Laboratoř

Ukázka z mé momentálně rozpracované knihy Hračka

---

     "Již dlouhou dobu se po tomto světě rozmáhá a rozlézá podivná tma," vysvětloval Jarin, "halí vše, jako by si to prostě vzala a už nikdy to nevrátila. Mění živé bytosti a zdá se, jako by ničila jejich přirozenost, žádná z nich už poté nejde poznat a hlavně se... chovají zvláštně."

      Dost dobře nevěděl, jaká má volit slova, jelikož ta tma, o níž mluvil nezpůsobovala to, že se rozumné bytosti a zvířata chovali zvláštně, ale naopak přímo nepochopitelně a nesnášenlivě ke všemu ostatnímu, to však chlapcům říkat nechtěl.

     "Vždy zde byli lidé jako ty, Thomasi," chopil se nyní slova Agnoik, "kteří nás bránili. V tomto světě totiž žádní lidé nežijí, kromě těch jako ty - kteří sem přijdou jen na nějakou dobu a když zde zůstanou, už pak nejsou lidmi."

     "A v tom je ten problém," skočil mu do řeči jeho mistr, "již dlouhé roky sem nepřišel žádný člověk, až na tebe. Nikdo, kdo by jen svou přítomností držel tu proklatou věc zpátky, ale jak cítila, že má šanci, začala se až moc rozlézat a bojím se, že se nezastaví ani před tím, že tu jsi ty," mistr se po svých posledních slovech nervózně podíval na von Guttenhorfa a Agnoika, než pokračoval, "ono jde o to, že sem už možná nikdy žádný člověk kromě tebe nepřijde a my nevíme co dělat, protože nemáme v sobě to, čemu se u nás říká esence, nás si to vezme okamžitě, vy lidé tomu dokážete odolávat a bojovat s tím a ono to ví."

     Thomas upřímně udiveně těkal pohledem z dvou kouzelníků na Jarina a zase zpět na kouzelníky. Nechápal. "To vás jako můžu zachránit jenom já?" vypravil ze sebe po dlouhé chvíli tíživého ticha. Bylo velmi zřetelně slyšet, jak si myšák oddechl a ihned na to zvučným hlasem souhlasil: "Jo, v podstatě jo."

     "Takže to je nějaká pohádka? Já jsem hrdina? A co mám dělat?" kupodivu Thomasovi nedocházela vážnost celé situace a začínal se usmívat, jelikož se těšil na dobrodružství. Agnoik se již chystal něco říct, zřejmě jej varovat před nějakým nebezpečím, ale mistr mu rychle dupnul na nohu, takže kouzelník vydal jen velmi podivný sten.

      "Přijeli jsme k laboratoři, abychom tě učili, jak se proti tomu bránit," seznámil ho konečně s celou pravdou starý mistr. Nedodal však, že kromě něj nemají žádné další řešení, dokonce ani náznak, co s podivnou tmou dělat. To ale zatím chlapec vědět nepotřeboval, respektive bylo dobře, že to nevěděl.

     Arnoik pokynul zdvořile, podle nejlepších zvyků jeho rasy jménem Keoe, všem ostatním, aby jej následovali a sám se vydal kamsi směrem od dvou nádherných domečků. Všechno pokrývala bujná zelená měkká tráva, v níž byl každý krok cítit jako ve vatě. Pomalu obcházeli jeden z pahorků na vrcholku skály a jako by klesaly o kus níže, na nižší části plošiny.

     Již po několika dalších minutách chůze se před nimi objevil cíl jejich cesty. Byla to podivuhodná kamenná stavba napůl zapuštěná právě do onoho pahorku, kolem kterého šli. Tmavě šedivé stavební kameny se vypínaly do výšky ve tvaru trojúhelníku a proti pálícímu slunci se krásně leskly. Zdálo se, že je stavba trojúhelníkového tvaru protáhlá a zapuštěna až kamsi hluboko do skály. Na čelní stráně byl po bocích budovy vysázen mohutný pruh z bleděmodré mozaiky, jež přesně kopíroval její tvar a i přes zářící slunce slabě svítil.

     "Toto je má laboratoř!" vzkřikl nadšeně a pyšně Arnoik a zrychlil krok. Všichni ostatní mu byli těsně v patách. Brzy již procházeli velikým vchodem bez jakýchkoli dveří do skutečně úžasné laboratoře. Jarin už po cestě chlapcům vysvětloval, že Keoe byli vždy zběhlí ve vědě a magii a proto se také většina z nich upínala k alchymii, pokusné technice či čarodějnictví...

      Dokonce i myšákovi se zatajil dech při pohledu na výbavu budovy. Bylo zde snad naprosto všechno. Všude byly stoly, pracovní stoly a úplně zahlcené papíry, stroji, udělátky a velmi často i nádobím s různými látkami. Mistr čaroděj spěšně procházel svým královstvím mezi a brumlal něco o předchozím výzkumu.

      Narazil prý při výzkumu té Tmy, jak to nazval, na jakousi zvláštní přítomnost života v ní. Prý to musí ještě řádně prozkoumat, ale začínal pojímat podezření, jako by to byl nějaký samostatný živočich. I Thomas byl naprosto uchvácen vším, co zde viděl a proto ani neprotestoval, když jej Arnoik vyzval, aby se posadil do křesla. Pevně sevřel konec stříbrného vlákna, jež mu do ruky vtiskl starý mistr.

     "Bude se ti zdát sen," začal Arnoik vysvětlovat, zatímco pobíhal po místnosti a připravoval vše potřebné včetně mnoha lektvarů a přístrojů, "je velmi důležité, aby jsi nám pak řekl, co jsi viděl, chápeš?" ptal se smířlivě malého chlapce, který horlivě kýval hlavou na znamení souhlasu.

      Starší Keoe udělal několik kroků k zařízení, nad jehož povrchem, jakoby ve vzduchu, zářily jakési světelné obrazce. Kouzelník rychle několika z nich tím, že naznačoval pohyb rukou, pohnul a kolem stříbřitého vlákénka se okamžitě objevily malé záblesky energie, které se okamžitě po provaze rozšířily až na Thomase.

---

Nezapomeňte zanechat komentář

Líbí se Vám příběh o Thomasovi? Zjistěte více

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz