Na vrcholku

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka

---

     Užasle se rozhlížel okolo. Absolutně nechápal, kde se to s jeho kamarádem ocitli. Kolem dokola byla v okruhu několika desítek sáhů malá louka, jež vyzařovala zdravím a životem, navíc na mnoha místech zelenou trávu střídaly barevné ostrůvky nejrůznějších květin, jež očividně právě rozkvétaly. Palouček ohraničoval na jedné straně les. Když se Thomas otočil kolem dokola, nemohl přehlédnout dva téměř pohádkově vypadající domy, jež přímo sousedily se světle šedivou skalkou. O kus už tvořilo hranici palouku jen prázdno a Tomovi došlo, že se asi nachází na vrcholku některé z obrovských a úžasných hor.

     Už s Denisem v patách se rozběhl k okraji hory. Skutečně, otevřel se mu výhled od širé krajiny pod nimi. Jen s úžasem vytřeštil oči a s otevřenou pusou zíral na všechny strany. Pod nimi nebylo nic jiného než podobně vypadající, buď vyšší nebo nižší hory, vypadající přesně jako ta, na níž stály. Ale tento pohled se naskýtal pouze na jednu stranu, veškerý ostatní prostor, i ten mezi neobvyklými horami, vyplňovala neprostupná džungle.

     Prastaré stromy nejrůznějších velikostí a rozpětí koruny se tyčily buď do výše, nebo se krčily při zemi. Stromy nesly listí s množstvím rozličných barev a okolní les byl prorostlý něčím, v čem Thomas brzy rozeznal obří barevné houby. Vypadalo to, jako by na růžové, zelené, modré, červené, fialové nebo žluté klobouky veliké alespoň jako Albert nějaký malíř obřím štětcem ledabyle rozstříkal zhruba kulaté cákance nejrůznějších barev.

     Zejména stromy zde měly listí mnoha a mnoha barev a hrály tak všemi odstíny duhy. Sledoval růžové, žluté, zelené nebo dokonce modré listy, jak se houpaly a létaly ve větru. Bylo to naprosto úžasné, celý výhled jim oběma naprosto vyrazil dech.

     Z korun vysokých stromů a šedivých skal visely dolů dlouhé provazce lián a na kamenných hranách se očividně dařilo popínavým rostlinám. Stejná vegetace jako všude pod nimi, jen menší, rostla i v lesíku u palouku. Pozornost chlapců si však nyní vyžádal zvuk vycházející směrem od malé skalky, u níž stála dvě obydlí.

     Bylo to prásknutí dveří domku, jenž byl napůl zapuštěný do malé skály na vrcholu hory. Druhý domek stál dále od malých chlapců, ale jen několik kroků od prvního. Otevíral se za ním však výhled na plošinu na jiné vysoké hoře, jež sousedila s tou, na níž stáli Tom a Denis.

     Oba domky měly dolní polovinu a základy vybudované z velikých a těžkých šedivých kamenů, ten vzdálenější měl ze zdiva dokonce vystavěnou i terasu, na níž vedlo několik malých schodů se zábradlím. Horní patro bylo poté také u obou domů vystavěno ze dřeva s množstvím nejrůznějších vysutých výklenků a přístavků, jež musely být často podpírány speciálními sloupky, aby se nezřítily. Společně s křivými kamennými komíny, jež procházely až nezvykle vysokými a rádiusově prohloubenými úzkými střechami, a budily dojem, že každou chvíli spadnou, vypadala obě obydlí neskutečně magicky.

     U domku se zelenou střechou právě stál Jarin s Agnoikem. Oba vypadali velmi dobře naladěni a vykročili směrem k chlapcům. Ze vzdálenějšího domku, se střechou vybledlé fialové barvy, se také ozval zvuk bouchnutí dveří. Zraky všech se otočily tím směrem.

     Na malé terase stál onen nově příchozí. Musel to být sám mistr Arnoik, jelikož tvor očividně patřil ke stejné rase jako Agnoik, akorát byl starší. O mnoho starší, jeho povislá kůže kolem očí a tváří budila dojem, že má velmi blízko ke stovce, ale oči měl stařík stále bystré, pronikavé, plné života a navíc planuly touhou žít založenou na zkušenostech, jež podle síly pohledu musely být o mnoho starší než bylo pouhých sto let. Navzdory jeho věku měl vcelku husté světlé, naprosto rovné vlasy po ramena ledabyle rozcuchané kolem geniální hlavy.

     Arnoik se široce usmál a odhalil tak plno malých ostrých zoubků. Rozpřáhl malé ručky a doslova se rozeběhl ve svém fialovo-rudém hávu ke dvěma chlapcům. Vypadal trochu jako bláznivý kouzelník, jež právě s nadšením běží vyzkoušet nový, naprosto šílený trik.

      Běžící stařík brzy dohonil Jarina s Agnoikem a trochu zvolnil, aby jim neutekl o moc, před oběma udivenými chlapci však stál dříve než oba z jeho mladších kolegů. "Vidím, že jste se již kochali pohledem na džungli!" zvolal radostně Arnoik.  Kluci se na sebe nesměle podívali a ještě s menší jistotou přikývli.

      "Že je naprosto úžasný?! Když se podíváte támhle, směrem kde zapadá slunce, můžete vidět Článkovanou zem, o kus více na jih je pak Sémis, odtamtud jste právě přijeli a..." mistra Arnoika přerušilo zdvořilé odkašlání Agnoika. Malý tvoreček nadskočil, jeho fialová róba zavlála při tom náhlém pohybu a otočil se k Jarinovi se svým bývalým učněm, kteří mezitím došli až k nim

     "Jistě, jistě, jistě," brumlal si napůl sám pro sebe a napůl k myšákovi s Agnoikem. Všichni tři se nyní vážně podívali na oba dva chlapce. Začínali je seznamovat s tím, proč jsou vlastně zde v horách a co se zde bude dít.

     Nachází se tu laboratoř - laboratoř, jíž vybudoval sám Arnoik již před dlouhými roky a v níž dělal své úplně první pokusy a objevy. Na podobném místě ji postavil právě protože zde byl klid jako nikde jinde, cítil z okolí silnou koncentraci magické anergie a navíc zde byl neskutečně nádherný výhled do celého širého kraje.

---

Nezapomeňte zanechat komentář

Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz