Andělská krev (1-5)

KAPITOLA 1:
Institut a v něm spolu pár přátel, několik lovců, spousta příběhů a tajemství. Příběh, který si budeme vyprávět je o mladé lovkyni Phoebe a jejím objevu, sesterském poutu, lásce, moci, královské krvi.
Vše je super, Phoebe si s každým v Institutu rozumí, s každým vychází, každý ji má rád, je to jejich Phoebinka, zlatíčko, novicka, s níž se musí počítat, dokonalá v boji, meč??? Žáden problém, boj z blízka??? Super. Nejlepší kamarádka??? Isabella.
Denně cvičí, bojuje, pomáhá, baví se, odreagovává se, užívá si...
Je to skvělá a luxusní partička, než se v baru stane něco, co se nedá zastavit a ona propadne kouzlu jistého Jace.
Co teď s tím?
On má Clary.
Snaží se na to nemyslet, tráví stále více času s Isabell, no, ale víme dobře, že ta nemá k řádění daleko, takže Phoebe začne chodit s ní na tahy po nočních klubech, po tajích světa stínů. Což ji udělá mnohem zajímavější, když si někoho Isabell vezme do parády, stojí to za to. Bohužel, tato změna a chování neuniknou pohledům okolí.
Najednou není Phoebe ta, která se se vším svěří, není lehce čitelná a to některé děsí a jiné přitahuje.
Jednoho večera se srazí na chodbě s Jacem, chce se mu vyhnout, ale nepodaří se. Vrazí do sebe, on ji zachytí a vjede ji rukou pod tričko, chce se odtrhnout a rychle narovnat, což ji způsobí jen to, že spadne do jeho náruče. On se směje, tak sladce, mile a něžně se usmívá. V tom vejde Clary, nezajímá ji, že se nic nestalo, že to bylo nevinné, že Phoebe upadla, ona o tom má své vlastní vidění a je si jistá, že ji to dělájí schválně. Urazí se a odejde. Jace jde za ní a Phoebe ven.
Jenomže její kroky nevedou do baru, ale bloumá ulicemi a napadne ji myšlenka, něco je špatně, něco chybí, něco není celé.
Když se vrátí do institutu, jde rovnou za Isabell, nezajímá ji, že Clary a Jace se hádají, jde to mimo ní, nezajímá ji Alec, který uklidňuje oba dva a utrží při tom několik řezných ran, jde slepě.
Sedne si u Isabell na postel a hledí do prázdna.
Když Isabell přijde, celá rozklepaná, naštvaná a sexy jako vždy, kouká a Phoebe jen mlčky sedí, Isabelle se ptá, co je, co se děje a Phoebe nic.
Omluví se a jde spát.
Ráno je institut jako vyměněný.
Clary odešla, Jace dělá, že se ho nic netýká a Alec probírá dokumenty a kouká do PC, jako by nic, občas vrhne pohrdavý pohled Phoebiným směrem, občas naštvaný a žalostný směrem k Jaceovi.
Phoebe jde klasicky na svou hodinu bojového umění, střídá se s Isabell a domluví se na obědu mimo institut...
Sešly se a bavily se, Phoebe Isabelle řekla, že ji to moc mrzí, že se vlastně nic nestalo, že nechápe, co Clary vadí, že ji má moc ráda a nikdy by ji neublížila. Isabelle se jen usmála, aby si z toho nic nedělala, že Clary s Jacem už delší dobu měli nějaký problém, ještě než přišla, že má být v pohodě.
Phoebe se uklidnila, zasmála a řekla, že se ji vlastně Jace hodně líbí, ale že nemá zájem o čiření vody. Což ji Alexander naznačil několikráte. To se Isabell musela jen smát, z něj si nemá Phoebe dělat absolutně nic, neřešit ho je nejjednodušší, a nebo ho poslat za Magnusem, což sice asi bude stát spoustu poznámek a průtrží nemilých slov, ale na to si Phoebe zvykne a i kdyby ne, Alec je Alec, morous, nic víc.
