Ranyt: Proměna; Část L.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Danira rozsvítila slabé nazelenalé světlo na své holi. Ozářila veškeré stěny, museli všechno pořádně prohlédnout kvůli případnému nebezpečí. Očividně zde nic nebylo. Oba dva se nanejvýš vyčerpaní uložili na holou zem ke spánku. Ráno se projevila účinnost řádného odpočinku, který si dopřáli. V porovnání s tím, jak jim bylo v noci, se cítili docela dobře.

Nechtěli ztrácet čas, hned se vypravili na cestu. Museli si ale obstarat nějaké jídlo, žádné s sebou neměli. Dívali se na zem, jestli nenajdou nějaké stopy zvěře. Sníh všude vypadal stejně nepoškozeně, jako by po něm nikdo nikdy nešel, což v těchto končinách bylo velmi nepravděpodobné. Pomalu začínali ztrácet naději. Možná že se skutečně vypravili příliš narychlo.

Když se situace zdála nejhorší, přišlo alespoň jedno povzbuzení. Uslyšeli za sebou své zvířecí společníky. S úsměvy na tváři se k nim otočili, vyhlíželi je v silné sněhové vánici. Veškeré oblečení měli přitažené co nejtěsněji k tělu, ale i tak se do nich zakusoval mráz. Ledový vítr svištící mezi dvěma skalními stěnami dělal situace jenom horší. Vyčkali, dokud nemohli pohodlně nasednout. V sedle však ukrutná zima nebyla o nic lepší, ba naopak. Díky pohybu jim při chůzi bylo alespoň trochu teplo, nyní jen seděli, takže znovu začali pociťovat velký chlad.

Do zad se jim opíral studený vítr. Svištěl úžinou mnohonásobně rychleji než na otevřeném prostranství. Ranyt schoulený na hřbetě pantera přemýšlel, jaké důvody mohl někdo mít, aby jeho rodiče zabil. Ale hlavně – proč chtěl zabít i jeho? Vždyť nikomu nic neudělal, ani nebyl dlužen. Nešlo mu to do hlavy.

Sněžení zatím ustalo. Cestu již neohraničovaly hory, nýbrž vypadala jako hluboká trhlina v zemi. Měla černé stěny, jež trochu připomínaly sochy. Zahleděl se na ně pozorněji. Skutečně to byly sochy, všechny ale symbolizovaly smrt. Několik desítek sáhů vysoké postavy byly většinou zahaleny v kápi, nebo nebyl jejich obličej vidět vůbec. Z postavení těla a symbolů však bylo více než jasné, na co stavitel při své práci myslel.

Vyděšeně na sebe pohlédli, na něco podobného nebyli připraveni. Pobídli pantera a hnědáka k co nejrychlejšímu běhu, aby se dostali z té proklaté rokle co nejdříve pryč. Výjevy nevyhnutelného byly všude kolem nich. Jeden se zdál děsivější než druhý. Proti velikosti sousoší vypadali oba jako malí červi. Slunce již dávno zapadlo, cesta lemovaná strašlivými výjevy snad nikdy neskončí. Jediné světlo, které měli s sebou, bylo slabé – svit lucerny, kterou vzali při útěku ze skřetího města, a slabá záře Daniřiny druidské hole.

Možná ještě horší než sochy se symbolikou smrti bylo ticho. Takové ticho Ranyt nikdy nezažil; ačkoli mu to přišlo nesmyslné, zdálo se, jako by se dokonce dalo i slyšet, tak intenzivně působilo. Čas od času se na kočce přiblížil k nějaké stěně, aby si mohl prohlédnout některý z objektů, pokud ho zaujal. Ve tmě bohužel už sochám nebylo vidět do obličeje.

Rozhlíželi se neustále kolem, ani jednomu se tu nelíbilo, oba se cítili nesví. Stezka plnila i po několika tisících letech dokonale svou funkci. Snad žádné bytosti, která by se tu ocitla, by tu nebylo dobře. Kvůli malému okruhu světla ze svítilen viděli jen nohy a spodní části oděvu podivných soch. Pokud kamenné postavy svíraly nějakou zbraň, viděli i její konec, nikdy však nespatřili, kdo se na ně díval.

Ranyt usilovně přemýšlel, zda má tahle zvláštní dekorace nějaký smysl, kromě toho, že vyděsí projíždějící. Pokud jakýsi význam tvůrce soch zamýšlel, pak jim zatím unikal, vyděšeni však byli, a to hodně. S pocitem napětí ve vzduchu pobídli zvířata k trysku. Cestovali těmito místy už strašně dlouho, kam až asi vede? Netroufali si ani odhadovat; každá domněnka se o pár desítek sáhů dál ukázaly být více než mylná.

Přes veškerý tvrdý výcvik, roky odříkání a zocelování duše i těla se Cynar cítil hladový. Bylo to již několik dní, co jedli naposledy. V pustině ovládané mrazem a zimou je nemohlo čekat nic dobrého. Však je zatím také nic pozitivního nepotkalo. Nesměl na sobě dát nic znát, aby nepodkopal morálku a odhodlání svých mužů, zároveň ale musel najít způsob, jak zajistit potravu, a to hodně rychle.

Musel děkovat všem bohům za výcvik paladinů, jelikož nehrozilo, že by se proti němu někdy vzbouřili nebo vypověděli poslušnost. Nejednalo se pouze o řadové vojáčky z obyčejné armády, kterým šlo hlavně o vlastní prospěch a kteří bojovali jen kvůli příslibu velikého zisku, anebo z donucení.

Pokud člověk vidí, že ačkoli na svém cíli tvrdě pracuje a usiluje o něj, a přesto se pořád neblíží, ztrácí motivaci. Přestává vidět smysl svého počínání a většinou s činností končí. Přitom kdyby vydržel jen o chvilku déle, dosáhl by cíle, nebo by alespoň viděl výrazný posun, jenž by ho přiměl k další aktivitě.

Tohle se bojovníkům Jeho řádu stát nemohlo, neboť se dokázali sami motivovat. A hlavně – nikdy neztratili smysl svého počínání. I když třeba selhali, neztráceli pozitivní přístup, brali to tak, že to aspoň zkusili a vydali ze sebe maximum. Tato schopnost byla výsledkem dlouhého psychického výcviku, protože je známo, že duch ovládá tělo; pokud by tělo ovládalo ducha, něco by bylo špatně. Jedinec tak většinou nic nedokáže.

Družina se tedy vyhýbala druhé variantě. Denně na sobě každý pracoval, a to i když byl sám, v soukromí. Každý den probírali zvlášť své priority, postoje a smysl existence. Ozřejmovali si, proč chodí po této zemi. Nebáli se smrti, děj se Jeho vůle, měli strach pouze z toho, že se dostanou na scestí. Ať to již mělo znamenat cokoli, všichni si toto poselství vykládali jinak. Silné pouto k řádu a plnění úkolů tvořily vazby mezi členy. Byla to nová rodina, vždyť i při přijímacím ceremoniálu se musel muž či žena zřeknout všech starých pout, vyjma nejbližší rodiny, ani tu ale po vstupu do církevního útvary moc nevídali.

Možná že se chlapec zamýšlel nad vlastnostmi Jeho řádu až moc do hloubky. Už dávno mu bylo jasné, že si tak vytvářejí jistoty loajality a oddanosti. Na druhé straně ale instituce dávala svým mužům určitou vizi. Vizi lepšího světa, snad i lepšího života.

Ať to byla jen souhra náhod, nebo Jeho znamení, ale stála před nimi košatá jabloň porostlá mnoha a mnoha sladkými plody. Jakoby jen čekaly, až si je hladoví muži utrhnou a zakousnou se do nich. Pokud to nebyl holý nesmysl, tak to byla jedna z nejzvláštnějších věcí, kterou kdy potkal. Proč stál strom uprostřed ledové země, navíc ještě posetý krásnými jablky? Nebylo ale zbytí, potřebovali jídlo, dojeli tedy až k rostlině, která tu správně vůbec neměla být.

Nemohli si být jistí, zda to není jen past od pronásledovaného, proto Čistý a všichni ostatní odříkali několik modliteb pro očištění od všeho zlého, co by mohlo v ovoci být. Teprve poté se chlapec jako první odhodlal jedno jablko utrhnout. Prohlédl si jasně červený plod v ruce, než se do něj zakousl. S hlasitým křupnutím oddělil jedno sousto. Snad nikdy nejedl nic tak dobrého. Než se nadál, spořádal i zbytek a sahal pro další. Paladinové jej následovali, konečně se po několika dnech najedli. Neočekávaný nález pozvedl jejich vitalitu.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz