Lotte - 28. kapitola

Světla v redakci Denního věštce postupně zhasínala, jak jednotliví reportéři odcházeli. Tedy ti, kteří měli rodiny a spěchali domů za svými dětmi nebo manželkami. Ti svobodní tu někdy zůstávali ještě dlouhé hodiny, aby zpracovali všechny žhavé novinky a vyšperkovali titulky svých článků. Pokud ovšem nepoletovali někde v terénu doufajíce, že na poslední chvíli ještě uloví nějakého sólokapra. Dlouho do noci také svítila okna kanceláří editorů a fotografů. Editoři měli tu smůlu, že přes den toho k editování moc nebylo. Dopoledne těžko sepíšete poutavou reportáž o odpolední tiskovce na ministerstvu. Ani fotografie se nedaly vyvolat dřív, než byly pořízeny. Fotografové tedy většinou pracovali celý den. Záleželo jen na množství objektů k zvěčnění a na tom, jak rychle byl který fotograf schopen si své fotografie zpracovat pro tisk.

 

I šéfredaktor bulvární přílohy už pomalu sklízel všechny zaručené tipy ze stolu a chystal se, jak rád říkal, "zvednout kotvy. V drbech a klevetách se vyžíval, ale dnes zkrátka neměl svůj den. Žádný z jeho informátorů nepřinesl nic zajímavého. Všichni se tvářili, jako by měli prvostránkový skandál, ale byly to prkotiny. Nesmysly. Tomu by nevěřili snad ani nepříčetní obyvatelé Nemocnice U Svatého Munga. Rázně smetl všechny samozvané sólokapry do koše a zavrtěl hlavou. Jestli to tak půjde dál, vymění ho. Přehodil si přes ruku svůj smaragdově zelený plášť, mávnul hůlkou, aby se pozavírala všechna okna a skříňky a chystal se zamknout.

 

"Pane?! Haló pane!", křičel muž uhánějící chodbou. Měl na sobě uniformu s odznakem Ministerstva kouzel a příšerně dupal.

 

"Prosím?"

 

"Musím mluvit s někým z bulváru!", vysypal ze sebe udýchaný pozdní návštěvník tak rychle, že si chudák šéfredaktor musel jeho slova několikrát přehrát v hlavě, než byl schopen sdělení dekódovat. Navíc byl velmi unavený a na žádný další planý poplach už neměl náladu.

 

"Jerome Vive La Merde, šéfredaktor bulváru. Doufám, že ať už mi nesete cokoliv, pane, ehm…", zarazil se.

 

"Marcus Spokes, pane."

 

"Aha, dobře, pane Spokesi. Doufám tedy, že pro mě máte něco, co skutečně stojí za to."

 

"To bych řek! Vím, kdo je otec té malé Lendwirtové!"

 

"COŽE?", vykřikl Jerome a chvíli jen tak pohyboval ústy na prázdno. Jestli skutečně ví, kdo to byl, tak má zítra první stránku v kapse!

 

Marcus Spokes na něho jen zíral s otevřenou pusou. Nevzpomínal si, kdy na něho naposled někdo takhle zařval.

 

Jerome si odkašlal a pak tlumeným hlasem řekl: "Promiňte. Dáte si kávu? Brandy?" Otevřel dveře do své kanceláře a pokynul Marcusovi, aby vstoupil.

 

***

"Páni! Ona mi řekla mami! To je skvělý! To je tak skvělý!", tetelila se Salamandra. Lotte mezitím spisovala dopis své bývalé chůvě a pekelně se na to soustředila. Div, že si nepřekousla jazyk. Díky svému zápalu si ani nevšimla, že se Salamandře rozzářily vlasy.

 

"Hotovo!", zvolala nadšeně. "Sal, poslouchej!"

 

Salamandřiny vlasy zhasly. Lotte se zřejmě jen na chvilku zapomněla. "Zjevně jsem se radovala předčasně.", pomyslela si, ale nahlas řekla: "Tak schválně." a usmála se tak, jak to umějí jen mámy - upřímně se usmát, i když jejich srdce krvácí.

 

"Milá Ghandi,

 

stýská se mi, ale mám se dobře. Proč jsi odjela? Nemá mě teď kdo učit, a tak mě učí Sal. Strýček Severus je z toho na větvi. Je to docela sranda. Někdy by ses mohla na mě přijet podívat.

 

Lotte"

 

Salamandra se rozesmála. "To jí fakt chceš poslat?"

 

"Jo!", odsekla Lotte uraženě. Mračila se skoro víc než Snape.

 

"Nemusíš se hned čertit. Nechceš jí tam ještě něco nakreslit?", domlouvala jí Salamandra.

 

"No jasně! Musím jí poslat ta SVOJE písmena!", vykřikla hned zase vesele Lotte a začala se přehrabovat v pergamenech na stole a pod stolem. A vůbec ty pergameny byly tak nějak všude.

 

Když konečně shromáždila všechna svá důležitá díla, pomohla jí Salamandra stočit pergamen a převázat jej. Pak společně vyrazily do sovince.

 

"Hele, Sal, máš mě ráda?", zeptala se Lotte najednou.

 

"No jistě, zlatíčko! Miluju tě."

 

"Já tě mám taky ráda, ale pořád se na tebe zlobím. Trochu.", řekla Lotte zamyšleně a trochu se zachmuřila.

 

"Já vím. Mrzí mě to. Ani nevíš jak! Doufám, že mi to jednou odpustíš.", odpověděla jí Salamandra smutně.

 

"Jednou jo."

 

***

 

"Je to jistý Rohypnius Witchcrook."

 

"Aha. A jak jste k tomu zjištění došel, Marcusi? Mohu vám tak říkat?" Jerome Vive La Merde se snažil navodit intimnější atmosféru, aby eliminoval zábrany, které by snad jeho hostu mohly bránit v detailním popisu oné senzace. Nebylo to však třeba. Marcus Spokes pevně věřil, že bude po zásluze odměněn, a nehodlal si nechat pro sebe ani ň.

 

"Pro mě, za mě!", mávnul rukou nad Jeromovou zdvořilostí a pokračoval: "Nedávno zadrželi jistou Chattybabblerovou."

 

"Ano, při pokusu o útěk zabila jednoho z vašich kolegů. Ministerstvo na vyhlásilo Embargo."

 

Vyhlásilo-li Ministerstvo kouzel na něco Embargo, nebylo možné o tom napsat ani řádku. Mocné kouzlo. Mohli jste psát, jak jste chtěli, ale text se prostě neukázal. Smůla. V tom lepším případě. V horším případě se místo toho, co jste skutečně napsali, objevil text jiný. Kolikrát už takhle nezkušení mladí asistenti odevzdali článek, jehož obsah překvapil nejen jejich nadřízeného, ale i je samotné.

 

"Jo, tahlecta. No, tak dnes zemřela. Nicméně dost podivně. Zavolala si ostrahu, tedy mě. Když jsem přišel, stála u mříže a usmívala se. Prej, že mi musí něco říct. Myslel jsem, že jí přeskočilo."

 

"Zajímavé, vskutku.", přitakával Jerome.

 

"No tak jsem jí řek, ať to vybalí, že jo. Byl jsem zvědavej. Takovejch šílenců jsem viděl spousta. Ale ne ženskejch."

 

Jerome předstíral, že naprosto rozumí a falešně se usmíval. Marcus, v domnění, že šéfredaktor hltá každé jeho slovo, pokračoval: "Usmála se, jako by se mi chystala vyznat lásku nebo co a řekla: Otcem Charlotte Salamandry Lendwirtové je již mrtvý Rohypnius Witchcrook.", dramaticky se odmlčel a pak dodal: "A pak se skácela k zemi. Jako podťatá! Bylo hned po ní. Taková mladá holka."

 

"Neporušitelný slib.", zamumlal Jerome.

 

"Cože?"

 

"Nic, nic. Jen si sumíruju fakta. Je mi jasné, že očekáváte nějakou odměnu, Marcusi."

 

Marcus horlivě přikývl.

 

"Jistě. Nicméně nejdřív musím ověřit, zda článek vůbec bude možné otisknout. Co když na něj také uvalili Embargo?"

 

Marcus Spokes si povzdechl. Mělo ho to napadnout!

 

"Bude-li možné článek otisknout, pošlu vám sovu a vy se dostavíte do Oddělení pro styk s veřejností. Ano?"

 

"Ano.", zahuhlal Marcus zklamaně.

 

"Velice vám děkuji, Marcusi. Pojďte, vyprovodím vás."

 

***

Severus Snape líně usrkával svou kávu. Už dávno se nezaobíral tím, proč nikomu jinému nechutná. Hlavně, že on je s její chutí spokojený. No ne? Rozložil si před sebou Denního věštce a nalistoval bulvární přílohu. Četl ji vždy jako první. Nikomu by to však nepřiznal. Nemohl přece ohrozit svou autoritu! Natáhl ruku k šálku, aby znovu smočil své úzké rty v tom lahodném nápoji. V půlce pohybu se však zarazil. Musí vyhledat Lendwirtovou. Hned! A Lotte pošle do internátní školy. Někam daleko. Hypnotička nebo ne. Celá škola si o tom bude štěbetat.

 

***

 

Ozvalo se tiché zaklepání. "Slečno? Mohu dál, prosím?", zachraplala Hobbline roztřeseným hlasem.

 

"Jistě!", vyštěkla Estelle.

 

"Přišel vám dopis, slečno."

 

"Dej to sem. To je všechno. Můžeš jít."

 

Rozbalila dopis. Přečetla si krátký text, nechápavě zvedla obočí a začala se probírat se dalšími listy. Nějaké divné klikyháky. Psalo to zjevně nějaké dítě. Nějaká Lotte. Hm! Odložila pergameny na noční stolek a vrátila se ke čtení. Její otec měl ve své ložnici spoustu knih o černé magii. Jako dítě do ložnice nesměla vkročit. Už jí bylo jasné proč.

 

Hobbline zatím připravovala v kuchyni snídani. Čerstvé croissanty a černou kávu. Čerstvé vydání Denního věštce položila na stolek u krbu. Její paní si noviny četla jedině tam.

 

"Slečno Estelle, co se s vámi jen stalo?", brebentila si stará skřítka sama pro sebe. "Kdyby slečna věděla, že jsem tu krabici nezničila. To by byla hrůza. Určitě by Hobbline zbila. Musím krabici dobře schovat. V mém kumbálku nemusí být dlouho v bezpečí."

 

Ale kam?

 

***

 

Salamandra Lendwirtová kroutila nevěřícně hlavou. To snad není pravda. Už ani neměla sílu plakat. Výborně. Stačí, aby se Lotte prošla po hradě a někdo jí to určitě poví. Všichni vědí, že tady žije. Nikdo s tím nedělá žádné tajnosti.

 

"Pane profesore, nemůže na internátní školu! Musela by pryč ze země!"

 

"Vskutku?", odpověděl Snape kysele.

 

"Nechte ji zde. Nemá smysl ji někam schovávat. Tady má přece domov!"

 

"Pak byste jí to asi měla říci co nejdřív. Chcete-li, aby se to dozvěděla od vás."

 

"To ale nejde."

 

"Ale touhle dobou už to ví celá Anglie!", zasyčel.

"Já vím."

 

"Nehledě na to, že umí číst. Stačí, aby se jí do ruky dostaly noviny."

 

"Ale prosím vás, kde by přišla k Dennímu věštci?" Salamandře tahle diskuze začínala připadat směšná.

 

"Stačí, aby se rozhodla vyrazit do Velké síně. Smí tam chodit na pozdní snídaně, pokud vím. Vždy tam někdo zapomene svůj výtisk."

 

"Ach můj bože!", vykřikla Salamandra a zakryla si ústa rukou.

 

Blížil se konec snídaně, a tak spěšně vyrazila k Velké síni. Zahlédla Lotte u stolu zmijozelských. Vybírala z míchaných vajec kousky slaniny, zajídala je opečeným chlebem a zapíjela dýňovým džusem. Salamandra vůbec nedokázala odhadnout, jestli si její dcera ten zatracený článek už přeslabikovala nebo ne.

 

"Ahoj sluníčko. Copak máš dobrého?"

 

Lotte neodpověděla.

 

"Lotte?"

 

"Proč jsi mi neřekla o tátovi?"

 

"Chtěla jsem ti o něm říct. Až budeš starší."

 

"Hm."

 

"Já vím, že o něm psali už dříve."

 

"Hm."

 

"Nezlob se, chtěla jsem tě chránit. Mám tě moc ráda, víš."

 

"Jsi lhářka."

 

"Ne, to nejsem. Tak dost, mladá dámo, dojez si snídani a půjdeme se zase učit."

 

"Hm.", zabručela Lotte. Nejraději by se svou matkou nepromluvila ani slovo, ale slíbila Severusovi, že ji bude poslouchat a bude se učit. Nechtěla, aby byl naštvaný, a tak dojedla a pomalu se šourala zpátky do Casa Lotte. Na odpoledne měla ale slíbeno, že jí Severus bude učit vařit lektvary. Proč už není odpoledne?