Ranyt: Proměna; Část XXXII.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Krajina byla stejně úžasná i ráno. Nekonečné bílé plochy zalité slunečním světlem. Elf popošel ke skleněné stěně, aby se podíval dolů. Za noc se ve městě nic nezměnilo, stále bylo opuštěné. Ačkoli to bylo megalomanské a impozantní místo, nyní nevypadalo o nic působivěji než velký kus černého kamene, který prosvítal skrze bílou sněhovou pokrývku. Ohlédl se, spatřil spící Daniru. Druidka ležela na kanapi a potichu oddechovala. Za poslední dny se hodně sblížili, za což byl vděčný. Možná že se mu líbila, nedokázal ale vysvětlit proč, jelikož se mezi nimi přeci vůbec nic nezměnilo, alespoň pokud si dobře vzpomínal.

Vzpomněl si na zvířata dole ve věži a doufal, že když je nechali volné, dokázali si v noci obstarat potravu a vrátit se zpět. Rozčilovalo jej neustálé zdejší napětí. Nepřítomnost sebemenšího náznaku života jej nutila dívat se za každý roh, neustále se ohlížet ve snaze najít onoho skrytého nepřítele, který na něj čeká. Zatím však nic ani nikoho nepotkal. Svíral nervózně ruce v pěst, chtěl toto proklaté místo opustit co nejdřív. Když se ujistil, že jsou obě zvířata v pořádku a navzájem se přes noc nesežrala, vydal se vzbudit společnici.

Byl čas odjet, jemně s ní zatřásl. „Vstávej,“ zašeptal. Nechtěl ji vyděsit, nebo vzbudit nepříjemně, měl spíše tendenci ji chránit a pečovat o ni. Pomalu otevřela oči. Zamrkala, usmála se na něj a posadila se.

Byť žádná změna nenastala, i Danira cítila vzrůstající napětí. Toto místo, i když krásné, jim bylo pro pobyt nepříjemné, navíc museli splnit úkol, který si Ranyt stanovil. Seběhli točitým schodištěm k místu, kde byl uvázán panter s hnědákem. Během několika okamžiků byli odvázáni a měli jezdce v sedlech. Znovu se rozeběhli vstříc všemu, co je má potkat. Času nebylo nazbyt, jejich cíl se totiž zřejmě také pohyboval, možná pomaleji než oni, to však nebyl důvod ke zvolnění tempa, naopak k zrychlení.

Uháněli nekonečnými bílými pláněmi. Nic se jim zde zatím nepřihodilo. Elfa to trošku vyvádělo z míry, ne že by měl radost z boje, ale podle vlastních představ a podle toho, co mu říkali, nebo co ho učili ve škole, toto nehostinné místo mělo být plné nejrůznějších tvorů – od trolů přes místní nomádské kmeny až po ledové draky nevídané velikosti a síly. Jako každému, i jemu bylo nepříjemné, když se mu bortily iluze. Musel se však s touto skutečností naučit žít. Jak už dávno pochopil, pokud chce uspět, nesmí se na nic ohlížet. Pohodlí, hlad, bolest, únava, city – tohle všechno musí hodit za hlavu a hnát se jen za jediným.

Jako stokrát předtím, i teď kontroloval pohledem krajinu. Dovolil Sairenovi trochu zpomalit, ale jen proto, aby si mohl povídat s dívkou. Alespoň při tom se nezabýval nebezpečím, které mohlo číhat všude okolo.

Bavili se o událostech, které předcházely jejich setkání ve hvozdu. Když se ho pak zeptala, proč mu tak jde o to, aby nalezl onoho muže, mlčel. Nechtěl, vlastně ani neměl důvod jí cokoli říkat o zážitcích z minulosti, které z něj udělaly tuláka s jediným cílem. Jak záhy zjistil, i ona měla své stinné stránky a temné záchvaty něčeho v ní, jak mu vysvětlila. To ho trochu uklidnilo, na chvíli dokonce začal přemýšlet, zda jí přeci jen nepoví o strastech, jež ho potkaly, nakonec se však rozmyslel a radši jen poslouchal.

Z jejího vyprávění se dozvěděl, že se jí rodiče zřekli, když byla ještě téměř novorozeně, nakonec se jí prý ujal jakýsi druid, o němž dosud mluvila jen jako o svém otci, proto ho za něj zpočátku považoval. Druid ji vzal do Kořenové věže, kde podstoupila jeden z nejtěžších výcviků vůbec. Dověděl se, že velmi těžce nese ztrátu svého hvozdu a přítele Kileina. Jak les, tak i vlk zmizeli z tohoto světa jen kvůli němu, Ranytovi. Byl si toho vědom a pokoušel se své skutky odčinit.

Terén je přinutil ubírat se pomalu doprava. Po levé straně začínala ze země vyrůstat dlouhá skalní stěna, která vedla do ledového koridoru mezi horou a ledovcem. Průjezd vypadal jako používaná cesta. Byly v něm znatelné otisky mnoha druhů stop, zjevně nejsou první ani poslední, kdo tudy jede. Projížděli mezi zamrzlou zdí a ledovcem, stěny kolem byly světle modré a půda téměř hladký led. Kůň zde měl nemalé potíže projet, naštěstí obtížný úsek cesty netrval dlouho a zanedlouho se opět napojoval na okolní rovinu.

Opuštěné město a teď ještě tohle! Usilovně se s Danirou pokoušeli během dlouhé cesty přijít alespoň na to, kdo obýval záhadný komplex z černého kamene. Býval kdysi bezpochyby plný ruchu, vypovídalo o tom až příliš mnoho věcí. Mosty ze všech pater a částí města, vybavenost ubikací nebo samotná věž. Byla v podstatě jen točitým schodištěm a průchodem mezi jednotlivými čtvrtěmi, pracovna nahoře však byla vskutku pozoruhodná. Ranyt sáhl opatrně pravou rukou na jednu ze sedlových brašen, aby se ujistil, že nedopsaný válečný deník má stále s sebou.

Hory po jejich levici nabíraly stále větší výšku, až se jejich vrcholky začaly ztrácet v oblacích. Přemýšlel, jaké by to bylo, žít na vrcholku hory. Nesměl se ale nechat rozptylovat a odvádět od svého poslání. Zvláštní bylo, že se s ním bůh docela dlouhou dobu nespojil, možná na něj zapomněl. Dokonce by tomu byl ochoten uvěřit. Ovšem spíše ze zoufalství, že je někým ovládán, než že by byl přesvědčen o své znovunabyté svobodě. Takovými myšlenkami si při cestování krátil dlouhou chvíli často. V hloubi duše věděl, že je schopen podstoupit cokoliv, jakákoli muka, jen aby dosáhl svého. Na ničem jiném mu nezáleželo.

Oba jezdci zastavili. Z ústí nedaleké jeskyně pár sáhů nad zemí totiž vycházelo světlo. Pomalu se k ní blížili. Uslyšeli rytmické bušení kladiva, jako když někdo ková. Zmateně na sebe pohlédli. Nebyli si jistí, zdali je dobrý nápad vydat se jeskyni prozkoumat, zvědavost jim ale velela opak. Chvilku se rozhodovali, než Ranyt seskočil z pantera, vyšplhal ke sluji a s vytaseným mečem opatrně nahlédl do kamenné chodby.

U vstupu nebyly žádné stráže, ale zvuky i světlo vycházely z větší hloubky. Cesta se svažovala níže do nitra hory. První šel elf. Obezřetně se plížil kolem stěn, a než zabočil, obezřetně se díval, jestli někdo nejde. Došli až ke zdroji hluku. To, co je přilákalo, vycházelo z jedné kruhovité místnosti o průměru několika sáhů poseté rozházenými věcmi. Vypadalo to, že ji někdo skutečně hojně využívá.

Byla tu postel, psací stůl, zbraně, malá kuchyňka, ohniště, to vše v jedné místnosti. Na druhém konci stála kovadlina a u ní podivná bytost. Vzrůstem i tvarem těla připomínala trpaslíka, zatím ji však viděli jen zezadu, takže nemohl usoudit, zda opravdu patří k této rase. Postava rytmicky bušila kladivem do něčeho na kovadlině. Slyšeli, jak si něco tiše říká. Druidka Ranytovi pošeptala, ať se otočí a jdou pryč, dokud je čas. Přikývl a oba se začali pomalu vracet.

Z místnosti náhle zazněl pronikavý jekot. Zděšeně se otočili a spatřili znetvořenou tvář trpaslíka, jenž se k nim hnal s pištivými skřeky; v jedné ruce svíral kovářské kladivo, v druhé nedokončený, ještě rozžhavený meč. Elf zareagoval první. Skočil kupředu a jíílcem meče praštil pidimužíka do spánku. Postavička se zapotácela, narazila do zdi a sesula k zemi. Současně s tím, jak mužík přicházel o vědomí, křik pozvolna ustával.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz