Andělská krev (6-12)

KAPITOLA 6:
Nemohla se litovat celou noc, byly vlastně 4 hodiny ráno. Vešla do Institutu, Phoebe už bylo lépe, zrovna si v kuchyni brala trochu vody a čokoládu a šla si lehnout. Isabell vešla do kuchyňky hned po ní, sedla si ke stolu a kreslila si po stole prstem, ani nevěděla co.
„Isabell, jak jsi mohla přiotrávit nejlepší kamarádku?“
„Jace, musela jsem, potřebovala jsem mluvit o Tessie a jedině tak jsem mohla dostat Aleca od Magnuse dost daleko na dost dlouho.“
„Cože jsi to řekla?“
„Co?“
„Isabell, mluvila jsi o Tess.“
„O kom?“
„ISABELL, to nezamluvíš, ty to moc dobře víš, ty máš nějaké zprávy, tak honem, kde je?“
„Nevím kde je, nevím co s ní je, nikam jsem nepokročila, mám pocit, že Magnus by nám mohl pomoci, ale nechce.“
„Izy, to myslíš vážně?“
„Jacei, nevím, co vím, nevím nic, potřebuji klid, jdu spát, dobrou noc.“
Isabell odešla z kuchyně a Jace začal vzpomínat a uvažovat a přemítat. Chce vlastně vědět, kde je nebo chce, aby byla co nejdále od něj i od Aleca? Vždyť i Isabell je líp bez ní. Ano, miloval jí, miloval jí stejně jako ostatní a ona zmizela, odešla bez jediného slova, bez jediné řádky, bez vysvětlení, odešla tajně v noci, aby o tom nikdo nevěděl a po něm se chtělo, aby zapomněl, tak proč ji má hledat? Proč?
KAPITOLA 7:
Ona sama se nikdy víc neozvala, pomalu pět let o ní nic neví, vlastně ji už ani nezná, určitě se změnila, tak jako se změnil on. Vždyť by přinesla jen bolest, jen trápení. Nesmí se vrátit.
Zaklepal na Alexandrův pokoj.
„Alecu, promiň, neruším? Potřeboval bych mluvit s Magnusem.“
„Eh?“
„Nic důležitého, jen bych potřeboval radu a on je asi jediný, kdo mi může pomoci.“
„Eh?“
„Alecu, chápu, že tě ruším, chápu, že si ho chceš chránit a chápu, ani nevím co, jednoduše potřebuji kontakt.“
Alec se zrovna cvičil v bojovém umění, jeho ložnice už dávno nebyla ložnicí, ale tělocvičnou. Napůl Jace ani nevnímal. Hodil nožem, ten se zarazil vedle Jaceovy hlavy a bez jediného mrknutí oka mu nadiktoval číslo, pak se otočil, vzal si meč a pokoušel se s ním cvičit.
„S lukem ti to jde lépe, proč se pořád snažíš o meč?“
„Jace, potřebuješ ještě něco? Rád bych si procvičil umění boje v takové míře, v jaké to jen je možné.“
„No jo pořád, dík.“
Jace odešel a po cestě do pokoje nacvakal do mobilu rychlou SMS.
„I kdyby dělala cokoliv, nepomáhej jí, bez ní je nám lépe.“
A šel v poklidu spát.
KAPITOLA 8:
Phoebe ležela na posteli a přemítala o neznámé dívce, která se jí zjevuje ve snech, o dívce, která je údajně tak dokonalá, že nemůže ani existovat, o dívce, kterou všichni milují a hledají. Kdo je to a kde je? Kam odešla a proč? Co ji přinutilo? Proč roztrhla pouto mezi ní a Isabell. Ano, Isabell nemá žádného párového lovce stínů, ale Phoebe si myslela, že to není důležité, teď ji napadlo, co když ho nemá, protože se bojí zrady? Co když není schopná vztahu, protože se bojí osamění? Co když je Jace stejný? Sakra, proč se jí do myšlenek vkradl Jace. V tom se ji zdálo, že u dveří vidí průhledný obrys ženy, překrásné a dokonalé. Byla průhledná a při tom tak skutečná, když se otočila, zářilo vše kolem ní a Phoebe si ji okamžitě zamilovala, ani nevěděla proč, ale cítila k ní jistou náklonnost, chtěla promluvit, místo toho zaslechla její hlas.
„Nebude dobré, když mne budou znovu hledat, budou trpět a to já znovu nikdy nedovolím, nechtěj mě poznat, nechtěj.“
A zjevení zmizelo.
Phoebe to naopak mnohem víc zaujalo, popadla telefon a… nevěděla, co vlastně chce dělat.
Mezitím se Isabell uložila do postele, bylo už šest ráno a ona si říkala, že spánek nemá cenu, když se ji zdálo, že ji někdo mile pohladit po vlasech a něžně ji políbil. Usmála se a usla.
Jace následoval Aleca, šel na cvičiště, chtěl jít spát, ale nebyl schopen, váhal nad vlastním rozhodnutím, váhal nad vším, co se v poslední době kolem něj děje. Clary, Phoebe, Tessie… Co má vlastně dělat? Jak má to všechno vyřešit? Zase se uzamyká a utíká, Clary poslal pryč on, teď lituje, mohli to vyřešit. Phoebe ho nebude chtít a bude se mu vyhýbat a Tessie? Ta se nikdy nevrátí, a i kdyby se vrátila, on by ji nikdy nezískal, to moc dobře věděl.
Alecem otřásl ledový chlad, upadl. V očích se mu zalesklo, zvedl se a zkontroloval si naraženou nohu. Po noze mu přejel ledový závan a bolest se uklidnila.
„Jdi spát.“
Šlo mu hlavou, hlasem, který nepatřil jemu samotnému, ale neměl čas uvažovat. Jako omámený si lehl na postel a přejel prstem po náramku.
„Měl bych se osprchovat.“
„To nemusíš, kvůli mně ne.“
Zavřel oči a usnul. Tessie si sedla na roh postele a dívala se, jak usíná. Dělala to tak už pár let, nedokázala zapomenout, potřebovala ho vidět a vědět, že je v pořádku, že se dokáže postarat o sebe, o Isabell i o Jace. Pohladila ho po tváři a rozplynula se jako dým.
KAPITOLA 9:
Tessie poodstoupila od zrcadla, utřela si slzu. Proč jen to dělá, proč se stále tak trápí a kde udělala chybu? Měla to tak dobře promyšlené, nikdy ji neměli vidět, nikdy si neměli vzpomenout, neměli ji hledat.
Vtom se rozezvučela hradní siréna, nevítaný návštěvník. To tady dlouho nebylo. Kdo mohl projít bránou a dostat se až do hradu?
Někdo zaklepal na dveře. Znovu se prohlédla v zrcadle, prohrábla si vlasy, otočila se a šla otevřít.
„Slečno Tessie, nerad Vás ruším v tuhle hodinu, ale zdá se, že máte návštěvu.“
Ten muž se díval velice podezíravě a Tessie se děsila toho, co bude dál. Kdo by jí tady mohl navštívit? Nikdo neví kde je, nikdo o ní už léta neví nic a má to tak nadále zůstat. Je v utajení, je chráněná a musí sloužit svému řádu, své rodině a svému jménu. Ucítila pachuť v ústech, jen na ta slova pomyslela.
„Děkuji, Dominicu,kdo to je?“
„Nějaký podsvěťan, má Vaší pečeť. Podle mne ji někde ukradl, s Vaším dovolením jej ihned zabiji.“
„Proboha, Tessie, snad nenecháš toho šaška dojít až tak daleko, zvláště když ti přináším zajímavé zprávy.“
„Magnusi?“
„Ehm, tak, drahý Dominicu, ne že by mi Vaše společnost nebyla příjemná, ale ocenil bych, kdybyste mne pustil, krčíte mi sako a já opravdu potřebuji mluvit se slečnou Tessie.“
„Madam, nedoporučuji Vám, abyste se vybavovala s tímto póvlem…“
„Dominicu, dost. Děkuji, svou práci jsi odvedl, můžeš odejít, já se o sebe postarám. Najdi raději Kevina a hlídej ho, aby se zase nepokusil něco podpálit nebo podobně.“
„Jistě, madam, omluvte mne.“
Dominic se zdvořile uklonit své paní. Vrhnul pohrdavý pohled na čaroděje a odešel do temné chodby.
Tessie se usmála na Magnuse a pokynula mu, aby vešel do její komnaty. Magnus pomalu tančil, když vcházel. Byl tak rád, že ji vidí a potřeboval s ní opravdu nutně mluvit.
„Tessie, tak rád vidím, že jsi v pořádku, ačkoliv, když jsi schopna zjevovat se v Institutu, taky ses mohla zastavit za mnou.“
Objal ji a políbil na tvář.
„Magnusi, já vím, zvorala jsem to, jsem ráda, že jsi přišel, já už se nechci skrývat, ostatně, k čemu to je.“
„Tess, já vím, že tě to štve, ale jsi někým, kdo se musí schovávat, koho musíme chránit a pečovat o něj a jak sleduji, není jednoduché se k tobě dostat. Pokoušel jsem se otevřít portál rovnou k tobě a místo toho…“
„Ano, já vím, nebaví mne to, portál do síní neotevřeš, je jedno jediné místo, kam se dá dostat, aniž bys spustil poplach, což se ti teda náramně povedlo.“
„No, obrana a tvá ochrana asi má malinké trhlinky, povedlo se mi otevřít portál před tvým pokojem, ale teda, to rodeo.“
„Já to nevydržím.“
„Musíš, Tessie, musíš, a když jsme u toho, co jsi udělala, jak ses dostala do Institutu?“
„Jak o tom vlastně víš? Povedlo se mi to tajit před mými ochránci a všemi těmi lidmi a lovci, kteří kolem mne pobíhají, jako bych byla něco výjimečného nebo nakažlivého, ještě jsem se plně nerozhodla.“
„Tessie, dost. Tohle s tebou probírat nehodlám, ale relativně nová lovkyně stínů tě viděla několikráte ve snech, Isabella mne vydírá a chce po mě vědět, kde jsi, Jace mi psal sms, že ať vím cokoliv, nesmím to Isabell říct a ty se nesmíš vrátit. Jak ví, že žiješ?“
„Já to nemohla vydržet.“
„Tessie, musela ses odtrhnout, musela jsi odejít. Potřebuješ lepší krytí.“
„Magnusi, já ale nejsem kus kovu nebo kamene, jsem lidská bytost a jako taková…“
„To je právě to, nejsi lidská bytost, nejsi lovec, démon, čaroděj, upír, víla ani jiné kouzelné stvoření, jsi něco víc a jako takovou tě všichni musejí brát.“
„Jupí, k čemu mi je být víc, když s tím nemohu nic dělat, nemohu ani pomáhat ani škodit?“
„Tessie, a dost! Nejsem tady, abych se s tebou vybavoval, jsem tady proto, abys toho zavčasu nechala!“
„Ne! Mi už nikdo nebude rozkazovat, už ne, nejsem už malé dítě, malá holčička, které můžete říct, zapomeň, jsem lidská bytost a mám city!“
„Nejsi lidská bytost, nikdy jsi jí nebyla!“
„MAGNUSI!“
„NE, Tessie, přestaň se hádat, je to těžké, vím to, věděl jsem to už tehdy, když jsem tě tady posílal, věděl jsem, že to pro tebe bude problém, ale nejde to jinak, takových jako ty je velice málo, je to hříčka přírody, proto jste královského rodu i krve a proto Vás všichni chrání a střeží.“
„Jenomže já nejsem šperk, jsem žena!“
„Pleteš se! Tessie, je mi líto, ale nic o tom nevíš.“
„Tak mi to konečně někdo vysvětlete, nikdo neví, jak čistou mám nebo nemám krev a nikdy jsem to nevěděla já sama, proč jsem nemohla zůstat v institutu. Kde mi bylo dobře?“
„Protože ses začala prozrazovat, copak si to nepamatuješ?“
„Prozrazovat?“
„Ano, přestala jsi používat stélu, porazila jsi Hodge, Jace, Alexandra, Isabell a ti ti měli krýt záda, jak by mohli? Začaly ti mizet runy a byla jsi čím dál silnější a oslnivější, kam jsi vešla, všichni se za tebou otáčeli…“
„Magnusi, bylo mi 21, proč by se neotáčeli?“
„Jsi tak posedlá. Měnila jsi je, upíři ve tvé blízkosti měnili zvyky, víly své touhy, lovci se ztráceli, čarodějové…“
„Co, co jsem provedla tobě?“
„Mě? Ach ano, byl jsem ti nejblíže, slíbil jsem tvé rodině, že se o tebe postarám, nic jsi mi neprovedla, jsi pro mne jako dcera.“
„Tak jak můžeš spát se svým synem?“
„Tessie?“
„Jak jsi mi to mohl udělat? Jak jsi to mohl udělat jemu?“
„Tessie, já…“
„Co ty? Vzal jsi mi všechno, můj život, mé přátele, mou lásku a nakonec jsi mi vzal i naději.“
„Bylo to Alexandrovo rozhodnutí, ne moje, ačkoliv, přiznávám, že chápu, proč jsi ho chtěla jen pro sebe.“
„Magnusi, co ještě chceš?“
„Tessie, pro dobro všech, přestaň provozovat svou magii, ne že by ti to ubralo na kráse, jsi dokonalá, ale ublížíš tím svým nejbližším.“
„Magnusi, já už ale nikoho nemám, přišla jsem o všechny a všechno, ty jsi mi to vzal, ty a Hodge!“
„Ten je mrtev, Tessie.“
„Kéž bys byl i ty.“
„Neříkej slova, která by tě mohla mrzet.“
„Proč, bojíš se, jak daleko sahá moje moc a síla?“
„Vlastně ano, za pět let ses nenaučila sebe a svou moc ovládat. Prosím tě jen, miloval jsem tě, stejně jako všichni ostatní, tebe nelze nemilovat. To, co jsme ti udělali, bylo jen pro tvé dobro, nikdy bych ti neublížil.“
„Promiň, jsem tady zavřená moc dlouho, nevím, co mám dělat, jsem nešťastná.“
„Brzy budeš mít korunovaci, máš se radovat a ne utápět v minulosti.“
„Magnusi, prosím, postarej se o Alexandra.“
Magnus se potměšile usmál. Zpravil si sako, jako kdyby se chtěl před Tessie vytáhnout.
„Postarám se ti o něj, postarám se o ně o všechny.“
„Isabell nikdy nepřekoná roztrhnuté pouto, prosím, můžeš ji dát můj dopis?“
„Víš, že nemohu.“
Magnus pohladil Tessie po tváři, utřel ji slzy, chytil ji za ruku. Jedním mávnutím ji na stole vyčaroval kytici bílých růží.
„Všechno nejlepší, princezno.“
Na chodbě se začalo ozývat opět nepřeberné množství kroků, hlasů, mečů a výkřiků. Dominic zaklepal na dveře ložnice své paní.
„Promiňte, ale Kevin je v jídelně, sedí na lustru a střílí do všech šípy.“
Magnus využil situace, vytvořil si nový portál a zmizel. Tessie se otočila k místu, kde ještě před chvíli stál, nebyl tam. Na stole vedle kytice stál malý modrý balíček převázaný stříbrnou stuhou. Tessie vyšla do chodby za Dominicem.
KAPITOLA 10:
Phoebe vstala. Měla pocit, že ví víc, než věděla včera. Isabell je nejlepší přítelkyně, a pokud ji něco trápí tak, jako skutečnost, že přišla o svou parabatai, pak je Phoebe rozhodnutá udělat cokoliv a pomoci jí, jen si nebyla jistá tím, jak přesně může pomoci, co vlastně může udělat?
Přemítala, proč ji v noci ta dívka navštívila? Co po ní chtěla? Proč říkala, že nebude dobré, když jí budou hledat, že by trpěli a to ona nedovolí? Té dívce samotné musel někdo ublížit. Kdo? Jak?
Šla chodbou, zabočila a ani nesledovala kde je, stála u zamčených dveří. Na nich bylo jediné, písmeno T. Stříbrné písmeno na modrém poli. To mohlo znamenat jediné. Vzala za kliku a rozhodla se dveře otevřít, věděla, že v pokoji nic nebude, Isabell ji přeci řekla, že v pokoji zůstaly jen boty, prsten a náramek. Ale Phoebe si myslela, že když vejde, bude vědět víc, bude schopna pochopit. Chtěla tu dívku poznat, a čím více tajemství bylo kolem, tím více to Phoebe vzrušovalo. Klika se ani nehnula. Phoebe vzala za kliku znovu, tentokrát soustředěněji, ale nic. Za jejími zády se ozvaly kroky a než se stihla vzpamatovat, už na ní mluvil Jace.
„Co tady děláš?“
„Chtěla jsem se podívat, co je za těmi dveřmi, ale jsou zavřené.“
„Nejsou, jsou zapečetěné, dovnitř se nedostane nikdo.“
„Počkej, ale co když bude málo ložnic a tahle bude potřeba nebo já nevím, co to je vůbec za místnost?“
„Ložnice, to jsi podotkla správně.“
„Proč je zapečetěná, někoho v ní zabili?“
Phoebe se snažila smát a flirtovat při tom, aby si Jace nevšimnul, že ona ví přesně, kdo v té ložnici bydlel. Nechtěla mu vysvětlovat, odkud to ví, ani proč. Chtěla se podívat dovnitř.
„Phoebe, to je složité a ono tam ani nic není, možná pár kousků starého nábytku, ovšem, mít v takové místnosti rande, to by bylo zajímavé.“
„Co že to?“
„No, ty a já, ložnice, historie.“
„Promiň, ale to jsi mne moc dobře nepochopil.“
Phoebe vytáhla svou stélu a pokusila se o runu zámku, ale dveře nepovolily. Podívala se na Jace, s otázkou v očích „pomůžeš mi?“ ale ten se jen usmíval, opřel se o zeď a sledoval ji, jak se snaží.
„Víš, že ti sluší, tvé odhodlání?“
„Jacei, vážně, potřebuji se dostat dovnitř.“
„Nechápu proč, co na těch dveřích vidíš. Moment, ty tam chceš jít záměrně, co víš?“
„O čem?“
„O ní?“
„O kom?“
„Isabell ti to řekla.“
„Isabell je má kamarádka, pokud nevíš, trávím s ní veškerý čas, takže to zkus konkretizovat, řekla mi spoustu věcí a bojím se, že ani ty je všechny nevíš, leč se snažíš mít dokonalý přehled o každém stínu v Institutu.“
„Tessie.“
„Kdo?“
V chodbě jakoby zašustil vítr, ochladilo se, Phoebe se zamotala hlava a upadla. Jace ji rychle chytil a chtěl ji odnést, když v tom uprostřed chodby stála ona. Jace vytáhl andělskou dýku a chtěl jí seknout. Tessie se jen usmála a rozplynula se.
„Tak to už přechází všechno, co to zase bylo?“
„To byla Tessie.“
Phoebe se začala probouzet. Jace ji postavil na nohy. Phoebe se podívala na něj, spravila si šaty a vrátila se ke dveřím zapečetěného pokoje.
„Phoebe, prosím, nevím, co o ní víš nebo ne, ale ty dveře by měly zůstat zavřené navždy a naštěstí i zůstanou, jediný, kdo je mohl odpečetit je mrtev. Nepouštěj to zlo ven.“
„Zlo? Já slyšela něco jiného, prý byla dokonalá.“
„Isabell, ach, kdo jíný by mohl Tess nazvat dokonalou andělskou bytostí, ale já si ji pamatuji jinak.“
„Jacei, nechtěl jsi jít na rande?“
Ta otázka ho naprosto zaskočila a odzbrojila. Phoebe se mu tolik bránila a najednou tohle? Kam tím směřuje?
„Jacei, ty jsi zkameněl?“
„Jistě.“
„Jistě? Kámen a mluví, hrůza, až se vzpamatuješ, sejedeme se v aréně.“
„Ty si nějak troufáš.“
„Ano, mám pocit, že dneska je můj šťastný den.“
Phoebe se otočila na podpatku a odešla. Jace se podíval na dveře Tessiiny ložnice, sjel je pohledem a odplivnul si. Musí Phoebe přesvědčit, aby přestala pátrat a vůbec, jak se k tomu dostala? Musí jít okamžitě za Isabell, jediná z nich vzpomíná.
KAPITOLA 11:
Jace vešel do jídelny, rozhlédl se a hledal Isabell, potřeboval s ní okamžitě mluvit, potřeboval, aby přestala dělat hlouposti a zapojila se plně do práce a misí. Proletěl jídelnu pohledem, narazil na Phoebe, která se bavila s partičkou nějakých mladých lovců, zahlédl Aleca, jak sedí nad svým hrnkem kávy, uviděl Maxe, jak běhá mezi stoly a provokuje starší lovce. Prošel uličkou a sedl si k Alecovi.
„Kámo, co je?“
„Ale, já ti ani nevím, měl jsem zvláštní sen, ale nechci o tom mluvit, dej mi chvilku.“
Jace už v obavách věděl, kam tato konverzace povede, nechtěl se bavit o tessie, taky ji včera zahlédl, bylo to jako špatný sen. On ji včera zahlédl, Phoebe se dneska snažila dostat do její ložnice, Alec sedí u kávy a hledí do ní jako do studny zapomění. Kde je Isabell?
„Alecu, náhodou jsi dnes ráno neviděl Isabell?“
„Viděl jsem ji, ale kam šla, ti nepovím.“
„Nevadí, já s ní chtěl probrat dnešní akci.“
„Aha.“
„Kámo, neblbni a vzchop se, jde se na lov, potřebujeme tě.“
„Já vím, už jdu, vteřinku.“
Jace věděl, co se s Alecem děje, takhle nepřítomný už byl mnohokráte a obvykle v tom bylo srdce. Jestli byla Tessie i za Alecem, je třeba tomu vážně udělat přítrž, on sám sice ještě neví jak, ale musí něco rychle vymyslet, tým se mu začíná rozpadat, co jemu, Alec, šéf týmu a zástupce Institutu je mimo. Jace se vydal směrem k počítačům. Isabell sledovala denní mise a hledala v záznamech.
„Isabell, musíme si spolu velice vážně promluvit.“
„Jacei,co se stalo, co ti je, uvolni se.“
Isabell se smála a rejpala do něj už jen jediným pohledem, ale Jace se nenechal odradit. Chytil ji za paži tak silně, až Isabell vykřikla. Čímž se jim podařilo vzbudit rozruch po celé síni.
„Izzy, nehodlám se uvolnit ani uklidnit, Phoebe jsem ráno našel před dveřmi Tessiiny ložnice, Alec spí nad kávou a dívá se do ní jako do studny zapomění, ty děláš, že se nic neděje, ale oba víme, že tohle není v pořádku. Ráno jsem na Tess narazil na chodbě.“
„Cože?“
„Isabell, to není legrace, co jsi dělala?“
„Proč bych já sakra měla něco dělat?“
„Protože to byla tvá parabatai a takové pouto se nedá nikdy docela přetrhnout.“
„Jacei, ty ses zbláznil.“
„Isabell, tohle není normální.“
V tom se za nimi objevil Alec. Díval se na ně jako na zjevení, ti dva a hádají se?
„Mládeži, co se to tady děje?“
Jace probodl Isabell pohledem, oba věděli, že pokud Alecovi řeknou, že i jim se zjevuje Tessie a že jim chybí, bude s ním k nevydržení, no, žádná novinka.
„Nic, velký bratře, jen jsme se škádlili, vážně, nic to není.“
„Jistě, škádlili, Isabell, seznámíš nás s misí?“
„Ráda bych, pánové, ale žádnou dnes nemáme.“
„Jak nemáme?“
„Nemáme, prohledala jsem všechny seznamy, nikdo z nás tam není, je to divné, podezřelé.“
Skupinka se podívala na sebe, Alec vzal do rukou mobil a naklikal Magnusovo číslo. Isabell, se zvedla a chtěla odejít, ale Jace ji chytil a hlavou ji upozornil, že nemá nikam chodit. Mezitím, co Alec telefonoval s MAgnusem, odtáhl Jace Isabell zpátky do jídelny. Ta se mezitím vylidnila.
„Co jsi řekla Phoebe?“
„Myslíš o Tessie, pravdu, spadla na ní fotografie, ta, kterou jsi fotil, ptala se mne, kdo to je.“
„Proč po ní pátrá?“
„Co vím, tak se jí o ní zdá.“
„O Tessie se někomu zdá?“
„Sám si řekl, že jsi ji dnes ráno zahlédl v Institutu.“
„Ano, to jsem řekl a taky je to pravda, zhmotnila se v chodbě u své ložnice a pak se rozplynula jako dým.“
„Mám pocit, že je stále se mnou, v posledním roce rozhodně. Podle mne, Magnus ví něco, co by nám pomohlo pátrat.“
„To už jsi mi naznačila, podle mne nám ale moc nepomůže.“
„Pokusila jsem se z něj něco vymámit, ale odbyl mne tím, že jsem chtěla zabít nejlepší kamarádku, takže mu nemám co vyčítat.“
„Jo, to už taky vím.“
„Co víc po mne chceš? Nevím nic nového, nic dalšího, nevím, co by nám mohlo pomoci a říct nám, co se s Tessie stalo nebo proč odešla, kde je, třeba ji někde vězní.“
„Viděla jsi, co měl ten přelud na sobě? Tu nevězní, tu opět rozmazlují.“
„Jacei, nežárli.“
„Já? Sám na sebe, jedině.“
„Už zase začínáš, tak si nevybrala tebe, ale Aleca, co je na tom?“
„Nic, o to tady nejde.“
„o to tady šlo vždy, tak jako Alecovi šlo o to, aby nikdo nevěděl, že miluje muže.“
„Isabell, zase překrucuješ podstatu věci.“
„Nepřekrucuji, miloval tě a nechtěl ti ublížit, ale mimo tebe miloval ženu, nerozuměl tomu, ale bylo to tak, když odešla, urvalo mu to kus srdce a on se upnul na cit k tobě.“
„Dobře, Alec je s MAgnusem a vypadá to, že jsou spolu šťastní a vyhovuje jim to, takže to tu nebudeme tahat, musíme zabránit, aby Tessie přišla a zničila to.“
„Ty mi pomůžeš ji najít?“
„Ne tak docela, potřebuji jen, aby se to vrátilo do doby, kdy se neobjevovala a my na ní zapomněli.“
KAPITOLA 12
Phoebe šla a zastavila se přede dveřmi, které ráno nešly otevřít, uvažovala, zda by ji pomohla stéla, která patřila Hodgovi, nebo byl k pečeti potřeba i fyzicky Hodge, to už by totiž skutečně nešlo.
Stála naproti dveřím snad celé hodiny, uvažovala, jak se dostat dovnitř, nevěděla, co tam chce najít, ale doufala, že to tam bude.
Pak se postavila před dveře a opřela se o ně, panty povolily a dveře se otevřely. Phoebe jen zírala, nechápala, co se stalo, jen si to přála.
Vešla do pokoje.
Byl nádherný a přesto, byl tak obyčejný. Stejný jako ostatní pokoje, masivní postel, skříň, šatník, noční stolek, zrcadlo, závěsy, koberce, svíčky. Jako by vešla do vlastního pokoje, jen tenhle byl prázdný. Na posteli nebyla žádná deka nebo polštář, ve skříních visely jen věšáky, ze stropu visely pavučiny, na závěsech se držel prach, v zrcadle nebylo vidět vlastního odrazu. Na stole stála váza plná bílých růží, byly seschlé, okvětní lístky se válely po celé místnosti. Oknem do místnosti pronikal tenký proužek světla. Nikde žádná fotografie, osobní předmět, nikde jediné písmeno. Co čekala? Ale proč byl ten pokoj zapečetěn? Co se tady odehrálo takového, že musel být uzavřen před světem a jediné, co tady Tess nechala, byly tři naprosto nepodstatné předměty?
Sedla si na nepovlečenou matraci a kolem ní se zvedl prach. Dívala se do zrcadla a uvažovala, proč byla tessie pro Isabell dokonalou bytostí, proč ji JAce nemůže přijít na jméno a co asi znamenala ve skutečnosti pro Aleca? Ano, Isabell ji řekla, že ji miloval, byla jediná žena, kterou miloval, ale stejně by to chtěla slyšet od něj.
Sledovala vyřezávaný rám zrcadla a všimla si, že rám není stejný jako u ostatních zrcadel. Vstala a chtěla jej blíže prozkoumat. Když v tom do pokoje vtrhl Jace a Isabell.
Isabell se usmívala, jako kdyby na ní dýchlo víc, než jen vzpomínky, za to JAce vypadal, že bude vraždit.
„Phoebe, co jsi to udělala,jak jsi se sem dostala?“
„Já nevím, stála jsem u dveří a přála si vejít.“
Isabell se začala smát.
„To jsem si i já sama přála několikráte, ale nepovedlo se mi to.“
Jace procházel místností, jako kdyby hledal démony ukryté v každém okvětním lístku bílé růže, jako by čekal, že se snad pavouk promění v démona, který je napadne a zabije.
Isabell se procházela po místnosti, jako kdyby byla v kostele, v posvátné zemi.
Phoebe je sledovala, pak položila otázku.
„Jacei, co ti Tessie provedla, proč byla podle tebe čirým zlem, zatímco pro Isabell byla dokonalým a čistým andělem?“
Jacem i Isabell ta slova trhla.
Zrcadlo začalo zářit.