Ranyt: Proměna; Část XIII.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Vždy, když požádal boha o jeho moc, cítil Ranyt příval chladné euforie. S bojovým pokřikem pobídl pantera k běhu směrem k bráně pevnosti. Sedláci nějakým způsobem vycítili, co má v plánu, věřili mu a rozběhli se hned za ním. Řítili se k okovaným mohutným dveřím. Brána nevypadala, že by se dala snadno otevřít, pokud někdo právě nebyl skalní obr.

Už to jednou dokázal, teď musí znovu. Několik sáhů před branou opsal mečem ve vzduchu rychlý krátký oblouk. Ozvala se ohromující rána. Kusy kovu, dřeva a kamenů létaly všude kolem. Rozlícení vesničané proudili do komplexu za vysoké černé zdi.

Že osada orků bude hotové město, to Ranyt ani v nejmenším nečekal. Celá stěna skály, okolo níž stály hradby, byla doslova poseta okny, balkony a úzkými chodníčky, které svým rozložením opisovaly její tvar. Bylo jasné, že i skála uvnitř bude celá prorostlá chodbami, místnostmi a obydlími.

Na hliněné zemi před jeskynním komplexem stály lehce pokřivené budovy, zřejmě také obytné domy, postavené však ve velmi nepravidelných tvarech. Většinou se jednalo o kamenné stavby, občas hliněné, zřídka dřevěné.

Orkové byli útokem zaskočeni. Kromě hlídek na hradbách, které si však díky tmě a rychlosti útoku ničeho nevšimly, dokud se útočníci nedostali do města, nebyl žádný z obyvatel v bojové pohotovosti. Elf uslyšel hluboký zvuk rohu, který se ozýval z hradeb a volal do zbraně. Bojechtiví vesničané mezitím svými zbraněmi několik nepřátel zabili, nemluvě o elfovi, který si rázně prosekával cestu zeleným davem na hřbetě své šelmy.

Pokud byl Firo'en Poute jejich vůdcem, bude jistě někde hluboko v chodbách. Ranyt předpokládal, že bude nejspíš ležet v trůnní místnosti. Nyní mu byli již muži, které vedl, lhostejní. Cítil, že za ně nese zodpovědnost, to ano, ale... To potěšení z boje, ze života, nebo možná z toho, že měl má moc rozhodovat o žití a nežití druhých, to slastné opojení. Od doby, co měl v duši nezvaného hosta, se mu zdálo, že je k okolním tvorům nevšímavější. Nyní navíc neměl čas cokoli řešit, někde uvnitř na něj čekal – jeho cíl, jeho sladká odměna.

Vstup do jeskyní našel velmi snadno. Viděl díru ve skalní stěně zející jen několik sáhů nad zemí. Vedl k ní úzký chodník, u otvoru stáli dva strážní, kteří křičeli dovnitř. Zanedlouho se zevnitř vyrojily posily. Ohlédl se. Lidé statečně bojovali zbraněmi domácí výroby. Viděl jednoho hromotluka, jak se oháněl cepem, na jehož konci byly připevněny kovové hřeby, a drtí těžkým nástrojem lebky nepřátel. Další si doma zase zhotovil improvizovaný palcát.

Jejich úkol zde byl již skoro splněn. Potřeboval, aby se udrželi tak dlouho, aby z vnitřního komplexu vyšlo co nejvíce vojáků. On poté proklouzne dovnitř a nebude se muset starat o stráže. Bude se moci soustředit jen na svůj cíl, alespoň v to doufal.

Cítil opojnou moc. Zorné pole se mu po stranách lehce vlnilo. Cítil se tak volný a mocný! Divoce sekal čepelí na všechny strany. Ostří si vždy našlo svůj cíl. Meč pronikal do zelených těl, které se před ním vršily. Zatím nezaznamenali vysoké ztráty. Díky tomu, že byli útokem překvapeni, padlo mnohonásobně víc orků než lidí.

Se svými spolubojovníky vyčistili nejbližší okolí brány a stáli na cestě, jež se postupně stala chodníkem vedoucím do jeskyní. Z nich se nořili stále noví a noví orkové. Lidští bojovníci se však museli starat nejen o ně, ale o nepřátele na všech stranách i na hradbách nahoře. Pomalu, ale jistě prohrávali.

Ranyt cítil, že tohle by mohla být jeho poslední šance. Vztáhl ruku směrem k jednomu z nepřátelských válečníků, který stál několik desítek sáhů od něj a tlačil se dopředu k lidem. Elf sevřel pěst. V ten moment se Ork smrštil do sebe a vzápětí vybuchl. Ranyt využil nastalého zmatku, aby pronikl ke vstupu do hory, ke kterému se již nějaký čas pokoušel dostat.

Cesta k němu byla konečně volná. Nechal bitevní vřavu za sebou. Vypadalo to, že si nikdo nevšiml, že zmizel. Poslední pohled, který se mu venku naskytl, byla prohrávající skupinka rolníků, kolem níž se zlověstně stahovala zelená vlna. To už ale mizel v jeskyni.

Bylo tu o dost chladněji a všude cítit zatuchlina a vlhkost. Chodba se různě kroutila a mírně svažovala. Vedly z ní desítky odboček. Neměl nejmenší tušení, kudy se vydat. Směr mu udávala jen skutečnost, že zprava slyšel kroky. Rychle tedy s panterem zajeli za roh a ukryli se do chodby nalevo. Slyšel, jak k východu spěchalo několik párů těžkých bot.

Vydal se dál do nitra hory. Cesta stále klesala. Než vstoupil za další roh, pozorně poslouchal; měl strach. Z dálky k němu doléhala ozvěna hlasů nesená uzavřenými prostorami. Poslouchal dění za další zatáčkou. Nic neslyšel. Vstoupil do kaple. Že je to modlitebna, bylo jasné na první pohled – kruhová místnost s oltářem uprostřed. Nebyla příliš zdobená a vedly z ní tři chodby.

Vydal se tou, která podle něj směřovala dále do nitra komplexu. Podle toho, co věděl, bývaly trůnní sály právě tam. Stále cítil onu božskou euforii, neudržel se a pobídl kočku k běhu do protáhlého koridoru. Minul první odbočku, poté druhou, stále pokračoval do hlubin hory.

Kroky. Slyšel kroky. A rychle se blížily. Ranyt se usmál téměř šíleným úsměvem. Čekal ho boj. Připravil si zbraň k rychlému a smrtelnému úderu. Měl na rozdíl od původce kroků tu výhodu, že o něm věděl a jako elf se pohyboval naprosto neslyšně.

V chodbě osvětlené pochodněmi viděl postavu. Mohutný ork, který si jej již také všiml, vypadal poněkud zmateně. Elf tady? Nebude křičet na poplach, zabije toho slabého elfa sám. Ranyt seskočil a rozeběhl se, od válečníka jej dělilo jen několik sáhů. Zelené postavě se dík bleskurychlému pohybu objevila v rukou dvoubřitá sekera, která mu dosud visela na zádech.

Dělilo je pár posledních kroků, oba se připravili do bojových pozic. Ranyt podpořený božskou mocí byl rychlejší. Štíhlá čepel hvízdla a zabořila se do pravého boku nepřítele. Slyšel bolestivé zasyčení, jeho pozornost však poutala sekyra, která se nebezpečně rychle blížila k jeho krku. Na poslední chvíli uhnul, ostří zbraně prořízlo vzduch nad jeho hlavou.

Z přikrčené polohy se mu otevírala cesta pro jeho meč, ze kterého ještě kapala teplá krev. Bodl šikmo vzhůru. Zasáhl svůj cíl. Nyní se již napřímil a sledoval, jak se mu k nohám bortí protivník s probodnutou spodní čelistí, rána musela končit až hluboko nad horním patrem, někde v lebce. Napovědělo to i “zasténání“ ostří, když zbraň vytahoval ven.

Po zemi se šířila temně rudá kaluž. Musel hned vyrazit, kdokoli další tu najde tělo, spustí poplach. Mezitím on musí být pryč a Firo'en Poute mrtvý. Ohlédl se, aby se ujistil, že je Sairen stále s ním. Ačkoli se panter choval zcela tiše, byl připraven kdykoli zasáhnout. Nemohl si mu bohužel již díky výšce chodeb sednout na záda, ale stále to byl ceněný společník.

Dvojice se vydala dále do hlubin. Před sebou měla jasně vytyčený cíl, který byl stále blíž a blíž. Ranyt ucítil výpary jedovaté síry. Prošel okolo skladu zbraní plného pokroucených čepelí a zvláštních nepravidelných bodáků. Musel uznat, že ačkoli orkské zbraně nebyly z nejpohlednějších, vypadaly děsivě a hlavně byly účinné.

Minul další odbočku, řídil se instinktem. Měl chuť utíkat, ovládal se jen proto, že věděl, že by se tím prozradil. Musel postupovat obezřetně a opatrně. Opět uslyšel kroky, ne osamělé, dusot několika desítek párů těžkých bot. Blížily se. Rozběhli se s panterem k rohu, okolo kterého právě prošli. Pochodně vrhaly děsivé stíny.

Nemohl černou kočku jen tak někam schovat, zaběhli tedy za další roh. Oba se přitiskli ke zdi a čekali. Sairen stál jako vždy vedle něj, něco cítil ve vzduchu. Několik okamžiků poté, co se skryli po chodbě, ze které utekli, produsal tudy další oddíl orků. Ranyt je z úkrytu opatrně sledoval.

Měl pocit, jakoby ho jeden z válečníků zahlédl. Ihned se přitiskl na stěnu, přerývaně dýchal, přál si zmizet. Odvážil se znovu vykouknout ven, jeho obavy se naplnily. Přímo k jejich úkrytu se blížil zelený voják... I elf už cítil zápach typický pro orky.

Raz, dva, tři... odpočítával v duchu údery srdce. Doslova na příchozího skočil v ten samý okamžik, kdy je ork spatřil. Výkřik byl udušen v bublavém zachrčení. Ranyt slyšel, jak z jeho čepele kape na zem čerstvá krev. Musí zmizet. Zbytek oddílu najde každou chvíli mrtvolu, kterou po sobě zanechal.

Vyrazil rychlým krokem chodbou, v níž byli skryti,vyhoupl se panterovi na záda a pobídl jej běhu, zatímco se mu tiskl k mohutné šíji.. Za sebou nechal další oběť s čistou ránou v hrdle. Hlasitý křik ozývající se z míst, kterými procházel, ho informoval, že právě nalezli prvního mrtvého. Uháněli labyrintem chodeb, nevěděl kam, nevěděl kudy. Téměř letěl, posilněný nepřirozenou, dravou energií.

Vběhli do velké kruhové místnosti. Svou zbrklost proklel ve chvíli, kdy se na něj udiveně dívalo několik orků.

---

Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz