Lotte - 30. kapitola

"Tohle je Lektvar krátkodobé neviditelnosti.", začal Snape vysvětlovat Lotte svůj plán a vyskládal na stůl tři malé lahvičky. Obsah nevypadal zle. Lektvar měl podobnou barvu jako dýňový džus.

"Krátkodobé?"

"Ano. Jeho účinek trvá přibližně dvacet minut."

"Tak málo!", vyjekla Lotte. To přece nemůže myslet vážně.

"Proto se to jmenuje Lektvar KRÁTKODOBÉ neviditelnosti.", zasyčel Snape.

"A neumíš taky Dlouhodobý lektvar neviditelnosti?", ušklíbla se Lotte.

"Jistě, že umím. Jeho účinky jsou však značně nevyzpytatelné. Nehodlám riskovat, že zůstaneš neviditelná navždy. Jeden poltergeist na hradě stačí."

 

Lotte se zamyslela. Byla by to asi celkem sranda být neviditelná. Těch neplech, co by mohla provádět. Mohla by jít, kdy chce a kam chce. Mohla by být na všech hodinách, aby viděla, co se tam probírá. Až by sama nastoupila do prvního ročníku, byla by ve výhodě a snadno by pak mohla být třeba i nejlepší v ročníku. To by bylo něco! Vypadala by děsně chytře. Až na to, že by ji u toho nikdo neviděl. Menší komplikace.

 

"Vypadá to jako dýňový džus.", prohlásila.

Severus Snape se zhluboka nadechl, napočítal v duchu do tří a vydechl. "Ano, vypadá. Nicméně dýňový džus to není. Slavnostní zařazování začíná v šest."

"Až?", řekla Lotte otráveně. Ještě ani neobědvala. Do té doby se třikrát ukouše nudou! Nejmíň...

Její poručník se tvářil, že nic neslyšel a pokračoval: "Celý zařazovací obřad trvá přibližně tři čtvrtě hodiny. Tři dávky lektvaru ti tedy budou bohatě stačit."

 

Neodpověděla nic, jen přikývla a Snape pokračoval: "To znamená, že okamžitě po skončení zařazovacího obřadu se odebereš do Casa Lotte. Je to dost jasné?"

"Jasné, strýčku Severusi. A co když ten lektvar náhodou nevystačí?"

"Vystačí. A pokud nestihneš včas zmizet z Velké síně, tak budeš pomáhat madame Prýtové ve skleníku, dokud nenastoupíš do prvního ročníku."

 

Dívenka vykulila oči a její vlasy se rozzářily, až musel Severus přivřít oči. No nazdar! Dva roky se s tou přerostlou mandragorou hrabat v hlíně?

 

***

 

"Tak hele, Percy, buď nám ty hůlky vrátíš-"

"Nebo co?", vyštěkl Percy.

 

Na zlomek vteřiny bylo jen ticho. Oba bratři se na sebe podívali a přikývli. Nemuseli nic říkat. Plán byl zcela zřejmý.

 

"Nebo si je budeme muset vzít násilím!", vykřikli oba současně a vrhli se na svého staršího bratra.

 

"No páni! RVAČKA!", vykřikl drobných chlapec procházející okolo. Naneštěstí pro hlavní aktéry nebyl jediný. Uličkou zrovna procházeli prefekti a upozorňovali na blížící se příjezd do cíle. Tuto povinnost měli především vůči studentům prvního ročníku, kteří jeli do Bradavic poprvé. Mnohdy však bylo třeba popohnat i leckteré třeťáky, aby se laskavě už převlékli do hábitů a dali po sobě kupé do pořádku. Některá kupé byla ve zcela nových barevných provedeních. To byla celkem maličkost. Jiná se však dočkala naprosto neočekávaných změn; jako třeba sedaček nahrazených různými rostlinami, propálených závěsů nebo zpívajících košů na odpadky. Tvořivost studenstva jako by neznala mezí.

 

"Okamžitě přestaňte!", vyštěkla Darlene Cabrassová, prefektka zmijozelské koleje. Její slova se však zcela minula účinkem.

"Imobilus!", ozvalo se za ní a tři rváči zpomalili tempo boje natolik, že většina zvědavců odvrátila tvář. Pohled na extrémně zpomalenou rvačku nebyl nikomu dvakrát příjemný. Spíš to byla celkem obscénní podívaná.

"Ehm, nejsou to tví bratři, Charlie?", zeptala se jedovatě Darlene.

"Bohužel ano. Vyřídím to sám. Díky.", řekl co nejdůrazněji a pohybem ruky naznačil svým kolegům, aby opustili prostor. Odtrhl od sebe všechny tři rváče.

"Finite incantatem.", řekl už klidně a mávnutím hůlky vrátil svým bratrům přirozenou rychlost pohybu. "Je mi fakt jedno, co jste tady dělali. Byl bych vám ale vděčný, kdybyste mě neztrapňovali před kolegy!"

"Ale já-", pokusil se mu Percy oponovat.

"Všem třem. Myslel jsem, že chceš- Tak moment! Proč máš v batohu tři hůlky?"
"No, sebral jsem jim je.", řekl pomalu a opatrně Percy.

"Proč?"

"Kouzlem mi uzavřeli hlavu do dýně!", řekl dotčeně.

 

Charlie se rozřehtal na celé kolo. "Tak je to pravda!", vyrazil ze sebe, zatímco slzel smíchy. "Škoda, že jsem to neviděl!"

 

Percy se tvářil jako kvašená okurka a velmi neochotně vrátil svým bratrům jejich hůlky. "Nevím, čemu se smějete. Koukejte se převlíknout do hábitů!", zasyčel a nasupeně dusal uličkou pryč od svých nezbedných bratří.

 

***

 

Marcus Spokes znuděně bloumal uličkami archivu. Dalo se tu najít úplně všechno. Kdyby nebyl pitomec a nechal si tu svoji rádoby žhavou novinku tehdy pro sebe. Měl nejdříve zjistit, kdo to ten Witchcrook vlastně byl, než se tím šel někam chlubit. Teď už to beztak nikoho nezajímá. Jestli ale Denní věštec následně nevypátral nic, co by stálo za zveřejnění, pak by on zřejmě nebyl o nic úspěšnější. Kdyby jen směl nahlédnout do některé z kartoték. Třeba by na něco narazil a vytřískal z toho trouby Vive La Merde nějaký ten peníz na přilepšenou.

 

Dnes už je děvčeti tak devět. Svět už se o ni nezajímá. Už je to pryč. I kdyby skutečně něco vypátral, koho to bude zajímat? Stejně je ale zajímavé, že prozrazení jména otce té dívky bylo pro někoho tak důležité, aby zavázal tu šílenou Chattybabblerovou neporušitelným slibem.

 

***

 

V domě bylo nezvyklé ticho. V kuchyni se sice svítilo. Nebylo však slyšet žádné obvyklé zvuky, které by napovídaly, že se chystá večeře jako každý den touto dobou. Hobbline si většinou u vaření prozpěvovala, ačkoliv za poslední rok získaly všechny její nápěvy jakýsi smuteční podtón. Estelle se na ni nejednou obořila: "Snad nikdo neumřel!" a stará skřítka raději zmlkla. Žádná z jejích starých oblíbených melodií už jí vůbec nešla přes pusu. Trápila se. Její nezměrná radost z návratu její paní se za poslední rok kamsi vytratila. Nějakou dobu ještě doufala, že se všechno zlepší. Že je to jen přechodný stav způsobený milostným zklamáním.

 

Všechny naděje však postupem času pohasly. Její paní se změnila. I dům, kde žily, se změnil. Zmizelo vše barevné. Všude byla jen černá nebo temně zelená. Pokud byla paní doma, nesměl sem proniknout ani zlomek slunečního svitu. Nenáviděla slunce. I květiny, které dříve tolik milovala, nechávala nyní klidně zarůst plevelem. Nezajímaly ji. Jediné, co se na Hobblinině paní nezměnilo, byla její vášeň pro svou kávu. Hobbline nikdy nedokázala připravit kávu tak, aby paní byla spokojená. Káva byla tím jediným, co dokázalo vykouzlit úsměv na její tváři. Hobbline se nikdy nedozvěděla proč. Paní Estelle jí na tu otázku nikdy nebyla schopna odpovědět.

 

Teď už však Hobbline žádné otázky neměla. Její vrásčité shrbené tělíčko leželo na podlaze bez hnutí. Její oči hleděly někam do neznáma. Někam daleko, kam nikdo z živých dohlédnout nedokáže. Na kuchyňské lince byla připravena zelenina. Nůž vězel po rukojeť zanořený do malé dýně. Hobbline chtěl upéct dýňový koláč a mezitím připravit večeři. Stihla však sotva začít, když se jí zamotala hlava, nohy se podlomily v kolenou a ona klesla k zemi. Vše se odehrálo tak rychle, že stěží zaznamenala náraz hlavou o kamennou podlahu kuchyně. Její stářím zkřehlá lebka praskla. Byl konec.

 

Když se Estelle vrátila z osobních pochůzek v Obrtlé ulici, našla už jen tichý temný dům a mrtvou skřítku s prázdným pohledem. Stála nad zesnulou Hobbline snad několik minut, než byla schopna pochopit, na co se dívá. Pomalu k ní poklekla a zkusil pohmatem najít tep. Tělo bylo chladné a tepot krve už patřil minulosti. Estelle zvlhly oči. Na chvíli je zavřela a zavrtěla hlavou.

 

"Budu si muset pořídit nového skřítka. Někdo to musí uklidit.", řekla s odporem a zvedla se k opětovnému odchodu.

 

***

 

Profesorka McGonagallová vyvolávala jména jedno za druhým. "Angelina Johnsonová."

 

Moudrý klobouk dosedl na hlavu černošské dívky, dlouho se nerozmýšlel a vykřikl: Nebelvír!"

 

Zařazování probíhalo jako obvykle, jen tvář profesora Snapea vykazovala ještě více znechucení než obvykle a snad i trochu nervozity. Ve skutečnosti byl Severus Snape nervóznější než nevěsta cestou k oltáři. Jestli tam tu malou můru někdo uvidí, tak se budou muset stěhovat oba. Jelikož nebyla studentkou Bradavic, neměla na slavnosti co dělat. Vůbec jí to neměl povolit. Měl zůstat neoblomný. Ta malá hypnopotvora to určitě někomu vykecá a bude po legraci. "Vykecá?", podivil se sám sobě. Za chvíli bude mluvit jako ten ťulpas Hagrid.

 

"George Weasley!"

 

Snape otráveně zakroutil očima. Snad už se ta každoroční šaškárna blíží ke konci. "Třeba to ještě dobře dopadne.", pomyslel si a upřel pohled ke vstupu do Velké síně. V mžiku se všechen jeho optimismus vytratil, když zaostřil na školníka Filche a vedle něj svou chráněnku. Lotte se školníkovi snažila vzpouzet, ale ten její maličké zápěstí svíral pevně. Ku podivu u toho nenadělala příliš hluku. Snape vrhl na školníka zachmuřený pohled a doufal, že to bude stačit, aby Filch pochopil, že má odtáhnout. Ten ale naopak začal zuřivě gestikulovat a křenil se snad ještě víc než normálně.

 

Několik studentů, kteří seděli blízko vstupu, se otočilo. Snape obrátil oči v sloup. Pak je ale zavřel a snažil se soustředit. "Legilimens!", zamumlal sotva slyšitelně a upřel pohled na Filche. Uběhlo sotva pár vteřin a Filchův výraz se změnil. Jako by zamrzl. Zůstal chvíli stát a s otevřenými ústy hleděl do sálu. Nakonec se ale otočil a táhl vzpouzející se malou čarodějku pryč. Ta se snažila osvobodit a zároveň se pokoušela donutit školníka, aby jí pohlédl do tváře. Marně. Filch ji dál táhl do svého kabinetu, jak mu Snape přikázal.