Lotte - 31. kapitola

Po setmění se Obrtlá ulice měnila. Zatímco všechny okolní ulice se pomalu vyprazdňovaly, tady teprve začínalo být rušno. Obchodníci mžourali skrze své ušmudlané výlohy a vyhlíželi zákazníky. Estelle sebevědomě kráčela středem vší té ohavnosti jako by tam chodila nakupovat odjakživa. Byla stálou zákaznicí muže, který byl schopen sehnat prakticky cokoliv. Třeba i mudlovského otroka, pokud by si zákazník přál. Ne že by si Estelle s tou myšlenkou nepohrávala. Nějakého mladého dobře stavěného mudlu by mohla využít k ledasčemu. Ale toho by si dokázala opatřit i sama. V zakázané literatuře se jeden dočte ledacos. Třeba i jak trvale ovládnout lidskou bytost.

 

Bylo ale příliš riskantní něco takového zkoušet. Na dobrou polovinu zaklínadel, která toužila vyzkoušet, bylo beztak uvaleno Tabu. I sotva slyšitelný šepot by jí zajistil návštěvu z ministerstva a s největší pravděpodobností i jednosměrnou jízdenku do Azkabanu. "Ne, díky.", pomyslela si a zastavila se před stříbrnou kovovou mříží zahalenou do černého mlžného oparu.

 

 

"Nuit induam, solas non fructus.", řekla potichu s pohledem upřeným do mlhy a mříž se rozplynula. Estelle prošla mlhou a ocitla se ve známé místnosti. Oproti vnějšímu vzezření obchodu, byl interiér docela útulný. Celý prostor byl obložený dřevem z červeného dubu. Podél stěn se táhly police naplněné knihami, lahvičkami se zakázanými substancemi a na té nejvyšší bylo dokonce na zlatém podstavci dračí vejce. Podivně zářilo. Sice tlumeně, ale i tak od něj Estelle nemohla odtrhnout oči.

 

 

"Doufám, že ten cvok si pro to přijde dřív, než se ta zářivá dračí mrcha vylíhne. Za normálních okolností by to člověk vycvičil a prodal. Ale tohle? Kdo ví, jak se to vůbec rozmnožuje. Já bejt samec něčeho tak úchylnýho, tak se snad sám vykastruju.", řekl obchodník a zařehtal se. Odhalil při tom dlouhé špičáky a Estelle se bezděčně otřásla.

 

"Ale ale, snad slečinku nepolekal můj vybroušený chrup?", vysmíval se.

 

"Jistě, že ne. Ten mě sotva zajímá.", odvětila Estelle povýšeným tónem, aby zakryla fakt, že se její upíří společník absolutně nemýlil.

 

Ten se naoko přívětivě usmál a položil jinou otázku: "A čím tedy posloužím, madmoiselle?"

 

"Umřela mi skřítka."

 

"A?", nechápal.

 

"Potřebuji nového sluhu."

 

Upír si mlčky prohlížel Estellinu tvář a vážně pochyboval o její příčetnosti. "Domácího skřítka si můžete koupit za bílého dne u Unevense nebo Crankyho, má milá. Jste tu snad poprvé?"

 

"Pane Reiligu, v tuto hodinu už mi žádný obchodník nic neprodá. Navíc domácí skřítkové se pomalu stávají přežitkem. Doufala jsem, že mi nabídnete něco jedinečného."

 

Upír se zamyslel. Domácí skřítek je bytost velice nudná, to je pravda. To zmutované pometlo, které drží ve sklepě, by určitě nepohrdlo změnou prostředí. Vlastně by se ho sám rád zbavil. Skřítek to tak úplně není, ale to na první pohled těžko někdo pozná. Vypadá jako trošku větší domácí skřítka. A taky bledší. A nechodí na slunce. A nebude-li mít příliš důvodů k radosti, tak ani ty špičáky nebudou vidět.

 

"Momentíček.", zašvitořil upír úlisně a zanechal Estelle v místnosti samotnou.

 

***

 

Lotte seděla ve Filchově kabinetu a znuděně pozorovala jeho kočku. Paní Norrisová seděla na jedné z kartoték a nespouštěla malou hříšnici z očí, připravená kdykoliv zuřivě bránit obsah Filchových zásuvek. Měla už vyzkoušené, že pokud zůstane vše na svém místě, čeká ji odměna v podobě druhé večeře. Na kočku byla paní Norrisová velice chytrá. Dost možná chytřejší než její pán.

 

 

Čas plynul naprosto neuvěřitelným tempem. To i galeje ve skleníku s tou přerostlou mandragorou (Lotte si nemohla pomoct, ta ženská tak prostě fakt vypadala) ubíhaly rychleji. Židle byla příliš vysoká, aby se na ní malá průšvihářka mohla houpat. Průzkum kartoték také nepřipadal v úvahu. Na to se vrhla hned v okamžiku, kdy Filchovy kroky přestaly dunět prázdnou chodbou za dveřmi. Rudý šrám přes půlku obličeje ji stále pálil, kdykoliv zapojila okolní mimické svaly. Potupné.

 

Otupěle zírala na opelichanou kočičí potvoru v rohu. Zahleděla se jí do očí. Paní Norrisová na ni hleděla upřeně a nemrkala. Nevypadala u toho ale o nic víc nadšeně než Lotte. Kočka mrkla.

 

 

"Oči!", vydechla Lotte. Hostina bude ještě nějakou dobu trvat a strýček se určitě nebude obtěžovat přijít dříve, než se dosyta nají. Času by tedy mělo být spoustu. Jak těžké je asi zhypnotizovat kočku? Čistě teoreticky by to mohlo být jednodušší než zhypnotizovat člověka. Zavřela oči a snažila se rozpomenout, co četla v té knize o hypnóze, kterou ji strýček Severus tak výjimečně povolil.

 

 

Zhluboka se nadechla a upřela svůj pohled na paní Norrisovou. Celou myslí se soustředila na svůj záměr. Sotva u toho dýchala. Nemyslela na nic jiného než na to, že chce ovládnout tu pitomou kočku. Ale nic se nedělo. Zavřela oči a snažila se vytěsnit všechno, co by ji mohlo rušit. Za chvíli už vnímala jen nádech a výdech, nádech a výdech…

 

 

Otevřela oči a znovu zavrtala svůj pohled do kočičích očí naproti ní. Kočka zvědavě naklonila hlavu na stranu a s pootevřenou tlamou sledovala, jak se Lotte v duhovkách přelévají barvy jedna do druhé. Lotte nepovolovala. Doufala kočku přesvědčit, že si jí vůbec nemá všímat, aby mohla konečně opustit ten zatuchlý kutloch. Kočka se narovnala a zírala tupě zpět na Lotte. "Povedlo se!", pomyslela si malá nezbednice a střelhbitě opustila Filchův kabinet.

 

 

"Musím se dostat domů a předstírat, že už spím. Jinak to strašně schytám!", promýšlela si v duchu strategii, když se řítila chodbami a snažila se nezabloudit. Kdyby Severus přišel na to, proč ji Filch chytil…

 

 

***

 

 

Argus Filch čekal na profesora Snape na chodbě u Velké síně. "Vy idiote! Co tady postáváte? Kde je Lotte?"

 

"Jen klid, profesore, je zamčená u mě v kabinetě. Hlídá ji tam paní Norrisová."

 

 

Severus Snape jen obrátil oči v sloup a skoro se rozběhl k Filchově kabinetu. Tuhle totiž Lotte povolil knihu o hypnóze, kde byl návod, jak tuto schopnost ovládat. Ovládnout kočku je mnohem jednodušší než ovládnout člověka. Zvlášť takový připitomělý kočičí smeták.

 

 

"Je otevřeno!", vyštěkl vztekle na Filche.

 

"Cože? Jak? Paní Norrisová? Paní Norrisová!", blekotal bradavických školník a hnal se do kabinetu. Kočka seděla stále na tomtéž místě a zjevně vůbec nevnímala svět okolo.

 

"Finite incantatem!", křikl vztekle Snape míříc na kočku hůlkou. Paní Norrisová v mžiku ožila a Snape vyrazil hledat Lotte.

 

Nejprve se rozhodl zamířit ke Casa Lotte. Malá uličnice se mohla schovávat kdekoliv na hradě, ale někde začít musí.

 

Dnes rozhodně nebyl jeho šťastný večer. Kouzelné schodiště absolutně nespolupracovalo, tudíž mu cesta do čtvrtého patra trvala, jako by putoval na samý vrcholek astronomické věže. Za tu dobu by možná došel i do Prasinek.

 

"Alohomora.", zašeptal a potichu se plížil do Lottina domova. Uvítalo ho podezřelé ticho. Vplížil se do dětského pokojíku a tam našel svou chráněnku spící a spokojeně oddychující.

 

"Promluvíme si zítra.", řekl si v duchu a opustil Casa Lotte stejně tiše, jako přišel.

 

 

***

 

 

Fred a George Weasleyovi se plížili potemnělou společenskou místností Nebelvíru. Našlapovali měkce a opatrně, přesto postupovali rychle. Tuhle chůzi už měli výborně natrénovanou. Hůlky měli pro jistotu i teď v pohotovosti. Pro případ, že by bylo potřeba čelit nežádoucím svědkům jejich počínání. Ne, že by se snad chystali provádět něco velkolepého. Nejprve bylo potřeba zmapovat terén. A vzhledem k rozlehlosti hradu před sebou měli spoustu práce.

 

Podařilo se. Už za sebou jen potichu zavřít dveře… "Prásk!"

 

 

"Zbláznil ses?"

 

"Sorráč. Poběž, než sem někdo přijde.", zašeptal omluvně George a rozběhl se do nejbližší chodby.

 

"Kam si myslíte, že jdete, pánové?", ozvalo se za nimi a chlapci jako by zkameněli na místě.

 

 

Buclatá dáma, probuzená Georgeovou nezměrnou šikovností, shlížela přísně ze svého plátna. Výraz její tváře nevěstil nic dobrého.

 

"Ehm, taková noční zdravotní procházka. Nenechte se rušit, madam.", začal blekotat Fred, zatímco jeho bratr jen stál opodál a tvářil se, že tam ve skutečnosti vůbec nestojí.

 

"A to je důvodu mě budit?", vykřikla rozhořčeně a náhle se začaly probouzet i ostatní obrazy. Oba mladí dobrodruzi se jen zděšeně rozhlíželi kolem. "A nemyslete si, že vás teď pustím dovnitř.", dodala ještě Buclatá dáma a dál si jich nevšímala.

 

 

Dvojčata jen pokrčila rameny a vydala se do oné chodby, kam plánovala zamířit už prve. Chodba však byla v podstatě slepá. Na jejím konci sice byly dveře, ale nedaly se otevřít, a tak jim nezbylo, než se vydat zpět ke schodišti a hledat jinou cestu. Rozhodli se jít po schodišti nahoru. Chvíli bloudili chodbami, ale kromě několika prázdných učeben a knihovny nic neobjevili. Čtením se zdržovat nehodlali. Jako by na knížky neměli celých sedm let. Najednou za sebou uslyšeli kroky. Rychle zaskočili za nejbližší regál a opatrně vykukovali zpoza něj.

 

 

"Vždyť je to jen malá holka!", rozesmál se Fred a Lotte se rozzářily vlasy. To ji naštvalo, a její vlasy se rozzářily.

 

"Slečinka vypadá nějak naštvaně, co.", přidal se George.

 

"A vy zase nemáte žádné vychování.", řekla Lotte tónem, jako by ona sama byla to nejvzornější děvče, které kdy Bradavice viděly.

 

"Velmi se omlouvám, vaše jasnosti.", pitvořil se Fred. "Sir Frederick von Weaslestein jest jméno mé. A toto ráčí býti můj ctěný bratr Georgiestein."

 

"Potěšení na naší straně, milady.", dodal George a uklonil se tak hluboce, že div neztratil rovnováhu.

 

Lotte vyprskla smíchy. Zhluboka se nadechla, aby si zachovala vážnou tvář, způsobně se uklonila a pravila jako by byla vznešenost sama: "Zajisté. Je mi velice líto, ale mé jméno je přísně tajné." Nasadila výraz jako by na té informaci závisel osud celého světa. To už nevydržel nikdo z nich a jejich smích se nesl knihovnou.

 

"Byla byste laskava a prozradila nám své ctěné jméno?", zeptal se George znovu, když už byl zase schopen udržet své mimické svaly pod kontrolou.

 

"Jsem Lotte.", řekla nyní už naprosto normálně a usmála se. Zahleděla se Fredovi do očí a barvy v jejích duhovkách začaly vířit. Bylo to ale jiné, než když hypnotizovala ze strachu. Její oči při tom svítily jako hvězdy a srdce se jí rozbušilo. Čas jako by se zastavil. Nerozuměla tomu.

 

"A já Fred. Fredericku mi, prosím, nikdy neříkej.", odpověděl a nespouštěl zrak z jejích očí. Nic takového ještě neviděl.

 

 

 

Lotte zářily oči všemi možnými barvami a Fred na přehlídku barev jen omámeně zíral. George těkal očima mezi Fredem a Lotte. "Zatraceně, co to má jako bejt?", ptal se sám sebe v duchu. Ticho přerušilo pronikavé zamňoukání a povedená trojice se okamžitě probrala ze svého okouzlení.

 

"Zdrháme, brácho!", vrátil se Fred zpět do reality.

 

"Ale kam?", panikařil George.

 

Lotte měla řešení. "Pojďte za mnou!", zvolala a rozběhla se směrem k domovu.

 

 

Tam na ně Filchova kočka nemůže. Dveře mohou otevřít jen ti, kteří jsou ke vstupu do Casa Lotte oprávněni. Těm stačí pouhé Odemykací zaklínadlo nebo v případě Lotte, prostě vzít za kliku. Dokud není studentkou Bradavic, nesmí kouzlit. Snape sice žádal Ministerstvo kouzel o udělení výjimky na toto jedno zaklínadlo, aby si ušetřil práci. Nicméně bez úspěchu. Očarování dveří bytu tak dalo trochu více práce. Původně chtěl, aby ten, kdo se neoprávněně pokusí proniknout do domova jeho chráněnky, na místě zkameněl. Ředitel Brumbál mu to ale zakázal, a tak se musel spokojit s tím, že dveře budou obohaceny o schopnost rozpoznat, kdo smí být vpuštěn a kdo nikoliv. Magie je úžasná věc.