Ranyt: Proměna; Část IX.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Přitáhl si jej blíže a pomalu zesiloval stisk. Sledoval změny barvy v ozbrojencově tváři, jemuž se nakonec oči zavřely navždy a tělo mu v jeho ruce bezvládně zplihlo. Pohrdavě jej upustil na zem. Prošel vchodem do cely na chodbu, vydal se jediným možným směrem, vystoupal po schodech do vyššího patra. U stolu zde seděli vojáci, kteří hráli kostky o jeho věci. Skočil mezi ně, prvního chytil a hodil po druhém. Posledního odkopl zády na stěnu tak silně, že bylo slyšet, jak se mu zlomila páteř. Díval se směrem ke dvěma přeživším vojákům, kteří se pokoušeli vyštrachat na nohy a bránit se. Ranyt chytil prvního za ruku, kterou mu zlomil, stočil za záda a poté ho srazil na zem. Jeho pozornost nyní směřovala ke druhému vojákovi. „Teď mi dáš moje věci a zavedeš mě k mému panterovi, jinak tě potká ještě horší osud než tyhle dva,“ pravil na elfa nepřirozeně hlubokým a zvučným hlasem. Muž vyděšeně přikyvoval a prosil, jen ať ho nezabíjí. Hned mu ukázal, kde má věci a zavedl ho do stájí ke zvířeti. Ačkoli byl posedlý temnou sílou, která jej naplňovala euforií a pocity nepřemožitelnosti, chtěl, aby to už skončilo. Věděl, že to všechno v něm zanechá stopu, a proto byl rád, že už sedí v sedle své černé kočky a uháněl někam do lesa, kde, jak doufal, se z toho všeho pořádně vyspí. Danira s Kileinem stáli na malém pahorku, z něhož se dívali dolů. Několik set sáhů od nich srnka právě pečovala o své mladé. Mláďata musela být narozena teprve nedávno, ačkoli už dokázala bez problémů chodit. Druidka po očku sledovala svého společníka. Bílý vlk seděl a se zájmem pozoroval totéž, co před chvilkou ona. Nebyla si jistá, zda matku s mláďaty nepovažuje za jídlo, nechtěla ho ale zbytečně urazit, pokud tomu tak nebylo. Rozhodla se tedy, že jej zastaví až v případě, že se o něco pokusí. Danira udělala krok vzad a vzápětí se otočila úplně. Vydala se směrem ke svému příbytku, vlk ji chvilku přes rameno pozoroval, pak se vydal líným krokem za ní. Vzápětí ale oba dva ztuhli. Nově vyučená druidka se k němu otočila. Nebyl si jist, co to je, ale zřejmě pochopil, co má společnice v úmyslu. Rozběhl se k ní, ona k němu, a v okamžiku, kdy se setkali, se oba dva změnili v listí, které vítr rozfoukal kolem. Oba se stali jen stíny z nehmotné říše připoutaní k materiálnímu světu. Neměli tělo, neměli hlas, nebyli cítit, bez těla se jen mohli procházet po tomto světě. Vyčkávali nehybně na místě, kde stáli předtím. Chvilku na to slyšeli první kroky. Blížil se k nim lovecký pes, čichal po zemi a hledal něco, co se dalo ulovit. Za ním na koni jeli tři muži vyzbrojeni pro lov zvěře. První v řadě jezdců musel být panoš, měl totiž v pravé ruce halapartnu, na níž vlál podle barev zřejmě knížecí praporek. Druidka nebyla zběhlá v etiketě šlechticů, nikdy ji ani moc nezajímala, tak to jen odhadovala. Druhý v řadě byl zřejmě kníže nebo král, prostě ten, kterému byli zbylí dva podřízení. Měl nejlepší šaty, v rukou připravený luk a u sedla se mu houpal štíhlý elegantní meč. Danira si živě představila, k čemu by mu tato titěrná zbraň byla, když by se na něj vrhl obří ork s dvoubřitou sekerou, ale laň se tím žabikuchem asi zabít dala... Třetí byl zřejmě mistr lovčí, nebo mu tak alespoň říkali, tvář měl porostlou dlouhým černým vousem, asi se nějaký ten den nemyl a vypadal dosti zašle, přesto však byl jediný, kdo se dal v boji považovat za soupeře a kdo by si dokázal něco skutečně ulovit. Znuděným pohledem pozoroval mladého vládce, který se pokoušel něco najít, jen výraz v očích prozrazoval, že má na práci mnoho lepších věcí, než trávit odpoledne s nějakým zelenáčem v panování i v lovu. Všichni tři projeli těsně vedle místa, kde stáli v nehmotném světě druidka a vlk, ničeho si však nevšimli. Ani jejich pes. Koně je nesli dál do lesa, ve kterém se po několika minutách zcela ztratili. Ještě několik minut poté, co průvod zmizel z dohledu, se Danira ani Kilein neodvážili přerušit kouzlo. Až konečně si byli jisti, že jsou sami – a stáli opět na pevné zemi. „Byli tu už někdy?“ ptala se vlka. „Nevím, jestli tihle, ale už jsem párkrát viděl někoho na koni, kdo zabíjel zvěř v mém lese,“ pronesl vlk a svá slova zdůraznil odfrknutím. Neubránila se malému úsměvu. Hned jej však nahradila vážným výrazem. Proč se ale tvářit vážně? Měla vše. Dokončila výcvik, měla svůj hvozd i svého společníka, neměla žádné problémy, mohla se jen radovat. Další úsměv byl již o mnoho větší a Danira jej doprovodila drbáním Kileina za uchem. Když skončila, vlk usedl na zem. „Asi bys měla někoho poznat,“ sdělil jí. Lehce znervózněla. „A o koho se jedná?“ dotazovala se druidka zvířete. „To... Já nevím, uvidíš,“ s těmito slovy se zvedl a šel směrem na západ. Chvíli ještě váhala, poté se však vydala za ním. Zdálo se, že ji vlk vede hlouběji do lesa. Konečně se zastavil. Stáli v nejhustší části lesa. Stromy byly obří, pokroucené a porostlé hustým listovím. Svět zde vypadal tak nějak smutně a temně. Bořila se do bláta, neustále musela přešlapovat. „Co tu má být?“ tázala se. Chvíli vládlo ticho, až se Kilein konečně probral a odpověděl: „Ten strom... Podívej se na něj,“ zašeptal. Sledovala zmíněný strom, ale nic zvláštního se jí nezdálo. Jeho větve se normálně kývaly ve větru. Tady uprostřed lesa ale žádný vítr není, uvědomila si po chvíli. Ten strom se musí hýbat sám. Nechápavě se na něj dívala a přemýšlela, co to může být. Všimla si, že se celá koruna stromu pomalu otáčí. Ten strom se opravdu hýbal! A sám, koruna se stále točila doprava, zatímco první kořeny se začaly vysouvat z půdy na zem a opírat se o ní. Nevěřila vlastním očím, pohyb se výrazně zrychlil, jakoby se celý kmen skrčil a větvemi se zvedl. Stál před ní živý strom. Nechápala, jak bylo možné, že jej neobjevila, když prozkoumávala celý les. Že by se dokázal maskovat jako normální strom? Nebo ho jen prostě přehlédla? Z myšlenek ji vytrhl hluboký hlas: „Jsi zde nová druidka?“ promluvila na ni bytost. Okamžik stála zaskočena tím, že tvor mluví, nakonec se ale odhodlala odpovědět. „A… ano, já jsem zde nová... druidka,“ vykoktala ze sebe. Oživlý strom, Strážce přírody, jak se jim říkalo, se na ni zkoumavě podíval. Nechtěla si jej znepřátelit, bylo jí jasné, že je jedním z posledních svého druhu. Možná poslední. Kilein je oba nervózně pozoroval. Musel tyto dva seznámit, neměl však tušení, jak to dopadne. Vypadalo to, že Danira se už trošku uklidnila a byla schopna normální konverzace. Bylo na ní přece jen vidět, že stále není natolik zkušená. „Je mi ctí poznat tě, Strážce přírody,“ začala velmi zdvořile. Prohlížela si bytost od hlavy až k patě. Stála na nohou připomínajících lidské, avšak spletené z kořenů, které přerůstaly v tělo tvořené kmenem. Tělo zakončovala hlava v koruně stromu. Větve tvořily okolo obličeje dřevěné vlasy, ze kterých vyrůstaly listy a plnovous z listí. „Též je mi ctí tě poznat, druidko,“ odpověděl Strážce, který se následně představil jako Num. Zatím se situace vyvíjí dobře, myslel si vlk. Danira netušila, co má říci nebo udělat, chtěla zmizet. Započala konverzaci o společném strážení háje. Num bděl nad severní částí lesa, zatímco Danira nad jižní. Kilein byl s výsledkem setkání spokojen. Vydal se po boku své společnice zpět na místo, kde měli příbytek. Vraceli se jinou cestou okolo potoka, proti proudu. Kráčeli mezi stromy po lesní trávě. Bylo cítit příjemné teplo slunce, které jim svítilo do zad. Žena i zvíře se náhle prudce zastavily. Několik chvil jen stáli a zírali před sebe.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/ Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce. Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu! www.facebook.com/ranytkniha www.twitter.com/theranyt www.ranyt.4fan.cz