Ranyt: Proměna; Část XXXIX.

Ranyt: Proměna je má prvotina, která nedávno vyšla pod hlavičkou nakladatelství Viking

---

Armáda vyzbrojená lopatami a krumpáči začala kolem Ranyta a Daniry uzavírat kruh. Něco mezi sebou křičeli svým jazykem, kterému elf nerozuměl. Už byli natolik blízko, že se jim musel bránit. Jejich výzbroj vypadala bizarně, měl však co dělat, aby se ubránil úderům nabroušené lopaty, jež v rukách malého tvora létala vzduchem sem a tam. Velmi brzy ji následoval i krumpáč, pak se přidávaly další nástroje. Všichni na ně dotírali. Vtom se však mezi nimi a nepřáteli začala zvedat země. Vyrůstala z ní kamenná stěna, jak to již druidka udělala několikrát.

Cesta byla zahrazena. Dívka pozorovala svůj výtvor. Snad je ochrání. Otočili se k odchodu na opačnou stranu, aby nenarazili na skřety za některou z dalších zatáček. Neušli ani několik kroků, když tunelem otřásla rána. Vrhli se dopředu, aby se kryli. Vynalézavé bytosti čerstvou Daniřinu překážku vyhodily do vzduchu. Zřejmě ihned zachytili po čichu elfovu stopu a běželi za ním. Ranyt se svou společnicí se zvedli a prchali pryč komplexem. Permoníci tu ale byli doma, neměli proti nim šanci. Ranyt a Danira se jim snažili unikat, až neměli jakou cestou se vydat.

Všechny východy byly zatarasené chlupatými tělíčky, která, jak si znovu uvědomili, připomínala krysy. Ze všech stran se k nim blížila skupina odvážlivců s připravenými zbraněmi. Jeden z nich se rozběhl, zatočil malou ručkou a vrhl směrem k nim jakýsi předmět. Ten se ve vzduchu začal zvětšovat, až je zahalila síť. Háčky na stranách se ihned zachytily za spoustu prasklin v zemi. Ranyt se ještě pokoušel čepelí přeseknout tuhé provazy, dopadaly však na ně stále další a další spletence tuhých provazů, až se nemohli ani pohnout.

Drobní „lovci“ došli až k okrajům sítí, v nichž byla dvojice zabalena. Místo aby ji odzbrojili a pracně spoutali, jednoduše celou spleť pevných lan zarolovali jako koberec i se zajatci. Jak jednotlivé háky zachytávali za mřížku, různě s nimi otáčeli. Oba cítili, jak se pohybují, přemožitelé je nejspíš táhli po zemi někam, kde je zabijí. Za chvíli je něco nečekaně zdvihlo a o kus dál zas prudce upustilo. Slyšeli klapot kopyt a země pod nimi se různě houpala. Byli na voze taženém nejspíše oslem.

Po nekonečné cestě v síti povoz zastavil. Chvíli kolem sebe slyšeli jen změť pisklavých hlasů, pak se začali kutálet a znovu tvrdě dopadli na zem. Dívku začala ošklivě bolet ruka v rameni. Musela se přemáhat, aby nezačala křičet bolestí. Otáčení však nepřestávalo, naopak se zdálo, že nabírá na rychlosti. Ujížděli několik minut a nestačili se divit. Neustále se točili, jako kdyby váleli sudy z kopce dolů. Oběma se zvedal žaludek, skoro se pozvraceli. Co to bylo za krutou hru, že vás spoutají a pak pošlou z kopce jako balík slámy? Byly snad dole kamenné hroty, na které se měli na konci cesty nabodnout a zemřít tak pomalou a bolestivou smrtí?

Teď zas naopak stoupali. Zastavili se na rovině o něco, co měli před sebou a do čeho narazili. Jejich „kokon“ byl zase někam tažen, až byl pohozen a ponechán několik hodin svému osudu. Veškerá snaha se vysvobodit byla marná, jen se více vyčerpávali. Celé tělo jim stahovaly silné provazy a zařezávaly se do kůže. Až po několika hodinách – možná i po ještě delší době – opět slyšeli pleskání bosých širokých nohou o kámen a pak halas vysokých hlasů. Někdo začal s jejich vězením otáčet. Netrvalo dlouho a dostal se k nim i zatuchlý podzemní vzduch.

Hleděli na skupinku po zuby ozbrojených skřetů. V první řadě stál i jejich náčelník, oblečený ze všech nejlépe, měl na sobě dokonce i zlato. Těžko určit, kdo z přítomných byl překvapenější pohledem na toho druhého. Jestli v tomto podzemí Ranyt něco nečekal, pak určitě město podzemních skřetů. Tato stvoření byla jedinou odrůdou skřetů, která ve vás nevyvolávala chuť je na místě zabít. I když dokázali být velmi krutí a nebezpeční, byli to vcelku inteligentní a mírumilovní tvorové. Známí byli hlavně pro své monumentální podzemní stavby a města takové krásy, že nejbohatší trpaslíci si je dokonce občas zvali k sobě, aby pro ně něco postavili.

Ihned po vysvobození ze sítě však skřeti spoutali Ranytovi a Daniře ruce i nohy. Posadili je do cely s mřížemi skryté před okolním světem v hlubinách země. Zvláštní stvoření okolo nich poskakovala, prohlížela si je ze všech stran a o něčem se dohadovala. Bylo nanejvýš jasné, že nikdo z nich dosud neviděl žádného obyvatele žijícího na povrchu. Jejich vzrušení se tedy dalo pochopit, ale neustále prohlížení celého těla zajatců, jako by to byla zvířata, však působilo velice nepříjemně.

Chlapec se vzpurně odsunul a zavrčel. Odpovědí mu byla rána lopatou přes hlavu, která ho skolila na zem. Když se pokusil znovu zvednout, přiletěla další, která mu spustila krev z nosu. Proto se už raději nehýbal.

„Ne... nechceme vám ublížit,“ zašeptal elf.

Stvoření podobná ztuhla. „Ty umíš mluvit?“ tázal se jeden z nich, jako by pro ně bylo překvapením, že i oni jsou schopní komunikace.

„Ano, umíme mluvit,“ odvětil jim vězeň.

Zase se začali radit ve svém podivném jazyce, než se k nim otočil další. „A co tady děláte?“ tázal se jich povýšeným tónem.

„My tudy jen procházíme, ani jsme netušili, že na vás narazíme,“ snažil se působit klidně stále podrážděnější Ranyt.

Znovu museli vyčkat, než se mezi sebou dohodnou, co bude následovat dál. Než je rozvázali, přišla další série otázek. Skřeti jim zabavili zbraně a nechali je sedět v zatuchlé kobce.

Elf, rozzuřený dalším neúspěchem, praštil do stěny. Až jej druidka musela uklidnit. Otočil se k ní, aby se na ni usmál. Objala ho. Záhy však zjistil, že ho neobjala, spíš se o něj zachytila; teď držel její bezvládné tělo. Jemně ji položil na zem, začal křičet o pomoc. K cele přidusal dozorce, přilákaný náhlým hlukem. Všiml si ženy ležící na zemi a zase odběhl. Ranyt nervózně přecházel po cele jako tygr v kleci, dokud nepřišel léčitel.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi buď zde či u Vašeho oblíbeného knihkupce.

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu!

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz