „A nemyslete si, že nám to dáváte jentak bezdůvodně. Platíte si za ochranu před nepřáteli z Gulbanu. Váš hrabě na vás kašle, tak vás musíme chránit my a je to náročná práce!“
                Jak projíždí kostelem, jen si povzdechne: „Ten nedávno někdo vyraboval, nic tu není.“
                „Nebo ho ty bezbožní psi vykradli,“ reaguje okamžitě jeden z mužů, kteří ho doprovázejí. „Předtím, než jim donesli Víru, vyznávali duchy lesa. Taková hovadina!“ dopoví.
                „I to je možný,“ souhlasí velitel. „Pepin měl vždycky na panství bordel a neuměl si ohlídat ani svoje poddaný. Ale tím líp pro nás.“
                Velitel pokračuje: „Každopádně, tady nic není. Obrazy tu nechám, stejně jdou blbě prodat a ještě by se zničily. Úplný základ v kostele musí zůstat. Tady ta socha je hnusná a rozbitá, nikdo se o ní nestará a tak není hřích ji zachránit a prodat někomu, kdo si jí bude víc vážit. Ale je to jenom mosaz, co taky na vesnici čekat. Kříž tu nechám, bystu svatého taky. Ale tady je zbytek nějakých vonných bylin. O to tady taky nikdo nepečuje a stejně by je jenom spálili. Stejně ty lidi ani nejsou věřící, a když to prodám jinde, poslouží to upřímné Víře.“
                Zastaví se na odchodu. Krátce se pomodlí. „Odpusť Bože za znesvěcení svatostánku, ale je to v zájmu víry.“
                Opouští kostel a vstupuje do dílny koželuha. Prohlédne si vystavené zboží a zamračí se: „Samý rukavice! Samý rukavice! Jenom samý rukavice!“
                Zlostně máchá rukama a sráží na zem vystavené předměty. „Jenom rukavice a tady pár měšců a jedná brašna? To si můžeš strčit za klobouk!“
                Vztekle po koželuhovi mrskne deskou, na níž bylo zboží vystaveno. „Já nepotřebuju žádný rukavice, ale chrániče nohou a předloktí a kožený zbroje. Přece to nebudu někde kupovat!“
                „Posbírejte to, někde to prodám,“ houkne na svoje dva společníky.
                „A tys mě nasral, hajzle, tohle je dobrý akorát tak na prodej. Příště vyráběj pořádně nebo ti to rydlo narvu do prdele!“ zařve opět na koželuha a mrští po něm rydlem odloženým na jedné z polic.

                Zatímco velitel trávil čas prohledáváním kostela či hádkou s koželuhem, jeho muži procházeli jednotlivé chatrče.
                V jednom z chatrných obydlí se připravovala matka s otcem a dvěma dcerami k večeři. Všichni tři synové byli postupně odvlečeni armádou. Na stole měli žaludy v ošuntěných dřevěných miskách, políčko jim nedávno zničila armáda. Dovnitř vjeli dva muži na koních. Vylomili vchodové dveře. Jeden z nich nestihl včas zastavit svého koně, který kopytem dupl do jediné postele v místnosti, jež pukla vejpůl.
                „Tady maj úplný hovno, jdem jinam“ ozval se jeho druh.
                „Jo, ale maj hezký holky,“ odpověděl kumpán, který se vymotal se z trosek postele. Oba zamířili ke stolu. V polovině cesty koně zastavili a seskočili na zem. Doběhli zbytek vzdálenosti a začali se sápat po obou dívkách.
                „Pocem, ty kurvičko. Takle se mi líbíš,“ skřehotal jeden z vojáků, zatímco děvčeti trhal zástěru.
                „Nechte mojí dceru bejt,“ volal v obličeji rudý otec, když se snažil vecpat mezi špinavého chlapa a plačící dívku. Oběma rukama uchopil muže za paži, kterou strkal jeho dceři do klína. Ten prudkým škubnutím uvolnil sevření a ještě otce udeřil loktem do obličeje. Vytáhl dýku a vrazil ji otci do hrudníku za zvolání: „Uhni z cesty, tejden sem nemrdal!“
                Otec prudce zalapal po dechu, potom znovu. Trhaně ruku zvedl k místu, na němž byl poraněn a za hlasitého kašlání se do místa opakovaně udeřil. Jeho žena byla vmžiku u něho: „Co ti udělal? Můžeš dejchat? Řekni něco!“ Sahala mu na obličej, na krk i na hruď poblíž místa zranění. Snažila se ránu zacpat látkou ze své zástěry. Byla bledá strachy a rozčilením.
                Do uší ji mezitím doléhal bolestný křik jejích dcer doprovázený pravidelnými vzlyky a občasným opakováním slůvka „prosím“. Co přesně se dívkám děje nebylo vidět přes těla vojáků, kteří je pod sebou téměř celé zakrývali.
                Po chvíli oba vyskočili se slovy: „mizíme,“ nasedli na své koně a odjeli z místnosti. Na zemi zůstal ležet chraplající a kašlající otec, jeho dvě dcery, jejichž rozkrok obklopovala loužička krve a nad tím vším zoufale lomila rukama ubohá matka.

                Jiná rodina měla toho dne větší štěstí. Na stole matky a jejích dvou synů se stkvěla nekvašená obilná placka. Matka však nebyla šťastná. Za placku dala své poslední úspory, aby mohla hladovějící děti nasytit, a manžela ji před nedávnem odvlekli vojáci jednoho z malých frugonských pánů do jeho jednotky. Nevěděla, jak budou dále žít.
                Náhle do světnice vběhli dva vojáci s rezivějícími meči za pasem oděni ve špinavé potrhané kůže: „Co to žerete, ty děvko? To tady ostatní nemaj! Kdes to vzala? Dej to sem, to není pro vesnický balíky!“
                Přiřítili se ke stolu a vytrhli vesničanům placku. Rozlomili ji napůl. Polovinu schovali a polovinu znovu rozdělili. Každý si narval čtvrtinu do pusy.
                „Kes do fsa-la,“ zopakoval jeden z vojáků s plnou pusou. Polkl a pokračoval: „To tady ostatní nemaj, ty někde schováváš mouku!“
                „Neschovávám, já tu placku koupila,“ bránila se žena vystrašeně.
                „Lžeš,“ zařval druhý z vojáků a chňapnul jednoho z jejích synů, kterého si přitáhnul k sobě. Dítěti, které začalo křičet, zacpal pusu a vytáhnul meč.
                „Nelžu, nelžu!“ křičela zoufalá matka. „Koupila jsem ji, opravdu. Moje děti hladoví, chtěla jsem, aby se najedli.“
                „Tak kde máš peníze, co?“ řval voják.
                „Nemám, všechno jsem utratila za tu jednu placku. Nemám, opravdu nemám. Jsem chudá, opravdu.“
                „ Nelži!“ zařval znovu voják a cvičně švihnul mečem.
                „Ne, opravdu. Prosím ne, opravdu. Prosím! Já opravdu… já vůbec… já nemůžu, já ne! Já… prosím! Placku máte, prosím neubližujte mu. Prosím, slitujte se! Já vůbec nic nemůžu, já ne! Já nemám, já ne, já, já… nechte ho!“ vzlykala ta žena a sama už nevěděla, co vlastně mluví.
                Voják vztekle seknul mečem do dětské hlavičky. „Takhles to chtěla?“ zeptal se přitom rozzuřeně. Čepel prošla kusem tváře a nosu, která po nárazu odletěla. Rána se zarazila se o spodní část nosní kosti a pravou lícní kost. Bezvládné tělíčko se zhroutilo k zemi a z obličeje se řinula krev. Spolu s ním se zhroutila k zemi i matka. Její zoufalý křik byl slyšet až ven z domu navzdory všudypřítomné vřavě.
                „Krucifix, ta fakt nic nemá,“ zuřil druhý z vojáků a vztekle dupnul nohou. „Padáme odsud, ztrácíme jen čas.“ Na odchodu vytáhl zbytek tvrdé placky, rozpůlil ho a polovinu podal svému parťákovi. „Tady máš, seru na družinu, napřed se chci sám nažrat, dělaj to tak všichni.“
                Oba vylezli z domku právě ve chvíli, kdy se velitel vrátil na náves. Došel k jednomu ze svých bojovníků sedících na koni a se slovy: „Slez, hajzle!“ poslal teprve dvanáctiletého chlapce k zemi ranou pěstí do boku. Ten dopadl na hlavu a na chvíli se přestal hýbat.
                Velitel hodil na koně vak se zbožím z koželuhovy dílny a druhý poloprázdný s potravinami, jež ve vesnici vyštrachali jeho spolubojovníci. Následně přišel k ležícímu branci a se slovy: „Vstávej, sráči!“ do něho kopal, dokud se chlapec konečně neprobral k vědomí.
                Celá družina následně opouštěla vesnici.

***

                „No a já jsem zase byl v Dirdatu,“ vyprávěl Herbert po několika dnech, kdy se jeho družina a družina šlechtice Boleslava opět spojily. „Ale skoro to ani nestojí za řeč. Ten Pepin tam má nehoráznej bordel. Na trhu bylo úplný hovno. Jenom šest shnilejch jablek. V kostele taky, jenom holý stěny, pár obrazů, jeden kříž a dvě sošky. Prej ty lidi ještě nedávno vyznávali duchy lesa, tak potom je jasný, jak to vypadá. Bezmála třicet domů a družina si vodnese ani ne půl vaku žrádla. Ty debilové tam žerou normálně žaludy!“
                „Nasere to, ale na druhou stranu pro nás jedině dobře. S takovejma veskama toho moc nevymyslí. Musíš dát bacha na svoje území, protože bude nasranej a bude to chtít oplatit. A přitom o nic nepřišel, stejně by mu to vyrabovali gulbanští. Neumí si ani ohlídat svou hranici.“
                „Jo, přesně tak. Já mám skoro třetinovou armádu a to obhospodařuju téměř desetkrát menší území. Snad brzo dostane na prdel, už by to chtělo se ho zbavit. Pak bych moh část jeho území připojit a byli bysme nejsilnější.“
                „Normálně mám někdy chuť na to vlítnout, obsadit jeho hlavní město a šlus. Nikdo ho tady nemá rád a zpátky by to už nezískal.“
                „Taky mě to už několikrát napadlo, Boleslave. Ale nemůžeme. Kdybysme se během války pustili do sebe navzájem, tak by se to králi nelíbilo a asi by to začal řešit. Už teď jdeme proti zájmům země a porušujeme jeho zákony, takže by to nemuselo dopadnout dobře.“
                „Seru na krále,“ mávl rukou Boleslav.
                „To já taky, mám ho úplně u prdele. Šest let nezvedl prdel z hradu a nepřijel se podívat, jak hranice vypadá. Představ si, já když byl mladej, tak mě to štvalo a myslel jsem, že tim škodí zemi. Já sem byl tehdy tak blbej! Teď už chápu, jaký to má výhody. Jen ať je ještě dlouho zdráv.“
                „Jo, jo,“ přitakal Boleslav. „Ale stejně se ti do toho nechce, co?“
                „Nechce. Král je idiot, ale tak jako každej musí mít něco, co už neni ochotnej tolerovat. Teď ví, že něco je blbě, ale asi nemá představu, jak to reálně vypadá. Kdybysme se pustili do sebe, mohla by mu dojít trpělivost. Sice nemá schopnosti ani autoritu cokoli vyřešit, ale stejně by to celý bylo votravný. Navíc nevim, jestli můžeme ustát válku s Gulbanem a zároveň i s Pepinem. Buďme rádi, že to je takhle a nepokoušejme svoje štěstí.“
                „Pravda! Někdy mi to trochu ujede. Na první pohled to vypadá lákavě a jednoduše. Takhle je to nejlepší a máme na koho házet vinu za neúspěch v boji. Vždyť kontroluje největší kus hranice.“

***

                Asi devatenáctiletá, vysoká černovláska se otočila na svou matku: „Maminko, proč mi tohle děláte? Já se ještě vdávat nechci. Akorát marníme čas, návštěvníci budou zase naštvaní. Vy na mě taky, já na vás zrovna tak.“
                „Mlč! Jak to se mnou mluvíš, ty nevděčnice?“ přerušila dívku ostře matka. „Nemáš právo být naštvaná. Za co? Za všechnu péči, kterou ti věnujeme?“
                „Promiň, vůbec jsem to takhle nemyslela. Jen máme strašně často jiný názor, a když si to nevyříkáme, člověka to pak štve.“
                „Pak věř, že ten můj je ten správný, Alžběto! Jsem na tomhle světě bezmála o 30 let déle než ty. Mluví ze mě zkušenost,“ uťala matka svou dceru.
                Alžběta věděla, že se pouští do předem prohrané bitvy, ale přesto to zkusila: „Já vím, ale občas se do mě nedokážeš vcítit. Já předem vím, že se teď ještě vdávat nechci a ty šaty, co na sobě mám, jsou strašně nepohodlný a všude mě tlačí.“
                „Ty šaty jsou nejvzácnější, co tu máme. Musíme přeci na návštěvníka zapůsobit. Čím bys ho chtěla ohromit, tou hnusnou kožešinou, co na sebe bereš, když si myslíš, že se nedívám? A ohledně vdávání. Uvědom si, že jednou budeš královna. Ženská nemůže vládnout sama a navštěvují tě nejvznešenější šlechtici této země.“
                „Mami, tolikrát v historii už vládl král bez manželky. Proč by nemohlo teď bejt naopak? Frugon není zase tak veliká, aby nešla uřídit. Časem si určitě ženicha najdu, ale zatím na to není dobrý čas. Třeba by vůbec nemusel bejt z naší země, ale mohl by to bejt nějakej sousední princ a pak by se naše země spojily… to by bylo hezký, ne?“
                „Dítě, ty jsi tak drzá! Samozřejmě, že sama království neuřídíš. Nikdy v dějinách nevládla žena sama, proč asi? Nikdy jsi naše království ani neprocestovala, ale hlavně že víš, že by sis s ním poradila! Ty nemáš vůbec představu, jak je naše země velká a jak moc jsou místní pánové významní. Desetkrát se rozmysli, než nápadníka odmítneš. Zveme ti ty nejlepší, ale je na tobě, jestli si vybereš nebo přebereš. A teď už nechci nic slyšet!“
                Alžběta byla naštvaná. Nikdy neprocestovala království, ale copak za to mohla? Vždyť její rodiče stále jen seděli uvnitř hradu a samotnou ji nechtěli pouštět. O tom, jak moc jsou místní pánové významní, určitou představu měla, ale právě to byla věc, kterou vyčítala vládě svých rodičů. Oni byli těmi, kdo jejich činnost zcela přestali hlídat a umožnili jim do svých rukou koncentrovat absolutní moc.
                Nakonec tu seděla na nenáviděné zlaté židli uprostřed nevkusně přezdobeného uvítacího sálu a čekala na příchod nápadníka. Ten měl dorazit až za půl hodiny, ovšem ona byla do uvítací místnosti, tak jako obvykle, usazena již hodinu předem, pro případ, že by náhodou dorazil dřív.
                Na sobě měla škrobené bílé šaty s těsným dusivým korzetem, jejichž dolní okraj přesahoval délku jejích nohou o dobrých deset centimetrů. Byla tak nucena snášet akutní nedostatek kyslíku v těle a navíc se nemohla ani pohnout, aby spodní okraj šatů nezašpinila. Čekala nehnutě v jedné pozici lapajíce po dechu a doufala, že nápadník dnes přijde načas.
                Aby si zkrátila dlouhou chvíli, rozhlížela se po sále. Ani tím si však nepomohla, protože pohled těkal z jedné ohavné pokojové ozdoby na druhou. Nejprve koukala na protilehlou stěnu místnosti. Ta byla pomalována drobnými pestrobarevnými kvítky vyvedenými do nejmenších detailů. Malíř jejich tvorbou údajně strávil několik let. Její rodiče to často hrdě připomínali ve snaze ukázat, co si mohou dovolit. Alžbětě na tom však nic k chlubení nepřišlo. Považovala to za ztrátu umělcova času a královských peněz.
                Z divoké směsice nerealistických barev jí brzy začaly přecházet oči, proto stočila pohled k zemi. Cestou ještě očima zavadila o mohutný dubový stůl s pozlacenými nohami, jehož deska nesoucí motivy válečných výjevů byla dokola lemována diamanty, a nakonec spočinula zrakem na rudém koberci s exotickými ornamenty vyšitými zlatou nití. Proti dřevorytnému stropu plnému náboženských motivů ozdobených drahými kameny šlo o zajímavý, až kýčovitý kontrast.
                Znechuceně ohrnula spodní ret a odevzdaně čekala. Ani netušila, jak se dotyčný nápadník vlastně jmenuje. Jeho jméno jí pochopitelně bylo řečeno, ovšem slyšela ho poprvé v životě a rychle jej pustila z hlavy. Bylo jí to jedno. Předem věděla, že ho odmítne.
                Všichni tihle šlechtičtí synkové, jež se snažili získat náklonnost mladé princezny, byli ostatně stejní. Přišli, předali princezně květinu, poklekli, představili se, odrecitovali předem naučené fráze o Alžbětině kráse a počkali na její odmítavou reakci. Bylo to trapné a strojené. Žádný život v nich nebyl. Žádná nápaditost a spontánnost. Byli jako těla bez duše. Byli jako loutky. Kdyby přišel stokrát ten samý, Alžběta by si nebyla všimla. Po nějakém čase už ani neposlouchala, co jí říkají. Nezáleželo na tom. Už při příchodu z jejich vystupování poznala, že s někým takovým nechce mít nic společného. Kdyby bylo na ní, všechny tyhle schůzky by zrušila a zakázala. Existuje mnoho užitečnějších věcí, kterým je možné se věnovat.
                Navíc, pokud by se jí nějaký nápadník snad přece líbil, což se dosud nestalo, stejně by to nedovedla dát najevo. Po proceduře srovnatelné s mučením měla jediné přání, rychle opustit tu odpornou přezdobenou židli a sundat ze sebe ty zpropadené šaty. Všechno ostatní bylo vedlejší.
                Kromě toho setkání přihlíželi rodiče, před kterými se styděla projevit jakékoli preference, rádcové, kterým nedůvěřovala a velmi početná skupina strážných, která v místnosti neměla jiný účel, než ohromit příchozího nápadníka. Pokud by měla Alžběta vzít setkání vážně, muselo by proběhnout na odlehlém místě mimo prostory hradu, v naprostém soukromí a místo nenáviděných šatů by na sobě musela mít svou oblíbenou masivní kožešinu a za pasem meč. To bylo nemyslitelné!
                Tentokrát si návštěvník dával obzvláště načas. Nejspíše se naopak po cestě zdržel. Ona však musela sedět zde pro případ, že by dorazil dříve, jakoby se to snad už někdy stalo! Bylo to hloupé. Alžběta nostalgicky zavzpomínala na včerejší večer, jako by od něho uplynula celá věčnost.
                Svedla tehdy ve svém pokoji ukrutnou bitvu se slaměným panákem, kterého si vlastnoručně vyrobila. Zavřený byl v její šatní skříni, od níž měla klíč jen ona. Znesvěcení šatního prostoru brala jako veliké zadostiučinění vůči rodičům, kteří se jí snažili manipulovat do role princezničky zajímající se o šperky a o módu a byla na něj patřičně hrdá.
                Pravda, panák se sice nebránil, ale Alžběta si věděla rady. Vymyslela speciální soubojová pravidla, která ovlivňovala její uhýbání a odrážení fiktivních útoků. Nebylo to ideální, ale co jiného mohla dělat. Nemohla přeci svůj zájem přiznat před rodiči, kteří měli na roli dámy ve společnosti zcela odlišný názor a sami dávali v armádních otázkách přednost velitelům. Potají tedy sledovala vojáky při tréninku, učila se názvosloví a vojenskou techniku, kterou na svém panáku trénovala a po nějakém čase dokonce vylepšovala.
                Uplynuly již roky od doby, co se potají vplížila do zbrojnice, kde pro svůj trénink, ke kterému přestaly stačit klacky, ukradla dva meče. Přesto celou událost měla v živé paměti. Šlo o adrenalinový zážitek, jaký se od té doby neopakoval. Bylo jí tehdy patnáct let a překonávala tíživý strach ze svého odhalení a společenského znemožnění. Srdce jí bilo až v krku a necítila se vůbec příjemně. Vlastně byl div, že ji neprozradil právě hlasitý tlukot srdce a zrychlený dech.
                Dnes však na tento svůj počin vzpomínala ráda. Na mysl jí přišel i nyní a při otravném čekání se na její tváři alespoň na okamžik objevil potěšený úsměv. Bylo to tehdy krásné! Vzpomínky na toto dobrodružství nikdy nevyhasnou! Ne, že by ho chtěla opakovat a znovu zbytečně riskovat, ale nikdy jí nebylo umožněno postavit se skutečnému nebezpečí a zažít nějakou dobrodružnou akci a tak je podobná událost jedním z jejích nejhezčích životních zážitků.
                Znovu však zvážněla a zvadla, když si uvědomila těžkosti při pokusu o nádech a bolestivý tlak v oblasti boků, kde docházelo k násilné deformaci jejího těla. Byl to paradox. Rodiče ji chránili před tím, co by chtěla zažít a na druhé straně ji týrali způsobem, který jí byl stokrát nemilejší, než všechny nebezpečenství, jež mohla podstoupit.
                Už toho měla všeho akorát tak dost. Přemáhala v sobě touhu se na svoje rodiče rozkřiknout a konečně jim po všech útrapách vmést do tváře, co si o tom všem myslí. Tolik po tom toužila! V dané chvíli si nic nepřála více, s výjimkou opuštění tohoto místa. Ovládla se však. Nepřišlo jí to správné, protože věděla, že to rodiče nemyslí zle, ale jsou prostě nechápaví a zaslepení svou pravdou. Prožila bezstarostné a blahobytné dětství, kdy dostala veškerou péči, v jakou mohla doufat a brala to jako dluh, který není schopná vyrovnat. Kromě toho věděla, že by to nemělo žádný smysl a nic by se k lepšímu nezměnilo. Spíš naopak. Už takhle ji nikdo nerozuměl a byla obvykle popisována jako namyšlená, bezcitná a arogantní. Kdoví, co by přišlo potom! Mlčky tak snášela příkoří dospívání.
                Uběhla celá věčnost, než ten nudný šlechtický synek přišel. Alžběta se stěží poloviční pozorností věnovanou jeho slovům přečkala ještě nudné kecy a opět zamítavě zavrtěla hlavou. Konečně byla vysvobozena a mohla být převlečena a odebrat se dělat, co uzná za vhodné. Nejprve, tak jako pokaždé, darovanou kytici vyhodila oknem přímo na nádvoří. Však on ji někdo uklidí! Nevěděla, k čemu by jí umírající květiny mohly být užitečné a jak by s nimi měla naložit. Hlavou ji problesklo, že je květin, které mohly volně růst, škoda, ale dále se tou myšlenkou nezaobírala. Vždyť jsou nějaké kytky na každém rohu.

                Aby si Alžběta zlepšila náladu, vyrazila na jednu ze svých projížděk. Usedla na temně černého oře Bojevichra a mířila přes pole k lesu. Jak přidávala na rychlosti, vznikl rozrážením okolního vzduchu svěží vítr. Olizoval její tělo od nohou až k obličeji a omýval je od všech nepříjemných emocí a pocitů, jež se v něm stihly nashromáždit. Jak Alžběta uháněla, do dálky za ní vlály její uhlově černé vlasy, běžně sahající až po dolní okraje lopatek. Pohled ještě temnějších očí se upíral do dálky k lesu, kam v mírném předklonu mířila její mohutná postava oděná do tlusté kožešiny. Přestože Alžběta o svůj zevnějšek příliš nepečovala a neodpovídala ani tehdejšímu ideálu krásy, pohled na ni byl fascinující a nebylo pochyb o tom, že krásná je.
                Seskočila z koně na okraji lesa, pohladila ho po hlavě a uvázala k nejbližšímu jehličnanu. Vběhla mezi stromy. Přeskočila příkop, do kterého stéká dešťová voda, několik kořenů, dva lišejníkem porostlé kameny a bez zpomalení běžela ke spadlému kmenu. Natáhla před sebe obě paže, zatnula svaly, za běhu se zapřela o jeho mechové polštáře, odrazila se a s nohama nataženýma na pravou stranu zdolala půlmetrovou překážku. Takové měla nejradši.
                Překážkovým během dorazila až ke skaliskům. Měla už tři kilometry v nohou, ale bolest necítila. Ještě před rokem by musela v polovině takové trasy zastavit a dát si přestávku, aby ji mohla dokončit. Dnes už to pro ni nic neznamenalo. Ráda posilovala fyzickou kondici a překonávala svoje limity. Bez zaváhání pokračovala na skálu. Byla strmá a kluzká, ale Alžběta věděla, kam pokládat nohy a zdolala ji vmžiku. Neběžela ostatně tuto trasu poprvé, byla její nejoblíbenější. Chviličku utíkala po strmém vrcholku skály, a jakmile dorazila na konec, hups, přeskočila na nedaleký špičatý vrcholek. Ani nezpomalila, došlápla jen jednou nohou a rovnou se od něho odrazila. Dopadla na další, více než metr vzdálené skalisko, jehož povrch byl trochu rovnější. Udržela se ve vyrovnaném stoji a pokračovala v běhu.
                Náhle ji ovšem na kluzkém kameni podjela levá noha a ona padala do prohlubně mezi dvěma skalami. Rychle se vzpamatovala z prvotního šoku a začala kolem sebe šátrat rukama a hledat, čeho se může zachytit. Instinktivně sáhla po kořenu jednoho ze stromů, jež ze skály vyrůstaly. Naštěstí ji udržel. Alžbětě se podařilo zabránit nejhoršímu a nedopadla na zem. Přesto bohužel kolenem natrefila na ostrý hrot kamene trčícího ze skály.
                Zatnula své silné bicepsy a po kořeni vyručkovala zpátky na skálu. Zde se posadila a podívala na svoje nohy. Z pravého kolene se řinula krev, která umazala i její kalhoty. S bolestnou grimasou procedila skrze zuby: „Do prdele, moje haksna.“
                Nasadila rozmrzelý výraz, chtěla si ještě zasportovat, ale všechno ukončila její neopatrnost. Alespoň pro tento den bude muset nechat nohu odpočinout. Ani by ji to moc neštvalo, občas se to tak při tréninku stává a je to taky zkušenost, jenže bude muset všechno vysvětlovat doma! Už viděla ty zvědavé tváře sluhů a ustaraný výraz rodičů, kteří se na ní dožadují odpovědi, kde k oděrce přišla.
                Povzdechla si, nechtělo se jí v tomhle stavu zpátky domů. Nehodlala tu ale jen tak sedět a marnit čas. Zamířila ke kameni, na kterém byl vyrytý kříž. Těžký balvan, s nímž by nepohnul nejeden mladík jejího věku, se zaťatými zuby a propnutými svaly od nohou, přes trup až po ruce, odsunula z místa. Odkryla svou skrýš, z níž vyzvedla oprýskaný a nepříliš průrazný luk. S jednou ze služek na zámku ho vyměnila za nevkusnou ozdobu do vlasů.
                Matce trvalo bezmála měsíc, než přišla na to, že Alžbětě chybí. Ta jí s otráveným výrazem ve tváři oznámila, že ji „zase ztratila“. Matka sice spustila scénu, ale brzy obstarala ozdobu novou. Byla už zvyklá, že Alžběta o své módní doplňky příliš nedbá. Princezna se toho postupem času naučila hojně využívat a nepotřebné kusy oblečení či šperků měnit za různé užitečné předměty se svými sloužícími. Neměla je zrovna ráda a výměny to nebyly přátelské, ale čistě obchodní. Pro obě strany to bylo výhodné. Sloužící se mohli pro jeden kus hadru považovat za něco důležitějšího, zatímco Alžběta dostala, co potřebuje.
                Pravda, spoustu věcí, dost možná i včetně luku, by pravděpodobně získala i jinou cestou, ale nechtělo se jí rodiče prosit o laskavost, za kterou by jim byla znovu zavázána, když si je dokázala opatřit takto. Matka s otcem by pak měli přesný přehled o jejích zájmech, které by jí rozmlouvali a zkoušeli různě omezovat, kdy a jak dlouho se jim smí či nesmí věnovat, zatímco by za svou vstřícnost požadovali poslušnost v jiných otázkách. Kdepak, takto je to lepší.
                S úsměvem, do značné míry samolibým, vzala luk a vypálila několik šípů do okolních stromů v různé vzdálenosti. Už se ho naučila ovládat a minula jen jednou, což jí zvedlo náladu. Jenom je škoda, že luk tohohle typu je zcela nepoužitelný v boji, napadlo ji. Království je válce a tahle schopnost se mi bude hodit, ale budu se muset co nejdříve přeučit na něco lepšího. Hned jak se stanu královnou, pořídím si kvalitní luk, ať má nějaké praktické využití. Tenhle je dobrý akorát tak na pytlačení zajíců.
                Posbírala své šípy a již chtěla odejít, když v tom si všimla letící pěnkavy a vypálila první šíp, potom druhý a třetí, až pták zmizel z dohledu. Všechny minuly svůj cíl. Alžběta jen pokrčila ramenem. Byla to blbost, došlo jí, vím, že takhle malý zvířátko v pohybu zatím nedám, musím se ještě učit. Konečně vrátila luk do skrýše, přikryla ji kamenem, nasedla na Bojevichra a zamířila zpátky k domovu.

                Jak se blížila k hradu, zmocňovala se jí špatná nálada. Bylo jí jasné, že se opět stane středem pozornosti. Polovina sloužících bude mít starost, polovina škodolibou radost, rodiče budou vyvádět a ještě víc omezovat její svobodu, a na hradě se několik dní nebude mluvit o ničem jiném. A to všechno pro jeden blbý škrábanec, který za týden nebo dva zaroste. Jako by nikdo z nich ještě neměl rozbité koleno.
                Zastavila před branou, vyhrnula nohavici a zoufale se snažila najít nějaký kus látky, do něhož by mohla krev utřít a trochu tak své zranění zamaskovat. Nešlo to, krev už byla zaschlá a utvořila tvrdou krustu jak na kůži, tak na povrchu nohavice.
                Právě v tu chvíli vyšla z hradu služka. Zastavila se a zaraženě pohlédla na princeznu. Přišla blíž a otázala se: „Co se vám stalo, paní?“ se zrakem upřeným na zakrvácenou nohavici.
                Alžběta sebou trhla a podívala se dolů z koňského sedla. „Nic, nestarej se!“ zvolala namíchnutě a zlostně se po služebné ohnala rukou. Služka po tupém úderu do hlavy upadla na zem a upustila proutěné košíky, jejichž obsah se vysypal na zem. Alžběta pobídla koně a vjela do hradu. Nejspíš jsem to krapet přehnala, blesklo jí hlavou, ale už mě sere, jak mi furt každý kecá do života. Nechápala to, proč ji pořád někdo sleduje, copak záleží na tom, jestli má princezna oděrku na koleni, na lokti nebo na prdeli? Ovlivní to nějak jejich život?
                Roztrpčená Alžběta ustájila koně, přes svoji naštvanost jej dokázala láskyplně poplácat, a ostře odmítla pomoc podkoního. Má snad pocit, že je kripl, co nedokáže sám ustájit koně? Naštěstí se neotázal na zranění na noze.
                Když vylezla ze stájí, měla jasno. Proplíží se do svého pokoje nepozorovaně. Čím méně lidí ji takto uvidí, tím lépe. Navíc se chtěla vyhnout setkání s rodiči, které by dokázal přivést k šílenství už samotný fakt, že propásla vyučování, natož, kdyby se dozvěděli, kde byla a co si tam udělala s nohou! A přitom je to její noha, ona bude mít omezenou pohyblivost a ji to bolí. Tohle bylo přeci tak nespravedlivé!
                Šla přes zadní vchod do skladu. Klíče od něho mít neměla, ale měla je. Před časem je vyměnila s klíčníkem za zlatý náramek. Teď se jí hodily. Vmžiku byla v pokoji, lehla si do postele a předstírala spánek. Nic lepšího ji nenapadlo.
                Jak očekávala, zanedlouho se otevřely dveře. Stáli v nich matka a otec. „Jak to, že jsi propásla hodinu dvorské etiky?“ zeptal se otec přísně. Alžběta neodpověděla, předstírala spánek. Otec došel až k ní. „Slečno, vím dobře, že nespíš,“ zatřásl s ní. „Kde jsi byla.“
                „V posteli, nebylo mi dobře,“ opáčila Alžběta stále ještě otočená na opačný bok než ten, kde otec stál. Nápad se spánkem nevyšel, tak snad vyjde ten s nemocí.
                „Aha, a proto tě tu dvě hodiny zpátky nikdo nenašel? Alžběto, uvědom si, že ti ty hodiny platíme s nejlepšími mistry v oboru. Pan Series vyrostl na dvoře v Kasolienu a byl velvyslancem v Ševalieru! Taková strašná neúcta!“
                „Já se neprosila, ať to platíte. Stejně to jsou blbosti a děláme totéž dokola už osum let,“ zamumlala Alžběta potichu. Nemohla si pomoci. Rodiče ji týrali schůzkami s tím slizkým diplomatem, co neustále opravoval její slovník a nutil jí úchylné zvyky vysoké společnosti, a ještě jí vyčítali neúctu.
                „Prosím?“ otázal se otec, jako by se přeslechl. Alžběta mohla jenom doufat, že větu skutečně neslyšel celou. Znala však jeho manipulační fráze a tak spíše počítala, že se snaží ji dotlačit k tomu, aby řekla, že to nemyslela vážně. Kapitulovala. „Vážně mi není dobře, leze na mě nemoc. Zaspala jsem. Moc mě to mrzí a na příští hodině si domluvím náhradní termín,“ odpověděla.
                „To je dobře, jak jsi mumlala, tak jsem ti prve rozuměl něco jiného,“ dal otec jasně najevo, že její první větu slyšel a odkryl přikrývku. „A ty spíš v kožichu obaleném jehličím, mechem a klacky?“ ptal se dál.
                „Leží se mi v něm pohodlně, je v tom teplo. Od tý doby, co jsem byla v lese, jsem ho zapomněla vyčistit,“ reagovala Alžběta pohotově a opět se rychle přikryla.
                „Je mi zima,“ dodala omluvně a doufala, že si rodiče nevšimli jejího zranění na noze.
                Nepovedlo se.
                „Co to máš na noze?“ zaútočila prakticky okamžitě matka s očima na vrch hlavy.
                „Nic,“ odsekla Alžběta a stále ještě v koutku duše doufala, že to nedopadne tak zle.
                Matka z princezny opět strhla přikrývku: „Jak nic, vždyť to je krev!“ vzkřikla téměř hystericky.
                „To sis taky udělala ve spánku?“ otázal se ironicky otec.
                „Miláčku nech toho, všichni víme, jak to bylo,“ řekla směrem ke svému choti prosebně Alžbětina matka. Následně se přísně otočila na svou dceru: „Co mi k tomu řekneš?“
                „Nic mi není, jenom jsem se trochu bouchla.“
                „O nohu postele, že?“ neudržela se matka a převzala otcův styl. „Já nejsem blbá, Alžběto! Vážně nemáš tolik úcty k vlastním rodičům, abys jim nelhala do obličeje?“
                Nemám, chtělo se odseknout Alžbětě, ale mlčela, věděla, že nesmí za žádnou cenu přilít olej do ohně.
                „Promiň mami, byla jsem venku, ale jenom chvilku, tam jsem se praštila a pak jsem zalezla do postele, protože se mi z toho udělalo zle a nechtěla jsem takhle chodit po hradu. Nakonec jsem vážně usnula,“ pokusila se Alžběta zkombinovat svůj předchozí příběh s pravdou a co nejvíce snížit naštvanost rodičů. „Ale budu v pohodě,“ dodala chvatně, když viděla, že matka otevírá pusu.
                „Jsi tak strašně nezodpovědná, Alžběto, uvědomuješ si to vůbec?“ spustila matka. „Ty, jako budoucí dědička panství, lítáš po venku, kde riskuješ život a zdraví, místo, aby ses věnovala studiu a dobré reprezentaci naší rodiny. Uvědomuješ si, že ses mohla vážně zranit a stát se z tebe mrzák? Představ si, že by ti tu nohu museli useknout a pak by z tebe byla jednonohá královna! To bys chtěla? Tak proč se nechováš jako normální lidi? Uvědomuješ si vůbec, jakou děláš rodu ostudu? Co si o tobě lidi asi tak pomyslí, když tě takhle uvidí? Nebudou tě brát vážně!“
                „Ano, v tomhle tady skutečně chodit nebudeš,“ pokračovala a vrhla znechucený pohled na Alžbětin oblek, „a to nejenom proto, že tam máš krvavý flek, ale proto, že je to ošklivá zašmudlaná kožešina, co by na sebe nevzalo ani mnoho ze špindír na vesnicích, protože se chtějí chlapcům líbit. Proč já mám jenom takhle nezodpovědnou dědičku, manžela si dosud nevybrala, neumí se chovat, dělá ostudu oblečením…“
                Alžbětou při těchto slovech lomcoval tichý hněv, který se snažila ze všech sil udržet v sobě a nedat nic najevo. Přesto však měla rysy v tváři napjaté. Hlavou jí rozčileně vířily myšlenky: Tak já jsem nezodpovědná dědička? To vy jste nezodpovědní! Zemi sužuje válka s Gulbanem, kterou jste před šesti lety vyprovokovali a nejste schopní ji vyhrát. Za tu dobu jste ani nezvedli prdel z hradu, abyste se podívali, jak to v zemi vypadá, armádu jste si nechali zkurvit nepoctivými prospěcháři a prachy, co potřebujeme, abychom otočili stav na bitevním poli, utrácíte za nábytek, hadry, šperky, zlatý nádobí a další blbosti, místo abyste je použili na reformu armády. A já jsem nezodpovědná jen proto, že se učím běhat, střílet z luku, šermovat a jezdit na koni, abych v tom vašem bordelu udělala pořádek, až nastoupím na trůn?
                „Promiň, maminko, nechci, aby ses za mě styděla. Já vím, že to myslíš dobře. Jen prostě máme na spoustu věcí dost jiný názor a…“
                Matka ji nenechala domluvit. „Já vím dítě, ale podívej na mě. Kdo má víc životních zkušeností? To, co provádíš ty, bych si nikdy nedovolila, ale ve tvém věku jsem taky byla odbojná. Snad z toho vyrosteš stejně jako já. Zatím to uděláme tak, že tě měsíc nepustím z hradu, abys měla čas se nad sebou zamyslet. Řeknu to i podkonímu a strážím, a jestli se dozvím, že jsi to zkusila obejít, nebudu už tak hodná.“
                Nadechla se a pokračovala v řeči: „Je potřeba z tebe tu nezodpovědnost dostat, až tu nebudu, tak mi za to ještě poděkuješ. Ty kalhoty mi dej i s kožichem, takhle tady chodit nebudeš! Nechám to vyprat. A jestli to na tobě ještě někdy uvidím v hradu, rovnou ti to vyhodím a na nic se tě ptát nebudu. Tohle oblečení je jenom na hry v lese a na ty můžeš na měsíc zapomenout, a jestli se nenaučíš chovat, tak klidně i na delší dobu.“
                Alžběta beze slova mrštila oba kusy oblečení matce k nohám a ani na ni nepohlédla. Ta se pokoušela dceří ještě něco sdělit, ale princezna okázale ignorovala každé její slovo. Umínila si, že dnes už s matkou nepromluví. Ještě nikdy Alžbětu nenaštvala tolik, jako teď, ovšem věděla, že jakékoli další pokročování rozhovoru by nepřineslo nic dobrého, ale jen prohloubilo neshody. Matka holt měla dnes špatnou náladu.