S chichotáním a posměšky na Alecovu adresu se dívky odebraly zpátky do Institutu, dokonce u dveří narazili na Jace, něco potřeboval, Isabell mu řekla, že jí se to netýká, ale Phoebe a ta mu oznámila, „víš, poraď si sám, doteď ti to šlo“ a se smíchem se vydala za Isabell.
Na chodbě se srazily s Magnusem, něco vrčel, usmál se a šel dál. To si zase slečny nemohly nerýpnout do Aleca, který zrovna vycházel ze dveří své ložnice.
Klasický den v Institutu.
KAPITOLA 2:
Isabell zazvonil telefon, volal Simon, neřešil ani tak Clary, ačkoliv ho to dost naštvalo, ale pozval Vás na večerní akci :) no tak, to se nedá odmítnout :) celé natěšené jste zmizeli v Isabellině ložnici a pomalu se připravovaly na večerní akci, večerní mejdan, Simon je jimy vyhlášen, a navíc se tam vždy sejde spousta lidí a zajímavých bytostí :) a některé vidět, nebo líbat, au, to stojí za veškerou pozornost.
Jak jste tak ladily oblečení, spadla na tebe malá fotografie ve zlatém rámečku, byla na ní Isabell a nějaká mladá lovkyně stínů, zjevně, s dokonalými rysy, uhrančivým pohledem a vábícími rty. Ta fotografie tě vysoce zaujala, kdo je ta dívka??? proč ji neznáš??? co je zač???
Isabell ti fotografii vytrhne a schová do šuplíku, „to jsi nikdy neviděla“ a chce dělat jako že nic.
„Isabell, kdo je ta dívka, řekni, mě se o ní zdálo.“
Isabell se vyděsí, hodí rozpačitý výraz a sedne si na postel, zesmutní a zároveň se usmívá, chytne do rukou svůj prsten, podívá se na tebe a začne vyprávět.
Phoebe se posadila vedle Isabell, koukla na ní a ta spustila.
„Je to zvláštní, byla s námi necelý rok a byla tak, já nevím, jiná, zvláštní, skvělá. Byly jsme nejlepší přítelkyně, smály sme se spolu, blbly, bláznily, tolik průšvihů, které jsme provedly, to bylo nepochopitelné a při tom byla skvělá lovkyně stínů, dokonalá. Nikdo před ní neobstál, žáden démon, ale ani upír, čaroděj nebo lovec.“
"Co tím chceš Isabell říct?"
"No, Phoebe, co se týče svádění a flirtování, byla dokonalou, byla mou učitelkou."
"Počkej Isabell, tvou učitelkou? Kolik jí bylo?"
"Pokud vím, tak byla o rok nebo dva mladší než já, ale ono to není o vzhledu, ačkoliv, viděla jsi tu fotografii, ona byla prostě umělec, to se špatně vysvětluje."
"Dobře, chápu, znamenala pro tebe hodně, byla skvělá a dokonalá, byla perfektní, co se s ní stalo? Jak umřela?"
"Počkej, umřela? To snad ne. To jsi špatně pochopila, Phoebe, už pár let o ní nic nevíme, když jsem ji viděla naposledy, stála s Hodgem u portálu, objala ho, políbila na tvář a zmizela v propadlišti dějin."
"Jak to myslíš?"
"Byla poslána pryč, jednou v noci se mnou odmítla jít na mejdan, že jí není dobře, já ale měla domluvený rande, je pravda, že vypadala strašně, nechtěla jsem ji tu nechávat, ale ona se usmála a řekla, že bude v pořádku. Tak jsem šla. Když jsem se v noci vracela, tajně, jak jinak, ono ven jsme v té době nesměli, viděla jsem z pozarohu jen zář portálu, kde stála a než odešla, usmála se mým směrem, pak zmizela."
"Ptala ses Hodge?"
"Ano, ptala, ale odmítl se mnou o tom mluvit, řekl, že mám zapomenout, že to bude snadší pro všechny, hlavně pro kluky."
"Jak to zase myslíš?"
"Hele, Phoebe, nepřerušuj mne, a já ti to dopovím, ano?"
"No, jo, jen jsem zvědavá, promiň, vyprávěj."
"Řekla jsem ti, že byla lepší než já, na koho se podívala, toho mohla mít, včetně Jace nebo Aleca."
"Aleca?"
"Ano, našeho Aleca, obávám se, že mezi nimi kvůli ní vzniklo několik neshod, ale vždy dokázali pohromu odvrátit, narozdíl od loňského roku, kdy se Alec rozhodl oženit."
"Oženit? Isabell, mne něco uniká."
"Promiň, to jsi tady nebyla, ano, chtěl povznést jméno zase zpátky na výsluní, tak se rozhodl oženit, ale nevyšlo to, vždy´t víš, že se schází s Magnusem."
"Ano, to vím, ale nenapadlo mne..."
"To nikoho, věděli jsme, no, většina z nás, co cítí k JAceovi a pak, když se zamiloval do MAgnuse, ale nebyl vždy takový, spíš bych řekla, že co se jí týkalo, byla jedinou ženou, kterou skutečně miloval, ale už tehdy miloval Jace a nechtěl ho ztratit a ztratil, na čas, bojím se, že proto nenáviděl Clary a pro to bude nenávidět tebe."
"Proč mne?"
"No, nemyslím si osobně, že by jsi dlouho byla schopná odmítat Jace."
"Ale já..."
"Podívej, co cítíš nebo ne je jedno, to co se odehrálo mezi ním a Clary se tebe netýká, věř mi, za to mohla jiná skutečnost a to je lepší neřešit."
"Dobře, tak se vraťme k Alecovi a ní, počkej, jak se jmenuje, nic o ní nevím."
"A raději nevědět. Alec ji vážně zbožňoval, možná ji nemiloval, možná pro něj jen byla skutečným andělem."
"To je krásné."
"Zase přerušuješ. Hodge mě tehdy odbyl a poslal spát, já místo toho šla rovnou do jejího pokoje, nic tady nezbylo, jen jedny boty, prsten a náramek a její stéla, ale ta zůstala u Hodge."
"Počkej, ona odešla bez stély?"
"No, nikdy jsme to pořádně nepochopili, ale nepotřebovala jí a ještě jedna věc nás vždy na ní fascinovala, byla skvělá bojovnice, jediná, kromě Hodge, která dokázala vyhrát nad Jaceem i Alecem a ano, i nade mnou, mohla jsem cvičit sebevíc a snažit se, ale nic nepomáhalo, ptala jsem se, jestli na to zná nějakou speciální runu, jen se usmála, bože, jak krásný měla smích a úsměv."
"Isabell, prosím tě, nikdo nemůže být tak dokonalý, jak mi líčíš, to prostě nejde."
"No, jenomže v čem byla její nedokonalost jsem nezjistila, nevím, nikdo se mnou o ní nechce mluvit, ze záznamu zmizela, jako by neexistovala, Hodge mi nechtěl říct, kam ji poslal, kam šla, Marysa ani Robert se nevyjadřovali, odmítali s námi o ní mluvit, Jace se rozhodl, že se nenechá unést jejím odchodem a zlepšoval se ve svém bojovém výcviku natolik, nakolik to jen šlo. Alec s námi pomalu půl roku nemluvil, bála jsem se o něj, vzal si její koženkový náramek a spálil veškeré fotky a obrázky, které s ní měl, nebo jsme měli, vzal mi všechno, co šlo, kromě téhle fotografie, vlastně ani nevím, proč tahle zůstala."
"To je ale smutné a bolestné, já, promiň, jen mě zajímalo..."
"Ne, v pořádku, ono není špatné na ní vzpomenout, Tessie byla opravdová kráska, skvělá kamarádka, lovec bez zábran."
"Až tak?"
"No, pokud vím, tak ano, až tak, byla schopná všeho. Ale nikdy nezradila, nikdy, kromě toho jediného večera, kdy odešla, bez jediného slova. Zkoušela jsem se s ní spojit pomocí run a dopisů, byla mou parabatai."
"A ty ji nemůžeš přes to pouto najít? Vždy´t pokud vím, jde to."
"ano, jde, pokud to pouto nepřetrhneš a bohužel, to se stalo, nevím, jak přesně, vím jen, že to pouto přestalo fungovat okamžitě po jejím odchodu, buď to sama chtěla a proto jí bylo tak zle, je pravda, že já na parketu tehdy upadla, ale taky to mohl být alkohol nebo něco jiného, nevím, nebo to byla ta rána ztráta jí, když jsem ji viděla odevzdaně a poslušně odejít."
"Aha, dobře a co si vezmeme večer na sebe? Nechci tě trápit."
Isabell se usmála. "Ano, dnes večer, já nevím, černou, červenou?"
"Počkej, Isabell, někde jsem zahlédla zajímavé černostříbrné šaty."
"Ty ti budou slušet, Phoebe."
"Mě? Já myslela na tebe."
"Na mě, vidíš, já si vezmu rudé, to je v pořádku, jen mám ještě prosbu."
"Jakoupak prosbu?"
"Phoebe, prosím, neříkej klukům, že o ní víš a už vůbec né Alecovi, kdo ví, co by to s ním udělalo, vzpomínat a navíc, ještě jednu věc by nemusel vědět, že ten, kdo jí pomohl odejít je jeho milenec."
"Počkej, to si děláš srandu."
"Já ti to neřekla?"
"Ne, to jsi neřekla, jakou roli v tom hraje Magnus?"
"To vlastně nevím, po tom jsem nikdy nepátrala, myslela jsem si, že odešla s ním, ale co vidím, tak on ji asi jen někam poslal nebo doprovodil, víš co, zeptáme se ho, ale jak říkám, kluci to nesmí vědět."
"Jupí, bude zábava."
"no, zábava to asi nebude, ale zní to zajímavě. Teď je třeba se obléct a upravit."
KAPITOLA 3:
Klep, klep.
"Co je?"
"Ahoj dámy, volal Vám Simon? Moment, volal, vidím, jak se obléká... Isabell, ty jsi brečela?"
"Jace, co blázníš, já a brečet, kdepak, zkoušela jsem nové lepidlo na řasy, pitomost."
"Aha, tak se doupravte, jdeme, Alec nejde."
Isabell a Phoebe se oblékly a upravily, mezitím už zase zvládly házet vtipy na Alecovu adresu nebo na adresu Jace, který je obě průběžně probodával pohledem. Na místo dorazili v tak dobré náladě, že jim bylo vše jedno. Přidali se k hromadě přátel i nových bytostí.
Večer probíhal skvěle, dámy se bavily, flirtovaly, Jace zjišťoval informace o starých známích, dokonce se objevil Alec, s úsměvem na rtech a s klidnou tváří. Objímal se s Magnusem.
"Isabell, je tu Magnus, nechceš jít pozjišťovat informace?"
"Phoebe, to by asi šlo, pokud by však nebyl s Alecem."
"Aha, tak co budeme dělat?"
"No, to je velice dobrá otázka. Ale něco mne napadlo, počkej chvíli, já se k němu dostanu."
Zbytek večera Phoebe Isabell neviděla, ale věřila, že pozjišťuje informace o té záhadné dívce, o které se Phoebe poslední měsíc zdají sny, jako by byla její součástí, jako by cítila její stesk a bolest, její radost a vášeň. Phoebe si objednala drink, ale očividně to nebyl ten nejlepší, který ten večer vypila a omdlela.
Naštěstí ji celý večer pozorvalo vysoké množství stvoření a lovců a samosebou, Jace. Chytil ji a položil na gauč, hledal pohledem Isabell, ale nenašel ji, odchytil Aleca, aby mu s ní pomohl do auta, že by bylo vhodné odjet do Institutu.
Phoebe se začala klepat a krvácet.
Alec nečekal a pomohl kamarádovi.
Isabell využila příležitosti a vydala se za Magnusem.
KAPITOLA 4:
"Magnusi, dlouho jsme se neviděli."
"Ano, naposledy dneska ráno, ale chápu, že si to nepamatuješ, vypadat jsem strašně, neupraven a v rozpoložení z akce."
"HI, MAgnusi, jak mě bavíš, když jsme u paměti, mám na tebe otázku."
"Co zase plánuješ, Isabell, proč si neužíváš volnosti, hudby a alkoholu a sexu máš taky dostatek, nebo se pletu?"
"Podívej, o mých nočních avantýrách se bavit rozhodně nehodlám, už dlouho mne trápí jiná drobnost, Tessie."
"Cože?"
"Tessie, pamatuješ, na ní?"
"Nevím, o čem mluvíš, musím se věnovat hostům, omluvíš mne?"
"Magnusi, myslím to vážně, víš, kdo ji skutečně miloval?"
"Isabell, i kdybych věděl a chtěl ti říct cokoliv, není co říct."
"Myslím, Magnusi, že Alexander by na to měl jiný názor a ráno jste se očividně pohádali."
"Pohádali? Ne, to teda rozhodně ne, my jsme ráno zaspali."
"No, dobrá tedy, když jste zaspali, pak si mysli, že jste zaspali, ty mi řekneš, kde je Tessie a proč odešla."
„Isabell, já ti vážně nemám co říct.“
„Magnusi, to si opravdu nemyslím, vidím to jinak.“
„Isabell, raději běž, myslím, že to co jsi Phoebe podala, nebyl nejlepší nápad.“
„Cože?“
„Myslíš si, že jsem neviděl, jak jsi ji poslala drink s obsahem uspávadla a omračovala? Ale množství, množství jsi nezvolila dobře.“
„Magnusi, jsi vtipálek, Phoebe bych v životě neublížila.“
„No, když myslíš.“
„Vím, že ty víš o Tessie víc, než uznáváš a já ti přísahám, že přijdu na to,co tajíš.“
„Isabell, neměla bys pátrat, měla bys zapomenout a teď už mne opravdu omluv.“
„Magnusi, já zjistím, co jsi s ní udělal a kam jsi ji poslal!“
Magnus se škodolibě usmál. „Isabell, já ji neposlal nikam, ona chtěla odejít.“
„Cože?“
Magnus se otočil a odešel bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení. Isabell vytáhla telefon a ozvala se JAceovi. „Phoebe bude v pořádku, v kabelce má lahvičku s lékem.“
KAPITOLA 5:
V klidu se pak pustila nočním městem zase zpátky do Institutu. Nešla sama a věděla to, v patách ji šel Simon, tak moc ji chyběl. Toužila po jeho doteku a zároveň věděla, že dnešní noc na to nemá náladu ani chuť. Otočila se a pohleděla do temnoty, chvíli mžourala než zahledla jeho pohled.
„Simone, zlato, neděs mne.“
„Promiň, Isabell, ale když jsi tak rychle odešla, musel jsem zjistit, co se děje.“
„Simone, nechci se o tom bavit, potřebuji si utřídit nějaké myšlenky.“
„Aha. Ohledně čeho přesně? Viděl jsem tě bavit se s Magnusem a vím, že Clary opustila Institut.“
„Simone, já, nemohu ti říct nic víc, dokud si sama nebudu jistá.“
„Isabell, takovou tě neznám, jsi jiná, odtažitá, nemluvná a skleslá, co se děje?“
Simon chtěl Isabell obejmout, ale ta se mu vysmekla a odvrátila tvář.
„Promiň, Simone.“
„V pořádku, jen nechápu, co se stalo, až budeš zase OK, dej mi vědět, chybíš mi.“
Simon se vzdálil a Isabell se rozplakala. Proč jen ji to všechno tak tíží? Proč je najednou jako zlomená? Vždycky byla silná a věci šly mimo ní, nebo chtěla, aby šly mimo ní a dařilo se jí to. Jenomže od chvíle, kdy na Phoebe spadla ta fotografie. Jak se tam vlastně dostala? Co si pamatuje, všechny fotografie ji Alec vzal, veškeré dopisy, deníky, poznámky a spálil je a tahle fotka? Ta byla tehdy u JAce, ten ji i fotil, jak se ji ji povedlo zachránit?
Zatím co polemizovala nad fotografii, sledovaly ji oči neznámé bytosti, ledově chladné oči, v nichž se ve třpitu hvězd zaleskla slza.