Ranyt: Proměna; Část XLVIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Co jsi to řekl?“ ptal se šeptem, „co jsi to řekl? Zopakuj to!“ vyzýval. Tlumočník se musel velmi namáhat, aby dokázal takto rozvášněnou debatu včasně překládat.  „Řekl jsem,“ choval se vzdorovitě vězeň, „že jsi srab a budižkničemu. Obyčejný skřet, co nikdy nic neznamenal!“ Jeho hlas postupně nabral na zvučnosti a vyrovnanosti. Několik chvil skřeta urážel, chrlil jednu nadávku za druhou. Dokud nepřiletěla první rána. Byla mířena přímo na ústa a nos. Ozvalo se hlasité křupnutí, elf se však jen vysmíval a plivl zakrvácené sliny náčelníkovi přímo do obličeje.

Ozbrojený tvor se začal samou zuřivostí chovat nepříčetně. Jeho údery již nebyly vedeny rozumem. Bušil do Ranyta hlava nehlava. Několikrát mu dokonce zasekl ostrou hranu do těla. Na boku a stehnech mu jistě zůstanou jizvy po celý zbytek života. Takovou bolest už však chlapec nebyl schopen unést. Zoufale se v mysli obrátil na svého nadpřirozeného pomocníka. Chvíli, kratší než mrknutí oka, trvalo, než ucítil novou sílu v celém těle. Žil. Hluboká poranění i zlomeniny se mu začínaly zacelovat a napravovat. Rozerval svá pouta, jako by to byly jen pavučiny.

Nyní se už panovník nechoval vůbec jistě. Ustupoval, otočil se a utíkal, nebyl ale dost rychlý, aby utekl samotnému bohu. Tak rychlý nedokázal být nikdo z přítomných. Původce Ranytovy bolesti musel přijít na řadu jako první. Ještě než se stačil jen přiblížit ke dveřím cely, už je mladý válečník zabouchl a zastoupil mu a všem ostatním cestu. Nyní tu skřeti zůstali v pasti s ním, jeho zlobou a touhou po pomstě. Tvorové se postavili do obranné formace kolem nejdůležitějšího člena. Tasili zbraně.

Po chvilce napjatého ticha, kdy se soupeři vzájemně jen pozorovali, se musel elf upřímně od srdce zasmát. „S tímhle mě chcete zabít?“ ukázal přitom na jejich náčiní a přitom se k nim přibližoval. První skřeti vyrazili do útoku s napřaženými zbraněmi. Ranyt všechny útoky hravě odrazil holýma rukama a protivníky zneškodnil nebo zabil. Zůstal už jen jeden, ten, o kterého mu šlo nejvíc. S úsměvem pozoroval zoufalou bytost zahnanou do kouta, jak se mu v očích odráží strach. Zlaté brýle mu už neseděly na nose jako předtím, houpaly se na řetízku sem a tam, jak se jejich majitel krčil.

Chytil ho pod krkem a vysunul po zdi až nad výšku svých očí. Skřet se zmítal a kopal. Pokoušel se vysvobodit. Ranyt si uvědomoval, že Danira nemá ráda vraždění, proto se rozhodl stvoření ušetřit a jen omráčit. Nechal ho pak promodralého v bezvědomí spadnout k zemi. Viděl, že na jeho krku se houpal kýžený amulet. Serval mu jej z těla. Zbavil pout i svou společnici, nyní museli co nejrychleji zmizet.

Jejich zbraně nebyly daleko, stačilo jen projít několik kroků do strážnice. Kupodivu je nikdo nehlídal, ležely ledabyle pohozené u zdi. Elf se až zastyděl za ty, kdo na ně měl dávat pozor, jeho nádherná čepel se jen tak povalovala u dalších cetek, napůl vysunutá z pochvy. Hned k ní skočil a láskyplně vzal meč do náruče, skoro jako se bere dítě. Zkontroloval, zda má amulet stále v kapse. Rozebrali si i ostatní zabavené věci.

Měli celkem jednoduchý plán. Doufali, že nikdo nebude vědět o jejich zadržení a mučení, proto se normálně vydali ulicemi města. Zatím to šlo dobře, jediné, na co museli myslet, bylo, aby si nikdo nevšiml potůčků zaschlé krve na jejich tvářích. Míjeli nejrůznější podzemní budovy, snažili se chodit spíše postranními komunikacemi než po hlavních třídách. Dorazili až k jednomu z mnoha vstupů do otevřených komplexů chodeb, jimiž byla celá země pod povrchem prošpikována skrz naskrz.

Zastavili je hlídači s otázkou, kam jdou. Snažili se jim poklidně vysvětlit, že jsou již svobodní a mohou odejít. Jejich věznění zde skončilo a nyní mohou jít, kam chtějí. Hlídači se tvářili nejistě, jelikož nedostali žádný rozkaz o případném vypuštění vězňů do volné přírody za hranicemi osady a Ranyt navíc vypadal jako by právě prošel pod noži sta řezníků.

Nakonec se chtěli zbavit povinností, takže je odkázali k hlavnímu východu, tam prý budou vědět, co a jak. Nejdůležitější nyní bylo nebýt nápadní a nepůsobit problémy. Nechtěli vzbuzovat zbytečnou pozornost. Jejich další kroky směřovaly k hlavní bráně. Normálně se zařadili do davu proudícího sem a tam. Díky svému vzhledu ale byli nápadní víc než dost. Neušli za hranicí města ani dva kroky, když jim cestu zahradili strážní. „Jsme již svobodní!“ vykřikl elf jejich směrem; snažil se, aby jim uvolnili cestu. Ačkoli byl stále posilněn temnou energií, netušil, co má dělat.

Hlavní je zachovat klid, opakoval si Ranyt v duchu, zatímco v klidu se nechali zavést zpět do centra sídla. Jeho nejhorší obavy se vyplnily. Už si všimli přetrhaných pout a mrtvých v jejich cele a hlavně nalezli zmláceného a zraněného vladaře. Spustili poplach.

Sbíhali se k nim ze všech stran, nezbývalo než utíkat dál směrem k centru. Jejich cesta končila u pyramidy ve středu. Špatný nápad, nechat se zahnat až sem, ještě horší následky. Z každé postranní i hlavní uličky se přímo k nim hrnuly davy skřetů, všichni chtěli pomstu. Za svého pána, hlavně pak za to, že je tu museli celou dobu snášet. I když se k nim museli chovat s úctou, jako by patřili k nim, neměli je rádi. Jejich zásada vzájemného respektu právě skončila, nyní se na ně dívali jako na vetřelce, jež je třeba zabít.

Ani jeden ze dvojice nemeškal, muž tasil svou čepel, usmíval se na všechny přítomné okolo zakrvácenými ústy. Možná neměli šanci vyhrát, rozhodně však neodejdou sami. Služebnice přírody Danira odříkávala další zaklínadlo. První z mnoha nepřátel se dostal na dosah Ranytova meče, stačil mu okamžik kratší než mrknutí oka a ostří se zakouslo hluboko do krku protivníka. Ten se skácel k zemi a už se nepohnul.

Pozornost ozbrojeného bojovníka si vyžádali další příchozí, jejich počet se zdál být nekonečný. Danira sesílala jedno kouzlo za druhým, snažila se okolo nich vytvořit nějakou účinnou ochranu, pokusy však zatím selhávaly. Soustředila se tedy na útočná zaklínadla, stále však v duchu žádala matku přírodu o pomoc při útěku. Chápala přitom, že budou zabity děti přírody, svým způsobem její bratři a sestry. Elf ale očividně podobné výčitky vůbec neměl a kosil jednoho za druhým.

Krveprolití trvalo natolik dlouho, aby se k nim už nikdo nechtěl přiblížit. Malý národ si pomalu začínal uvědomovat, že také budou potřebovat magii. Nechali tedy povolat své nejsilnější mágy, ti vystoupili ze svých obydlí. Uměli používat jen magii spjatou s kameny a zemí, ale žádná jiná jim ani k ničemu nebyla. Svůj obor však zvládali naprosto dokonale, druidka měla co dělat, aby je oba chránila před stále narůstajícím počtem a intenzitou nejrůznějších útoků.

Ani Ranyt nemeškal, cítil nové a nové návaly energie, naprosto se jí otevřel a vnímal zároveň, že jí odčerpává více než kdy předtím, kromě zkušenosti s jejím ložiskem v Daniřině hvozdu. Tam byl ale jen prostředníkem, nyní se stal jejím pánem a ovládal ji. Ze špičky jeho zbraně šlehaly černé blesky. Při každém úderu hromu se ozval bolestný výkřik a někdo se zřítil k zemi.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz