Sémis

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka

---

     Pahorky nebyly vysoké, zato však ostré jako jehly. Dosahovaly výšky maximálně několika sáhů a zdálo se, jako by každý na vrcholku matně vyzařoval jinou barvu. V dáli však byly skalky vysoké, dokonce tak, že viděli jen barevné světlo nahoře. Společně tak celé pohoří vytvářelo nádhernou podívanou a Thomas jen s úžasem hleděl na vše okolo.

     "To jsou Hroty," vysvětloval najednou Jarin, "je to takové pohoří, každý z nich má svou speciální barvu, kterou nemá žádný jiný, jsou skutečně nádherné..." dodal myšák uneseně. Chlapci nemohli než souhlasit. Zanedlouho však z krásných ostrých skalisek vyjeli a před nimi již jasně do tmavého večera zářily světla města Sémis.

     Posledních pár kopečků porostlých trávou překonal Albert během několika okamžiků a brzy již přijížděl k branám majestátného sídla. Vjel obrovskou dokořán otevřenou branou dovnitř. Pokračoval nyní už po dlážděných ulicích.

     Všude kolem byly mraky lidí. Překrásné budovy všech tvarů a velikostí se tyčily buď do výše, nebo budily dojem, že se plazí po zemi. Když chlapci trošku vyhlédli z oken, zjistili, že jedou po něčem co připomínalo most a dolů, do hlubin země, kam až nedohlédli, byly zapuštěné kamenné budovy, do jakýchsi čtvercových děr,  navzájem pospojované množstvím mostů a chodníků.

     Brzy však pokračovali částí, jež mnohem více připomínala normální město. Tedy kromě těch krásných, pohádkových budov, s množstvím sloupů, fresek, malůvek, mozaiek a další výzdoby, jejíž krásu Thomas nedokázal pochopit. Navíc se mu zdálo, jako by celé sídlo bylo stavěné do několika pater a oni se nyní po úzkých uličkách pomalu škrábali kamsi do vyšších poschodí.

     Skutečně tomu tak bylo a zanedlouho již Thomas jen žasl nad krásným výhledem, jenž se mu otevíral do krajiny, na svítící Hroty, jejichž vrcholky v dáli zářily a pomalu přecházely v travnatou pláň. Na tu navazovaly světelné pruhy vycházející z rozličných budov města postaveného ve svahu na několika obrovských podlažích a dalších mnoha patrech zapuštěných kamsi hluboko do podzemí a podhůří.

     Místní očividně měli v oblibě trojúhelníkové tvary, jelikož snad všechny štíty domů, vchody a občas i celý tvar připomínal jeden veliký trojúhelník z krásného, opracovaného, šedivého kamene. Výjimkou nebyly terasy podpírané sloupy a zahrádky plné rozkvetlých květin nejrůznějších barev. Domky pro různě veliké rodiny se stejně jako úřední či společenské budovy utápěly v teplém zlatavém světle pouličních luceren.

     Až nyní si Thomas všiml, že po ulicích nechodí lidé ale jacísi malí tvorové. Měli zaoblené hlavy, které byly povětšinou o něco širší do stran než ne výšku, s velikými ústy, která ze všeho nejvíce připomínala lidská, avšak bez rtů. Každý z malých roztomilých tvorečků měl obrovské kulaté oči, které také nápadně připomínaly lidské a veliké, dlouhé, téměř zvířecí, ale jistě velmi bystré, uši.

     Obyvatelé byli maličcí a oblečené v krásných barevných šatech, z nichž na mnoha místech visely třásně či prodloužené pruhy látky. Vrhali na auto udivené pohledy, avšak jinak si jej nijak nevšímali a hleděli si svého. Po mnoha dalších zatáčkách a odbočkách zastavil konečně vůz na malém náměstí.

     Byli ze všech stran obklopeni vcelku vysokými starobylými budovami s ostře zkosenými střechami. "Už o nás ví?" zeptal se Jarin.

      "Měl by," odpověděl Albert a třikrát hlasitě zatroubil do noci.

     Okamžik poté se v jednom okně rozsvítilo a vykoukla z něj veliká elipsovitá hlava dalšího malého tvorečka. Ihned opět zalezla a začal se ozývat dupot, který se přibližoval, jak maličký tvoreček utíkal po schodech dolů. Jarin se otočil k chlapcům s vážným výrazem: "Je to moc inteligentní muž, chovejte s k němu s úctou," pronesl jakoby se je pokoušel trošku vychovávat, "vše vám vysvětlí po cestě."

     Kromě uctivých pozdravů bez jediného dalšího slova vyjeli z města společně s novým spolucestujícím a vůz mířil k řece Dravici. Přejel veliký starý most a mířil dále, do krajů za řekou. Všude již panovala neprostupná tma a pouze černé obrysy, které byly ještě černější než noc, dávaly znát, že se blíží  do hor.

     Thomas se pokoušel z okolního světa vidět co nejvíce a právě upínal svůj dětský zrak k mohutným černým skvrnám, jež se vypínaly až vysoko do nebe, když promluvil Jarin: "Myslím, že je již čas na to, aby vám můj dlouholetý přítel a veliký učenec, ctihodný Agnoik, vysvětlil, kam vlastně jedeme a něco málo vám o sobě řekl." Významně pohlédl na podivného vědce, ale v jeho hlase byla velmi jasně znatelná nejistota a očekávání.

     Keoe, jak již dříve seznámil von Guttenhorf chlapce se jménem rasy, ke které skřítku podobný tvor patřil. Byl skutečně malý, asi jako Thomas, očividně ale byl o mnoho starší. Oproti útlému tělu s tenkými končetinami velikou hlavu s velikým úsměvem a  obříma šišatýma očima zdobily husté vlasy stažené do krátkého účesu ze všeho nejvíce připomínající krátký koňský ohon.

     Jeden z obyvatelů města Sémis si významně odkašlal, než se dal do řeči. "Jmenuji se Agnoik," otočil se z předního sedadla k chlapcům, "jsem vědec a pracuji na výzkumu ohledně těch, kterým říkame Příchozí, to jsou takoví jako ty, Tome," vysvětloval. "Nyní jedeme do soukromé laboratoře mého mistra, kde bude větší klid než ve městě, hlavně se tam ale také nachází můj velectěný mistr Arnoik, jehož pomoc se nám bude velmi hodit. Může se to celé zdát trochu zvláštní, avšak již několik let do našeho světa nikdo nepřišel tak jako ty a je možné, že to má jakousi spojitost s tím, co se tu kolem neustále šíří a pohlcuje všechny a všechno."

     Tomovi to téměř ani zvláštní nepřišlo, jelikož za poslední dobu si zvykl na mluvící myši a auta, takže laboratoř v horách jej nechávala vcelku klidným. Albert pokračoval po úzkých cestách, jež se vinuly kolem vysokých, naprosto kolmých skal, jež vyrůstaly různě rozmístěné do rozličných výšek a díky své štíhlosti ze všeho nejvíce připomínaly sloupoví velikosti obrů.

     Povrch cesty musel být porostlý bujnou a zdravou trávou společně s mnoha nejrůznějšími druhy květin, jejichž proti noční obloze černé květy nyní Thomas z okénka vozidla sledoval. Veliké stonky rostlin společně s přerostlými květy přepadávaly přes okraje cesty, která vystupovala ze skalní stěny. Už před nějakou dobou si Tom všiml, že Albertova kola nezanechávají ve vegetaci žádné stopy. Snažil se toho vidět co nejvíce a i přes černočernou tmu se doslova kochal okolím.

     Usnul.

     Když se vzbudil, byla stále noc. A stále byli na cestě. Albertova veliká kulatá světla ozařovala okolí ostrým žlutým světlem a působila tak, že vše neosvětlené působilo až moc tajemně. Kabina auta byla zahalena tmou a Tom slyšel jen tlumený rozhovor Jarina a Agnoika, ale nerozuměl mu. Nevěděl proč, ale nyní se pokoušel chovat co nejtišeji a působit dojmem, že ještě stále spí.

     Ani nezvedl opřenou hlavu z postranního okénka, když se po očku podíval, zda Denis spí. Spal. Nerozuměl rozhovoru, který mezi sebou dva jeho společníci vepředu vedli, zato však věděl, že jej neskutečně zajímá.

     Než se však nadál, znovu usnul a otevřel oči až ráno, když vůz zastavil. Slunce již jasně svítilo a první, co Tom viděl z okna vozu byla jasně zelená tráva, která doslova bujela životem. Chlapec se jen rychle podíval na Denise, který se právě také začal probírat, a nadšeně vyskočil z auta ven na rozkvetlý palouček, na němž se nacházeli.

---

Nezapomeňte zanechat komentář

Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz