Vlčí smečka / Kapitola 7.- Náramky?!

Asi po 20 min. jsme byli na hřbitově. „Tady nám dejte tu mrtvou holku.“ Řekne smutně hrobař. Sabina se slzami v očích pustila nosítka a omdlela. „Jsi v pohodě?!“ Hned se k ní ohnu a snažím se jí probudit. Hrobař vzal Elenu a odešel s ní pryč. Po 10 min. se probudila Sabina a slyšíme z malého domečku křik. Hned obě dvě utíkáme do domečku. Vidíme hrobaře a taky Elenu. „Proč jste křičel?“ Zeptám se. Hrobař ani neodpoví a velmi se třese. „ O.. o.. o.. o.. n… n … n … a … a … a….“ Vykoktá hrobař. „Co ona?“ Zeptá se zvědavě Sabina. „Ž .ž. ž. ž. ž. i. i. i. i. j. j. j. j. e. e. e. e.“ Vykoktá ze sebe hrobař. „Fakt?!“ Vykulí oči Sabina. Vtom se Elena probudí a sedne si. „Co se to děje? Kde to sem?“ Zeptá se úplně mimo Elena. „No… Čistou náhodou si zemřela, ale očividně si asi ožila.“ Řeknu. Hrobař nás vyhodil, že jsme na něho udělali vtípek, ale my jsme nic neudělali. „Hele?! Řekne mi tady někdo co se to děje?!“ Zeptá se úplně zmateně Elena. „Dyť ti to říkáme. Utopila ses a najednou si ožila!“ Řekne naštvaně Sabina. Když se obě hádaly tak jsem si vzpomněla na tu lípu. „Hele?! Budeš si ze mě dělat srandu?!“ Zeptá se Elena. „Je to čistá pravda!“ Řekne nahlas Sabina. „POČKAT!“ Zakřičím na ně. „Sabino, vzpomínáš si, jak jsme potkali tu lípu? Ona nám oživila Elenu!“ „A jo. Počkat…. Měli by, jsme jí nějak poděkovat.“ Odpoví Sabina. „Cože?! Jaká lípa? O čem tu sakra mluvíte???“ Řekne už doslova zmateně Elena.

„To neřeš. Hlavní je, že tu jsi.“ Řekne Sabina a obě dvě jí obejmeme. „Tak fajn, ale co teď?“ Zeptám se. Obě pokrčí rameny. Vtom se zahřmělo a začal být veliký vítr, až se udělala mlha. „Co to zase je?!“ Zeptá se Elena a pokrčíme rameny. Vtom jen vidíme nějakého člověka, který je v černém plášti a velmi divně se směje. „ MU HA HA HA HA! Teď ty princezny uvězním!“ Řekl neznámý muž v černém plášti. Vtom jen vidím, jak na nás tři spadla klec a já se něčeho nadýchala a omdlím. Když se probudím, jsem v nějaké kleci úplně sama a obě holky vidím hned vedle sebe, ale jsme odděleny. „No bezva! Zase někdo kdo nám chce překazit plány!“ Řekne otráveně Elena. „TICHO!“ Zakřičí neznámý muž a Elena hned na něho vyplázne jazyk. „ Tak kdo půjde první?“ Zeptá se muž. Všechny si sedneme do rohu. Vidím jen, že se mi zamlžily oči a nevidím nic. Opět se probudím. „Co to zase je?!“ Zeptám se v duchu. Vidím, že Elena má fialový náramek, Sabina má modrý náramek a já nemám nic. „Hele ty!“ Ukáže na mě muž. „Pojď ke mně.“ Sednu si opět do růžku. „ŘÍKÁM TI POJĎ KE MNĚ!“ Zakřičí na mě muž. Já ho poslechnu a vyjdu z klece. Muž na mě něco stříkl a zase omdlím. Opět se probouzím, tentokrát jsem úplně někde jinde. Nemůžu se pohnout a vidím jen muže, který se mi směje. Jen vidím, že mám černý náramek. Vtom muž zatáhl na páčku a mě zasáhl elektrický proud. Vidím, že Sabina něco dělá s Elenou v klecích.

Doufám, že tohle peklo už bude za mnou. Vtom jen vidím zář a opět omdlím. Opět se probudím někde úplně jinde. „Ach co se to stalo?“ Zeptám se zmateně. „ A co to mám na ruce?!“ „Já nevím, máme to všechny“ Řekne Elena. „Takže za prvé jsme na zemi za druhé, nevíme absolutně, kde jsme, a za třetí tenhle náramek nás má v moci!!!“ Řekne Sabina. „Hm. Aspoň můžu vstát.“ Řeknu. Kolem sebe vidím velikou mlhu a nevidím na krok. „Hele tak si ten náramek postě jen sundáme ne?“ Zeptá se Elena. „Ale jak?“ Zeptám se. Kolem sebe vidím jeden kamínek. „Třeba ho zničíme tím kamenem.“ Řeknu. „Ne to nedělej!“ Zakřičí na mě Sabina. „V tom náramku je naše všechna moc!“ „Hele, ale proč mi ho dal taky?“ Zeptám se. „Nevím možná máš taky nějaké čáry.“ Řekne Sabina. Podívám se na svůj náramek. „A proč ho mám černý?“ Zeptám se. „Proč ho nemám třeba růžový nebo žlutý?“ „Hele.. Já nevím máš moc otázek Kate, na které nemůžu odpovědět.“ Odpoví Sabina. „No tak díky no.“ Řeknu zklamaně. „Musíme se odsud dostat, protože bych ráda šla domů se převléct.“ Řekne Elena. „Tak fajn.“ Řeknu a hledáme cestu jak se dostat z téhle mlhy.

*Pokračování příště. *