Ranyt: Proměna; Část XXVIII.

Odvážili se zastavit až ve chvíli, kdy je do očí pálilo polední slunce. Elf odstrojil svého pantera i Daniřina koně. Sairen vyrazil na lov, zatímco hnědák se pásl opodál. Nacházeli se na úpatí malé skalky z jedné strany porostlé lesem, z nějž vyjeli.

Shodli se, že nejbezpečnější bude dohnat spánek ještě společně, protože se mohou vystřídat na hlídce, a rozdělí se teprve tehdy, až si odpočinou. První se nabídla druidka. Nebyla ani moc unavená, věděla ale, že na ni dolehne vyčerpání po několika hodinách. Zatímco Ranyt ihned usnul, Danira se vydala na malou obchůzku.

Neodvážila se vzdálit více než pár desítek kroků, i tak si ale mohla udělat představu o terénu, ve kterém se nachází. Přemítala o nedávných událostech. V jiné situaci by byl spolucestující mladík v očích jejího řádu jistě považován za nepřítele přírody, a zvažovala by nutnost jeho odstranění. Jenže – ačkoli byl zodpovědný za zničení jejího hvozdu a zřejmě i za smrt Kileina, přeci jen ji zachránil. Před nepřáteli-kostlivci by neměla šanci se ubránit.

Další věc byla i ta, že pro ni ukradl koně, i když to nemusel udělat. Mohl ji nechat na návsi, jistě by dokázala odchytit nějaký dostavník do nejbližšího města, odkud by pak pokračovala dál. Přitom o něm netušila v podstatě nic, za celou dobu se skoro nestihli poznat. Nebyla si jistá, s kým má tu čest, ani kam a proč cestuje. Došla až ke spícímu Ranytovi, klekla si na jedno koleno, aby si jej prohlédla. Dosud si na něm nevšimla spousty věcí.

Propadlé oči, pod nimiž byly vykresleny hluboké a tmavé kruhy. Bylo zjevné, že se dlouho pořádně nevyspal. I jeho pleť byla bledší, než by měla být; vystouplé lícní kosti a pohublý obličej okolo úst navíc svědčily o nesprávné životosprávě. I přes veškeré znaky vyčerpání, kterých na jeho těle bylo několik, i skrz tuniku byla patrná ostrá linie svalů, celkově jí však přišel v nepořádku a strašně ztrhaně a jako kdyby opotřebovaně.

Danira zkřížila nohy a pohodlně se usadila vedle spáče. Rozhodla se pro přechod do stavu meditace. Byla tak schopná zkoumat okolí, zároveň se její tělo regenerovalo. Její duch – jako již tolikrát – opustil tělesnou schránku. Požádala rostliny okolo, aby poskytly malé množství své energie jejímu vyčerpanému tělu. Každá živoucí věc v okolí jí darovala kousek vcelku obstojného proudu čisté přírodní síly.

Na rozdíl od klidného průběhu druidčina času měl bojovník neklidné sny. Stál na bíle fosforeskující zemi. Byla dokonale rovná a táhla se do nekonečna. Viděl jen kousek okolo sebe, jinak vše halila hustá černá mlha. Chtěl se vzbudit, necítil se na tomto místě ani trošku bezpečně. Věděl sice, že jen sní, vše se ale zdálo tak reálné. Zmateně se točil kolem dokola ve snaze něco v tmavém oblaku najít. „Je tu někdo?“ zakřičel nakonec.

Ticho. Dokonale ohlušující ticho, až nevěděl, jestli náhodou skutečně neztratil sluch. Po nekonečně dlouhé tiché chvíli se přeci jen něco ozvalo. Hlasité povzdychnutí. Zdálo se mu, že vycházelo ze všech stran. „Myslel jsem si,“ ozvalo se odevšud, „že budeš bystřejší, Ranyte...“

Ihned poznal ten hlas. Úlisný a slizký. Jeho moc byla však tak opojná, že mu nemohl odolat. Instinktivně poodstoupil krok dozadu, vzápětí si uvědomil, že je okolo něj mlha. Ztuhl. „Kde to jsem?“ otázal se.

„To není podstatné, podstatná je úplně jiná věc,“ odpověděla bytost.

„A co je tedy podstatné?“ zeptal se drzeji, než zamýšlel.

„No přeci to, kam budou směřovat tvé kroky. Opravdu jsem tě asi přecenil, Ranyte,“ ponížil jej znovu společník v jeho mysli, než znovu pokračoval, „víš vůbec, kde je nyní tvé spící tělo? Asi ne, nebo se mýlím? Promýšlíš si vůbec své kroky? Víš, kam směřuješ, když ujíždíš strážím s kradeným koněm, nebo se pokoušíš proběhnout soutěskou ostřelovanou ze všech stran, Ranyte? Nemusel bych ti poskytovat takové množství své síly, kdyby ses tak bezhlavě nevrhal do soubojů. Ale chápu, že pro tebe to může být opojné a příjemné. To děvče, víš, že by se ti mohla hodit? Pokud to nebude nutné, tak ti nedoporučuji ji odhánět. Každému se hodí někdo, kdo stojí za ním v boji, a navíc z ní cítím veliký potenciál.“

„Děkuji za cenné rady, ó Vznešený,“ odsekl elf, „ale stále jsi mi neřekl, kam mám jet. Samozřejmě bych ji neodehnal, dost mi pomohla v boji. Nyní mě ale zajímá spíše místo, kde je Firo'en Poute.“

„Ale jistě, nejnovější zprávy, které mám, říkají, že je v malé pevnosti Coris v Severních pláních. Doraz do té zmrzlé země, poté ti poradím směr cesty k opevnění.“

S těmito slovy se Ranyt probudil. Vedle něj seděla meditující Danira. Nechtěl ji rušit, proto jen potichu vybalil zásoby jídla a začal jíst. Slunce již zapadalo. Dívka chvilku po něm procitla a přidala se k němu v jídle. Zeptala se na jeho plány. Sdělil jí jen to, že se chystá do Severních plání, musí si tam vyřídit nějaké účty. Druidka se zakousla do patky ukrojeného chleba, ke kterému přikusovala sýr. Několik minut jen mlčela, dívala se do země a žvýkala.

Konečně se jí zeptal, co má v plánu ona. „Já vlastně nevím,“ odpověděla, aniž by zvedla pohled. „Do Kořenové věže se už vrátit nemůžu, když jsem ztratila svůj hvozd. To by mě jen považovali za slabocha, nebo zběha. Musím se prostě někam ztratit a dělat, že jsem zemřela společně s lesem.“ Ukousla si další kus a hlasitě povzdechla.

„Nenutím tě, ale kdybys chtěla,“ chopil se příležitosti Ranyt, „můžeš klidně jet nějakou dobu se mnou. Celou cestu asi ne, ale nějakou dobu jistě ano.“ Nabídka byla obtížná věc pro obě strany. Několik chvil jen seděli a mlčeli. Přemítali nad možnostmi, které by jim společné cestování přineslo a které zase vzalo. Dívka si dlouhou dobu nechtěla připustit tuto možnost, ale asi to bude nejrozumnější řešení. Alespoň prozatím, než vymyslí, co dělat.

Zvolna všechno sbalili. Po dlouhé době je přeci jen netlačil čas ani žádní lidé, kteří by je stopovali. Byli ode všeho a všech dostatečně daleko. Teplé oblečení, které prozíravě nakoupili v městečku, si připravili do brašen navrch, neměli ponětí, jak je zamrzlá země daleko, jestli na ní náhodou nenarazí ještě před další zastávkou. Říkalo se o ní totiž, že je tam zamrzlá veškerá vegetace i půda a v dlouhých plochách se táhne jen bílá, nikdy nekončící plocha plná neznámých nástrah.

Posíleni odpočinkem znovu vyrazili na cestu. Terén se svažoval zprudka dolů. Sjížděli strání pokrytou stromy. Pod převisem tekla poklidná říčka, kterou snad nebude obtížné přebrodit. Díky stále sílící tmě téměř neviděli na cestu, chtěli tedy z lesa vyjet co nejdříve.

Naštěstí stačili stočit zvířata trochu doprava, aby za několik minut přebrodili řeku a zároveň vyjeli na volné prostranství, po kterém se jim pohybovalo mnohonásobně lépe. Tempo se výrazně zrychlilo, jezdci si krátili čas rozhovorem. Pro oba se toho stalo poměrně hodně najednou, tak jim jen prospělo, když se konečně pořádně vypovídali. Nyní mírně stoupali. Stále však projížděli rozlehlou loukou. Za horizontem se jim naskýtal úžasný pohled na zářící úplněk obklopený myriádami hvězd. Vše dokreslovala černá linie korun stromů, která se pod nebesy tyčila do výše.

K ní však nemířili, místo toho stáčeli směr stále více doprava, aby se přiblížili k planinám na severu. Oba měli z právě uzavřeného spojenectví dobrý pocit. Ranyt si zvláště cenil vědomí, že se o něj v případě potřeby někdo postará. Ve svých nejtajnějších myšlenkách spoléhal pávě na Daniru, která ho podle něj mohla nějakým způsobem zachránit z temnoty, do které cítil, že se stále více propadal.

Druidka byla ráda, že může cestovat dál. Ačkoli to nebylo poznat, těšila se na možná dobrodružství, chtěla se stát mistryní boje. Pak by alespoň nemusila přijít zpět do věže, ve které vyrostla, jako nicka. Už se ani nepokoušela spojit s Remerosem. Zkoušku stoprocentně nesplnila a už by s ní neztrácel ani tolik času, aby jí to oznámil. Vědoma si tohoto faktu jí bylo jasné i to, že se bude muset učit sama, jelikož žádný další duch přírody ji už pod ochranná křídla nepřijme, když zjistí, co se stalo s jejím hvozdem.

Krajina začala být stále nerovnější, museli se blížit k nějakým horám. Očividně se pohybovali rychleji, než mysleli. Velice by jim pomohla mapa, i o tom vedli diskusi. Při první příležitosti si ji musí obstarat. Nejspíše v nejbližší vesnici – ačkoli nebylo jisté, že tam vůbec nějaká bude – přeci jen, kvalitní a spolehlivá mapa je vzácnost, která se vídá většinou jen při plánování pohybů armád nebo na královském stole.

Za horizontem již skutečně viděli obrysy hor. Musely být velmi vysoké, i takto z dálky vypadaly působivě. Ranyt si nebyl jistý, ale měl pocit, že se již blíží k pláním. Nechtěl na ně vstoupit, zima mu nedělala dobře. Bohužel musel, složil přísahu a udělá vše pro její dokončení. Již několikrát sám sobě dokázal, že je v podstatě všehoschopný. Nelitoval ani jednoho muže nebo tvora, který kvůli němu a jeho cíli zemřel. Pokud mu stáli v cestě, museli pryč.

Poslouchal svou spolucestující, jak ´vypráví o svém výcviku v druidské věži, kterou tvořil pouze jeden strom. Respektive prý napůl věž a napůl strom, moc si to nedokázal představit, vidět stavbu muselo ale být podle popisu úžasné.

Kolem nich se míhala stále se měnící příroda. I noc již stárla a začínala se přeměňovat v den. Klidně by ještě pokračovali, jejich hovor je ani neunavil. Než mohli opět vyrazit, museli nechat odpočinout svá zvířata. Prospali se tedy několik hodin, dokud kůň i panter nenačerpali dostatek sil, a vyhoupli do sedel.

Za poledního slunce projížděli povodím řeky, která měla pramenit v pláních. Razili si cestu proti jejímu proudu. Jako jednou všechno, tak i den se začínal chýlit ke konci. V dáli před sebou již viděli Severní pláně. Nebo se jim to alespoň zdálo. Ještě naposledy za normálních podmínek přenocují. Chtěli nabrat co nejvíce sil před vstupem do ledové země, utábořili se proto již brzy večer, aby všichni měli dostatek času na odpočinek.