Ranyt: Proměna; Část XXXIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Ranyt rychle popadl malé baculaté tělíčko a odnesl je zpět do sluje. Pokusil se je zabít, takže mu nemohl věřit, i když jeho reakci chápal – vždyť mu jen tak vlezli do obydlí. Nyní ho ale musí svázat. Alespoň do doby, než se jim podaří mu vysvětlit, že mu vůbec nepřišli ublížit, ale jen procházejí okolo a že by potřebovali pomoc se zorientovat, kde vlastně jsou, a nasměrovat správným směrem. V nepořádku všude okolo nebylo snadné najít nějaký provaz, jímž by se dal trpaslík dostatečně pevně svázat. Nakonec však i tento nelehký úkol zvládli a mužík seděl přivázaný k rozviklané dřevěné židli.

Až nyní měli čas si ho pořádně prohlédnout. Bezpochyby patřil k trpaslíkům, tělesné rysy byly až příliš jasné. Co však nebylo zřejmé, byl původ jeho tělesného stavu. Pravou stranu tváře měl porostlou něčím, co připomínalo rudé šupiny. Ranyt ani Danira nikdy nic podobného neviděli. Dívce se mezitím podařilo dovnitř přivést i svého koně, aby si všichni odpočinuli v teple u ohně.

Na první pohled si toho sice nevšimli, ale obydlí bylo zařízeno vlastně velice útulně a důmyslně. Jen rubání komínu z jeskyně, aby oheň obyvatele nevykouřil nebo neudusil, muselo zabrat roky.

Netrvalo dlouho a trpaslík se začal probírat. Když spatřil své věznitele a uvědomil si, že je svázaný, spustil zase svůj strašlivý jekot. Elf mu zacpal pusu kusem látky, který sebral ze země. Nemohl ho poslouchat, navíc by jistě přilákal všechny predátory z okolí.

Zcela klidně ke svázanému mluvil několika jazyky, a ve všech opakoval, že mu nechtějí ublížit. Porozuměl až obecnému jazyku. Vypadalo to, že se pokouší něco říct, Ranyt mu tedy vytáhl roubík z úst. „Vrazi, psi!“ drmolil vězeň, „vypadněte odsud, táhněte, odkud jste přišli, než vás zabiju!“

„Uklidni se,“ zkoušel mluvit jemně elfský bojovník, „nechtěli jsme ti ublížit, můžeme tě ihned rozvázat, jen se bojíme o své životy. Chápu tvé rozhořčení, nemáme tu co dělat, ale věz, že se nezdržíme déle, než bude nezbytně nutné.“ Jeho slova malou bytost uklidnila natolik, že jim přestal nadávat a místo toho je slušně požádal, aby ho zbavili pout. Danira si nebyla jistá, pochybovačně se na Ranyta zahleděla. Nevěnoval jí však pozornost a provazy rozřezal.

Mužík si mnul zápěstí, jako by na nich právě zažil největší bolest svého života. Vymrštil se na krátké buclaté nožky a začal pobíhat po místnosti. „Musíte ihned zmizet!“ mluvil neskutečně rychle, „on... já nevím, jestli... Zabije vás! Zabije i mě! Všechny!“ Hrůza v jeho očích jen stvrzovala vážnost slov.

„Kdo nás má zabít?“ vyzvídala druidka.

„On...! Já nevím, jak se jmenuje, kovu pro něj zbraně, nechává mě tu žít, nikde jinde mě nechtějí, tak jsem tady sám, až na střeše světa.“

„Jak vypadá? Co dělá? K čemu potřebuje zbraně?“ nechápal elf.

„Já vám říkám, že nevím! Musíte ihned zmizet!“ šeptal trpaslík vyděšeně, „všechny nás zabije, nemáme sílu s ním bojovat, on je veliký, moc veliký,“ mluvil téměř šíleným tónem. Zatahal druidku za rukáv a ukázal směrem k východu. „Zmizte!“ procedil skrz zuby, „i s tím svým... koněm?! Co tady sakra dělá kůň?! A v mém příbytku!“ Až teď si všiml hnědáka, který doteď stál u zdi hned vedle vchodu do chodby vedoucí ven z jeskyně.

Nemělo cenu pobyt protahovat, trpaslík očividně zešílel, takže se ho jen zkusili zeptat na cestu. „Někde v Severních pláních by měla být jakási pevnost, měl by se v ní skrývat Firo'en Poute. Nevíš o ní?“ tázal se Ranyt.

„Jediná pevnost, o které vím, se nachází ještě několik, možná desítky dní cesty odsud jihovýchodně, to jméno však neznám,“ odsekl mužík.

„Děkuji,“ elf se stále snažil chovat zdvořile, na mysl mu však zase přišlo ono tajemné město. Tázal se zdejšího obyvatele, jestli o něm něco neví. Popsal mu velké sídlo vybudované v kráteru, uprostřed s gigantickou věží. Zmínil každičký detail, kromě deníku, který tam vzal. Napůl šílená postava měla smutný výraz. Téměř se slzami v očích jim vyprávěla o někdejší slávě onoho města, a že všichni jeho obyvatelé byli zabiti při Válce bohů, jeho rodiče tam přišli o život, on málem taky. Byl pak odvezen i se zbylými přeživšími do Ulanu nebo jiných zemí. Nepamatoval si jak ani proč se znovu ocitl v této nehostinné zemi. Tenkrát ta pevnost, jak si ji ovšem pamatoval z dětství, byla docela jiná. Neskutečně veliké úrodné plochy se změnily v bílé peklo.

Při otázce, kolik je mu let, jen pokrčil rameny. Podle Ranytových znalostí ze školy onen konflikt, při kterém mělo být město vyvražděno, proběhl před několika tisíci, možná desítkami tisíc let. Muž, který stál před nimi, byl tedy jediný, kdo jej zažil a je stále naživu! Když si to oba cestující uvědomili, nestačili se divit. Rádi by si povídali dále, už před nějakou dobou však slíbili, že trpaslíkův příbytek opustí. Uctivě poděkovali a odcházeli chodbou ven.

Jeskyni ale už opustit nestihli, před vchodem na ně čekal obrovský lední trol. Jediný důvod, proč je nezabil dřív, byl ten, že se jednoduše nevešel do chodby. Paralyzováni tímto pohledem nevěděli, co dělat. V tom okamžiku se za nimi objevil i trpaslík a rozbrečel se. „To je můj konec...“ vzlykal. Jezdcům ho bylo upřímně líto, navíc se museli tvorovi před jeskyní, pokud se chtěli dostat ven, postavit tak jako tak.

Zubatý úsměv zavalitého tvora prozrazoval, že o nich už ví a těší se na ně. Oháněl se hrozivě vypadajícím palicí, kterou mu nepochybně ukoval malý muž, trol sám by to zřejmě nedokázal zvládnout. Svalnaté paže přecházely v mohutná ramena. Na bleděmodré pokožce byly krásně vidět mnohé jizvy z nesčetných bojů. Malá šišatá hlava nesla obličej s krvelačným pohledem. Průzračně modrá očka zasazená hluboko pod vysoké nadočnicové oblouky téměř osvětlovala noc, jež mezitím stačila zahalit vše okolo.

Sníh se ve tmě leskl a vytvářel dojem, že hraje všemi možnými barvami. Mohutný obyvatel severních zemí se k nim rozeběhl s napřaženou palicí. Ačkoli on sám se do chodby nevešel, hrozivá zbraň ano, a málem by zabila Daniru, kdyby v poslední chvíli neuskočila. Udeřila koncem své hole do podlahy. Přímo pod jejími nohami se začala zvedat malá kamenná bariéra. S rostoucí vzdáleností se zvyšovala, až dosahovala až k nestvůře, kterou odhodila několik kroků od ústí.

Teď se příležitosti chopil mladý elf. Hnal se obrovskou rychlostí k ležící stvůře. Ťal mečem, zasáhl pravou nohu. Bolestný výkřik musel být slyšet na míle daleko. On sám měl ale nyní problém ubránit se nečekaně rychlým úderům palice. Uskakoval jako kamzík na skalní stěně.

Pokoušel se znovu zaútočit, měl ale dost práce, aby se vůbec udržel naživu. Do obou bojujících se v té chvíli opřel silný vítr. Druidka právě požádala o pomoc vzduch, který jí ochotně vyhověl. Vzdušné proudy se stále silněji opíraly do modrého těla. Nepřítel neměl na výběr a musel udělat několik dalších kroků zpět. Zatvářil se překvapeně, takhle silné protivníky zřejmě nečekal, možná měl v očích i strach. Nyní to byl on, kdo se musel bránit neustávajícím úderům elfovy čepele, a zároveň bojovat s živly. Netrvalo dlouho a trol se zřítil k zemi s mnoha ošklivými ranami všude po mohutném těle.

Ranyt ztěžka oddychoval. Ostatní neměli ani ponětí, jaký význam mělo pro něj toto vítězství. Stále dokázal vyhrát boj i bez pomoci boha. Když se takto ujistil, že není zcela závislý na mocné bytosti, hned se cítil o něco lépe.

„Tys ho zabil!“ výskal radostně trpaslík a bříško se mu natřásalo v rytmickém poskakování dokolečka. Samou radostí mával rukama a křičel, měl neskutečnou radost z právě nabyté svobody. Druidka na elfa vesele pohlédla, jako by se připojovala k mužíkovu jásání. Chtěli se již odebrat pryč, byli ale zastaveni. Majitel příbytku je zval dál, aby chvilku pobyli a poseděli s ním. Že má prý schovanou znamenitou medovinu pro zvláštní příležitosti a tahle je určitě víc než jen to. Souhlasili, na chvilku s ním posedí.

Za moment stál uprostřed místnosti malý soudek se zlatým mokem. Nápoj bylo třeba ohřát nad ohněm, pro správnou chuť se měl podávat teplý. První ochutnání bylo pro elfa jako požehnání. Ještě nikdy nepil nic tak dobrého. Ostré a zároveň sladké jako med, cítil horkou tekutinu stékat hrdlem do žaludku, kde příjemně hřála. Obdobné pocity měla i Danira. Ani ona nikdy předtím tuto pochoutku neměla šanci ochutnat.

Ačkoli se soudek zdál na pohled celkem malý, byl snad bezedný, Ranyt si jinak nedokázal vysvětlit množství alkoholu, které se do nádoby vešlo. Celou noc seděli a popíjeli, dovídali se o svém hostiteli neskutečné věci. Vyprávěl o svém životě, jak se zde ocitl, co všechno zažil, kudy cestoval, s kým bojoval... Daniře přišlo, že malý mužík musí být snad nesmrtelný, alespoň věkem. Vždyť prožil dokonce i Válku bohů!

Ráno bylo mnohem horší než večer. Bolest hlavy a sucho v puse jim všem dělaly věrnou společnost. Hlavním úkolem nyní bylo dostat se z jeskyně dřív, než se napůl dračí bytost vrátí a bude se je pokoušet zdržet, což se dalo očekávat. Jejich obavy byly oprávněné, zrovna když vyskakovali do sedel, objevil se u vchodu trpaslík s otepí dřeva v malých ručkách.

Zprvu se na ně díval zmateně, po pár momentech mu však vše došlo a na odjíždějící se zadíval tak smutně, že se museli skoro násilím bránit myšlenkám, že by s ním zde pobyli déle. Aby překonali nutkání, pobídli zvířata a rozloučili se jen lehkým mávnutím ruky. Mužík se za nimi otočil. Sklesle je bez hlesnutí pozoroval, dokud nezmizeli z dohledu. Až poté se obrátil zpět ke vchodu do svého domova.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz