Ranyt: Proměna; Část XLV.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Cynar se svou družinou pokračovali v pátrání. Přes všechna jejich přání a motlitby totiž psanec vstoupil na Severní pláně. Kněz jej svým způsobem chápal, nic jiného mu asi ani nezbývalo, jelikož dřív nebo později by se za ním stejně někdo vydal; kdyby se Čistý o ničem nedozvěděl, byl by to někdo jiný. Prohrábl rukou bílý sníh. Vzpřímil se z podřepu a vyhoupl se do sedla svého bělouše. Pobídl jej patami a zbytku skupiny naznačil rukou, že vyjíždějí.

Po čase zjistil, jak jsou tito muži úžasní. Možná že je měl rád, sám to nevěděl, jelikož dosud nikoho neměl, ke komu by mohl něco podobného pocítit. Matku nepoznal a otec... Nikdy na něj neměl čas a vždy s ním jednal spíše jako s poddaným, jenž má nějakou cenu. Jeho jediným přítelem byl malý hnědý psík, jenž s ním žil od narození do jeho dvanáctého roku života. Poté těžce onemocněl a pár dní nato zemřel. Cynar na to vzpomínal, jako by se to stalo včera: když se ráno probudil, psík ležel jako vždy stočený u postele. Jenže už nevstal.

Při těchto vzpomínkách mu z očí vyhrkly slzy. Vynadal si za svou slabost, byla však pochopitelná. Pes byl jediný tvor, ke kterému měl kdy nějakou citovou vazbu. Kdysi dávno se sice ze zoufalství pokoušel o vytvoření jakéhosi synovského vztahu k arciknězi. Docela se ale spálil a od té doby přestal věřit i řádovým bratřím.

Zhluboka se nadechl. Potřeboval se zbavit podobných chmurných myšlenek. Ohlédl se, ne pro kontrolu, ale pro svou útěchu. Když si Craig všiml, že se na něj dívá, ihned se usmál a zamával. I toto malé znamení dodalo knězi sílu. Ještě zrychlil tempo, válečníci ho napodobili.

Krajina kolem nich byla nudná a monotónní. Nic, jen bílo. Na horizontu se sice zdvíhaly jakési kopce, zdálo se však, jako by se k nim vůbec nepřibližovali, ačkoli jeli přímo proti nim. Zprudka zamrkal, protože se mu zdálo, jako by něco viděl. Protřel si oči. Skutečně se mu to nezdálo, rýsovala se před nimi vesnice.

Maličkatá rozlohou a zřejmě i počtem obyvatel. Jednalo se jen o dřevěnou palisádu s několika stany ze zvířecích kůží. Jezdci přitáhli otěže svých ořů. Hleděli před sebe, vypadlo to, že obyvatelé osady si ničeho nevšimli. Chvíli vyčkávali, jestli z nějakého obydlí nevyjde člověk, nebo jiný tvor. Ale nevydrželi čekat dlouho, takže se rozjeli k místu a pozorně je sledovali.

Dusot koňských kopyt konečně vylákal obyvatele osady ze stanů. Není možné říci, kdo byl víc překvapen, jestli místní z několika válečníků na koních, nebo Cynarova družina, když uviděla v těchto nehostinných krajích žít lidi. Před bránou v chatrném opevnění se zastavili. Čistý seskočil z koně. Sejmul si kapuci a pokynul svým mužům, aby složili zbraně na zem tak, že si toho všichni přítomní všimnou. Pak pomalým krokem došel až ke vchodu. Stál a čekal, co se bude dít, jestli někdo přijde nebo ne.

Jako první se odhodlal postarší muž s četnými jizvami po celém obličeji. Byl oblečen do medvědí kožešiny, na níž zůstala vycpaná hlava bez spodní čelisti. Vypadala, jako by se zakusovala do jeho širokého a vysokého čela ošlehaného severskými větry. Téměř stejně pomalu jako prve Cynar došel až k němu. A také on složil své dlouhé kopí na zem.

Otevřel náruč. Chlapec ani vteřinu neváhal a objal ho. Cítil stisk silných svalnatých rukou na zádech. Odtrhli se od sebe, díval se do mužových pronikavě modrých očí. Výprava bezpochyby narazila na jeden z barbarských kmenů, které tu žily. Cynar však v pohledu zjizveného muže neviděl žádné násilí, zlobu nebo cokoli, co jej učili v církevní škole. Naopak, viděl jen čistou duši, jež nechtěla nic víc než přežít a klidné místo na spaní. Svým způsobem měli společného víc, než by si dokázali připustit. Nejvýraznější podobností byla neochota k násilí, pokud není bezprostředně nutné.

Příslušníci místního obyvatelstva měli skutečně tvrdý život. Každý den si museli v této nehostinné pustině obstarat potravu pro sebe a své blízké. Není divu, nepoužívali žádné peníze. Jediným platidlem bylo maso, jelikož nic jiného se zde k jídlu najít nedalo. Jen občas našli jedlou rostlinu. Ty pro ně znamenaly pochoutku, kdo ji našel, musel pozvat celý kmen na hostinu, přičemž se rostlinou buďto kořenilo, nebo se naporcovala a podávala nakonec jako dezert na závěr vydařeného lovu, při svatbě nebo podobné slavnostní příležitosti.

Jezdci ale nepřijeli v čase hodů, zastihli osadu ve velmi špatném období. Dověděli se to z posunků a z kreseb prstem ve sněhu, takže zprávu domorodců pochopili. Celá osada již několik dní nejedla, nedávno narozené dítě dnes ráno zemřelo.

Cynarovi došlo, co se mu muž celou dobu pokouší sdělit. Žádají o pomoc. Jako posel dobra nemohl odmítnout. Ze svých zásob jim ale nic dát nemohli, jelikož už jim téměř všechny došly. Radil se tedy se svými paladiny, ti byli zajedno, že těmto lidem je třeba pomoct. Přihlásili se sami a dobrovolně, bez vybízení, že budou pro ně lovit. Kněz byl znovu potěšen jejich ochotou a oddaností a mohl náčelníkovi přislíbit, že jeho lidem podají pomocnou ruku.

V ten den byla v osadě po dlouhé době hostina. Nějakým zázrakem totiž narazili na stádo sobů, kteří tudy táhli a několik jich ulovili. Dost masa, aby družina i vesnice získaly zásoby na několik dnů.

Hned další ráno se však museli opět vydat na cestu, i toto zdržení znamenalo velký náskok pro posedlého. Cynar se nechtěl zdržet už ani krátkou chvíli, natožpak den. Ačkoli by tu všichni ještě rádi nějakou chvíli pobyli, již za úsvitu sedali do sedel a bez odmlouvání či diskusí se vydali na cestu.

Kněz se zlobil na svou pohodlnost, že strávili jednu noc u pohostinných lidí, protože ztratil stopu, kterou nyní musí zdlouhavě a namáhavě hledat. Konečně našel stopy pro něj zkažené moci a mohli pokračovat plnou rychlostí. Podle mapy, kterou měl k dispozici a jež byla několik set let stará, mířil posedlý k něčemu, co podle značení na mapě vypadalo jako jakási pevnost. Nebyl si tím však jist. Hlavně plánu ani moc nedůvěřoval, kvůli jeho stáří a také proto, že byl nakreslen ještě před vztyčením stěny, kdy zde byla rozvinutá civilizace.

Podle jeho znalostí měl zdejší místa obývat národ, jehož zbytek se poté připojil k Arfarii. Ta pak byla sama rozdělena na dvě části, z nichž jižní byla starší. I když, jak se zejména v poslední době několikrát přesvědčil, nebylo vše, co ho učili, tak úplně pravda. Mrzelo ho, že mu lhali, obzvláště mu to bylo líto u otce. Jeho myšlenky znovu sklouzly k vymřelé civilizaci.

Pokud byla skutečně tak mocná, jak se o ní říkalo, jistě by našla nějaký způsob, jak se zachránit. Je ale pravda, že matka příroda bývá často nevypočitatelná, obzvláště když se do ní zasáhne tak tvrdě, jako se stalo v průběhu a na konci Války bohů. Až teď mu docházelo, jak moc zasáhly všechny národy a rasy do místní vegetace; podstatě ji úplně zničily. Nejspíš nebylo správné formulovat vinu takto obecně, ale neměl dost informací, aby mohl někoho na základě důkazů konkrétně obviňovat.

Monotónní jízda byla náhle přerušena. Na malé vyvýšenině před nimi se zvedla zavalitá a veliká postava. V prvním momentě ji nemohli poznat. Když však zjistili, s kým mají tu čest, všech se zmocnila úzkost. Aby toho nebylo málo, za jednou siluetou se objevila další. A současně uši drásající řev, proti němuž byla řvoucí šelma slast. Nad hlavou mávala kusem nějakého kmene nebo urvaného kusu skály, další zjevení drželo ulomenou kost. Zbraň vytvořená z mrtvého těla byla na jednom konci omlácená a zaoblená, takže připomínala kyj, na druhém pak měla uštípnutý dlouhý hrot. A byla větší než kdokoliv z bojovníků.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz