Ranyt: Proměna; Část LV.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Ze stavby byla silně cítit dobře známá energie. Posedlý zde byl, co tu ale dělal, zůstávalo pro družinu zatím tajemstvím. Všichni čtyři seděli vedle sebe v sedlech koní. Zvířata stála v jedné řadě bez hnutí. Jezdci beze slova hleděli na chrám, na rokli i sochy. Každý musel vyhrát souboj se strachem nejdřív sám v sobě, než padne návrh na průzkum budovy. Snad poprvé v životě je mrzelo, že našli další stopu, jelikož je nutila vstoupit dovnitř. I když se zdálo, že pokračuje dál.

Cherard hlasitě vzdychl. „No, takže teď tu stojíme, v Jím zapomenuté zemi, díváme se na stavbu starší než Válka bohů. Očividně sloužila k duchovním účelům jiného boha, navíc je z ní ještě stále cítit jeho energie smíšená s tou, po které jdeme. A my tu stojíme a rozhodujeme se, jestli vstoupíme nebo ne? Jsme skutečně takoví zbabělci, nebo jen nejsme hazardéři a blázni?“ přemýšlel bojovník nahlas.

Na jeho názor zareagoval Rien. „Já to vidím následovně: nemáme co ztratit, když tam zemřeme, nikdo nám to nebude zazlívat, jelikož jsme se postavili nebezpečí čelem. Také ale nemáme co získat. Sláva, moc a bohatství? Hmm, to mě upřímně nezajímá a nenaplňuje, jde nám o pověst, a ta bude pošpiněna, vrátíme-li se živí, ale s prázdnou.“ Jeho slova byla více než pravdivá a vystihl tím i zásady řádu, k němuž patřili. Dilema musel rozhodnout až kněz. Řekl zcela upřímně, co již všichni věděli. Musí dovnitř, nemají na vybranou. Naposledy se podíval směrem, odkud cítil čerstvou stopu posedlého.

Dostat se do chrámu nebyl těžký úkol, jak se zpočátku zdálo. Okno na jedné straně bylo rozbité, prolezli jím dovnitř a vyhnuli se tak nebezpečnému sestupu po téměř kolmé stěně k hlavní bráně. Uvnitř je ale nečekalo nic dobrého. Zápach mrtvol, ležících tu několik dnů, možná týdnů. Těl si nikdo neměl ani šanci všimnout, když byly v takovéto pustině a v této stavbě, do níž by dobrovolně vlezl snad jen šílenec.

Po bočních stranách hlavní lodě byly umístěny fontány, z nichž vytékala temně fialová kapalina. Cynar se svraštělým obočím došel až k jedné z nich, aby ji prozkoumal. Opatrně do tekutiny namočil prst. Bylo jasné, že musí ihned odejít. I mrtvá těla několika akolytů a muže, očividně kněze, teď vypovídala výmluvněji než předtím. S vážným výrazem se otočil ke svým mužům. Beze slova napřáhl ruku, aby viděli jeho dva namočené prsty, z nichž se temně fialová hmota táhla dolů v jedné veliké kapce, jako by to byl med.

Rychlým trhnutím očistil ruku od tekutiny, zbylo po ní jen rozežrané maso na ukazováku a prostředníku. I přes strašlivou bolest dokázal zachovat kamennou tvář. Válečníci jej se zaujetím pozorovali. I jim totiž bylo jasné, že musí ihned odejít, nikdo nechtěl mít s tímto bohem nic společného. Jeho uctívání bylo v několika zemích dokonce zakázané a trestáno smrtí. Členové tohoto řádu byli pronásledováni pro své krvavé rituály. Ačkoli na tohoto boha padlo podezření jako na prvního, že posedl psance, nebylo tomu tak. Stopy aury, jíž po sobě zanechal, byla úplně jiná než tmavě fialová.

Cynar za chůze ke svému běloušovi pronesl krátkou modlitbu. Okolo prstů se mu hned utvořila zlatá záře přesně opisující jejich tvar, za pár okamžiků zase zmizela a zanechala ruku zdravou a nepoškozenou. Uchopil otěže a vyhoupl se do sedla. Jezdci pobídli koně k rychlé jízdě. Všem už bylo jasné, že jsou Posedlému blíž než kdy dřív. A právě ve chvíli, kdy měli cíl na dosah ruky, museli své úsilí minimálně zdvojnásobit a nenechat se uchlácholit. Mohlo se totiž velmi dobře stát, že jim zločinec proklouzne mezi prsty, nebudou-li dávat dobrý pozor.

Selhání nyní nepřipadalo v úvahu. Mezi muži panovala dobrá nálada, ačkoli ještě před pár okamžiky byly napjatí k smrti. Neviděli svět ve špatném, ale v dobrém světle. Jejich největší duševní síla se skrývala v hledání dobrého na tom – někdy jen zdánlivě – špatném. Proto při jízdě vypadali jako skupina přátel, kteří právě jdou na večírek. Dělali si legraci z neúnosné zimy a jednotvárně vypadajícího okolí. Jako už po několikáté, i teď byl chlapec neskutečně rád za své společníky, kteří ani v těchto dobách, kdy jejich tělo i duše byly vystaveny tvrdým zkouškám, neztráceli nadhled a smysl pro humor.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz