Ranyt: Proměna; Část XVII.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking --- Přemýšlel, kudy se dostat z pevnosti. Byla postavena tak, že se obtížně dostávalo dovnitř, ale ven snad ještě hůř, a už vůbec ne, aniž by si ho někdo všiml. Začal výstup na horu, prošpikovanou chodbami, kterými právě chodil. Byla vysoká a téměř černá, na jejím okraji však končily hradby, což znamenalo jediné místo, kde se daly přelézt. Cesta to byla náročná, nejen díky terénu, ale hlavně proto, že se celou dobu musel skrývat. Lezli za balvany a výstupky skály. Štěstí bylo na jejich straně, již byla tma a takhle vysoko žádná světla nebyla. A až podezřele dlouho si nikdo nevšiml dvou mrtvých u vchodu do nitra hory. Už se blížili k bodu zlomu mezi přírodní a umělou hradbou. Jen doufal, že na druhé straně zdi bude možné slézt dolů, jinak jsou odsouzeni ke smrti. Krčili se u samotné hradby, odtud se Ranyt odvážil podívat se na druhou stranu. Dalo se po ní dostat dolů. Zkontroloval, jestli se na ně nikdo z města nekouká, nebo o nich neví. Když si byl jist, že je vzduch čistý, přehoupl se přes zábranu a upaloval k úpatí. Sairen ho jako vždy poslušně následoval. Nikdo si ve tmě nevšiml dvou černých siluet pelášících zpět na zem. Ranyt se vyhoupl na hřbet svého pantera a vyjeli směrem k lidské osadě. Do ní se za žádnou cenu vrátit nemohl, a nikdy ani moci nebude, jeho cíl se však v ní nenacházel. Potřeboval jen místo, kde by složil hlavu, cítil, jak z něj vyprchávají i poslední zbytky božské energie. Směroval své zvíře směrem na východ, tam, na severovýchodě, měl být jeho cíl. Vyhnul se vesnici a vjel do jehličnatého lesa. Nemohl se tu však zatím utábořit, stále hrozilo riziko, že ho najdou orci. Musel pokračovat dál. Kolem něj se míhala krajina. Konečně byl dostatečně daleko, aby mohl bezpečně sesednout a strávit zde noc. Nacházel se několik mil severovýchodně od pevnosti orků. Až sem se snad vydávat nebudou. Slezl z panterových zad. Spíše se ale svalil, chvilku byl na všech čtyřech a pokoušel se dýchat. Takhle divně a otřesně se nikdy necítil, celá země se s ním točila, kašlal a z pusy mu vytékaly sliny. Začínal se dusit, svět pro něj ztrácel svou fyzickou stránku, všecko jako by se roztáhlo a roztočilo. Ztratil stabilitu a upadl na břicho. Ztěžka oddychoval. Svět zase začínal nabývat skutečných rozměrů. Dělalo se mu lépe. Netušil, co to mohlo být, již v sobě necítil ani zbytky moci svého boha. Celý rozlámaný vybalil přikrývky, zachumlal se do nich a na místě usnul. Spal neklidně, několikrát se během noci probudil. Ráno se necítil o nic lépe než večer, připadal si bez života, emočně mrtvý. Jen tmavé kruhy pod očima byly ozdobou na jeho bledé unavené tváři. Pokoušel se sevřít ruce v pěst. Klouby na prstech jako by mu praskaly, tak silná byla v nich bolest. Jen silou vůle se přinutil vyrazit na cestu. Ve chvílích jako tato byl nadevše rád, že má pantera a nemusí pěšky. Bez něj by nebyl ani v půli cesty, kterou dosud ušel. Tlapy černého zvířete ukusovaly vzdálenost, běželo rychle a ladně, jak bylo pro jeho druh přirozené. Elf přemýšlel, co se s ním děje. Tohle nikdy nezažíval. Takový smutek, bezmoc, lhostejnost. Urazil již snad tisíc mil – a proč? Aby zabil pár orků a ani nenašel svůj cíl? Nebo proto, aby se vrhal do bojů, které vyhrával jen díky nadpřirozené pomoci? To asi sotva, tohle se mu nelíbilo. Věděl ale, že musí vytrvat, musí splnit svůj úkol. Nic pro něj není důležitější. A nezáleží na tom, kolik životů bude zmařeno. Musel se stále přibližovat k Severním pláním. Jak slyšel, jsou to celoročně zamrzlé plochy země pokryté ledem a sněhem. Skučící vítr se tam zabodává do těla a zima si brala oběti. Jediní lidé, kteří na takovém místě dokážou žít, jsou barbarského původu. Severní lidé, jak se jim říká, s nikým nekomunikují, nejsou známa jejich božstva, nic se o nich neví. Nechtěl se s nimi setkat, naháněli mu trošku hrůzu. Měl strach z neznámého, neuměl si je ani pořádně představit. A hlavně netušil, kde by se tam mohl Firo'en Poute skrývat, pokud je mu známo, nikde tam nic nebylo. Jenže co věděl on, nemuselo být směrodatné a velmi dobře si to uvědomoval. Vybavovaly se mu nejrůznější vzpomínky z dětství. Vzpomínal, jak stál jako malý s ulomenou větví v ruce a nad odrazem vodní hladiny jí mával ze strany na stranu a předstíral, že bojuje s nepřáteli. Přál si být dobrodruhem, vydat se na výpravu a probíjet si cestu skrze hordy nepřátelských bestií. Kdysi chtěl hrdě stát pod elfskou zástavou s dalšími své rasy po boku. Měl tolik snů, když byl menší. Kam se mu všechny rozplynuly? Tohle už nebyl on, cítil to. Jako by ho kousek chyběl. Jen malý kousíček, však jeden z nejpodstatnějších. Přepadaly ho jen depresivní myšlenky. Celé dopoledne nepomyslel na nic pozitivního. Po obědě se opar beznaděje začínal rozplývat a Ranyt se dostával zpět do své kůže. Kladl svou špatnou náladu za vinu dlouhému trvání opojného božského stavu. Cítil, že kdykoli si vezme cizí energii, kousek ho ubude. Myšlenka na neustálou přítomnost nezvaného, bohužel však velmi mocného hosta byla pro něj teď daleko nepříjemnější. Hluboko v duši cítil jeho přítomnost, nemluvě o naléhavém pocitu chladu, jenž mu svíral srdce. Díky tomu měl pocit, jako by ho držela jakási ruka, která nikdy nepovolí stisk. Potřásl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Byly to jen pocity, které si sám vsugeroval, musel se plně soustředit na svůj úkol. Pobídl Sairena k ještě rychlejšímu běhu, jako by ten ho od jeho nesnází mohl odnést pryč. Stoupali do mírného kopce proti proudu řeky, podél níž cestovali. Jezdec si byl nyní jistý, že jedou správně, řeka vytékala ze Severních plání. Stačí jet podél ní a svůj cíl najde. Udělá si už jen jednu zastávku ve městě, kterým řeka protéká. Kolem Ranyta se zvedaly a zase klesaly malé kopečky, občas narazil na keř nebo strom, celá země byla porostlá krásnou bujnou trávou. Cítil její svěží vůni a říkal si, že když už pro nic, alespoň pro tyhle malé každodenní vjemy se vyplatí žít. Několik mil před ním nalevo rostl tmavý a hustý hvozd. Řeka jej obtékala, takže i on pojede těsně kolem lesa. Uklidňující šumění vody dotvářelo již tak úchvatný pohled na louku zahalenou do mlhy, v dáli viděl koruny stromů halící se v mlžném závoji. Dokonalé... pomyslel si, když si celou scenérii prohlédl po několikáté a stále se pohledu nemohl nabažit. Krajina kolem nepůsobila tajemně, jak by se mohlo v bílém oparu zdát, vypadalo to, jako by se přikryla mlhou a mírumilovně spala. Mezitím kočka stále zkracovala vzdálenost mezi nimi a lesem. Za chvilku už budou u něj. První větve se nad nimi začaly sklánět, oni však stále pokračovali po cestě podél řeky. --- Ranyt bude vycházet i tiskem! Více informací na http://ranyt.4fan.cz/ranyt-vychazi-tistene/ Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce. Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu! www.facebook.com/ranytkniha www.twitter.com/theranyt www.ranyt.4fan.cz