Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

11

Z okna pokoje pozorovali oba několik jezdců blížící se k pevnosti. Dokonce nechali venku stát své koně. Pohlédl na Daniru, oba byli připraveni. Už dlouho věděl, že je sledován, stejně jako mu začalo docházet, že Firo'en Poute si s ním jen hraje. Požádal zapomenutého boha, aby zakryl svou vlastní, ale hlavně jejich přítomnost a nahradil ji falešnou stopou. Poté už jen zbývalo vyčkat v úkrytu na nově příchozí.

Vše jim vyšlo přesně podle plánu. Rytíři v čele s vůdcem v bílé kápi došli až k pokoji, kde se dvojice chystala strávit noc a odpočinout si. Nohy vetřelců však nyní byly obalené popínavými kořeny, a ty se sápaly stále dál. Druidka byla velice schopná, to musel uznat. Mezi jezdce se snesla malá černá kulička ze slizké hmoty. Nejmenší z nich si nechal nad otočenou dlaní stvořit světlo. Zářilo a budilo dojem života, jak se jeho paprsky přesouvaly sem a tam.

Při pohledu na malý kulatý předmět levitující u jejich hlav sebou Cynar trhl. Rozhlížel se všude kolem ve snaze je najít. Ranyt pouhou myšlenkou nechal všude kolem nich spadnout dokonalou tmu. Tak, aby to věděl jen dotyčný, přiložil chlapci v bílé kápi svou čepel na hrdlo a velmi potichu mu šeptal do ucha. Varoval jej před jakýmkoli prudkým pohybem a požádal o bezproblémovou spolupráci, jinak je všechny zabije.

Mírné přikývnutí, které nemohl vidět, ale cítil je na svém ostří, mu dodalo trošku klidu. Naznačoval mu tlakem na čepel, že je čas jít. Odvedl zajatce zcela neslyšně ven. Zatím zanechal dívku s rytíři samotnou, neměl o ni strach. Dokázala se o sebe postarat sama a už mu to nejednou dokázala, měl v ni tudíž důvěru.

Elf hleděl do očí malému chlapci. Stáli na ochozu napůl zbořené věže. Když mu špičkou zbraně sundal hlubokou kapuci, nestačil se divit a téměř se lekl. Měl v plánu začít zdvořile a představit se, bylo jasné, že dojde k boji, tak měl alespoň právo znát jméno svého soupeře. Z šoku byl schopen vykoktat jen „Ko – kolik ti sakra je?“ Otázka nebyla míněná jako urážka, Cynar to tak ale asi pochopil. Neobtěžoval se odpovídat, místo toho si znovu nasadil kápi.

„Na něco jsem se tě ptal. A sundej to, chci, aby ses mi díval do očí,“ pronesl potichu nevrlým hlasem. Opravdu neměl náladu se tu dohadovat s nedorostlým klukem. Ten však stále mlčel. Když se nad tím Ranyt zamyslel, měl více než dost času, takže mlčel také. Několik nekonečných chvil jen stáli prosti sobě, ani jeden se nepohnul. Paladinové už jistě měli půlnoc díky jedu napuštěnému v kořenech, které se jim ovinuly kolem nohou.

„Jmenuji se Cynar,“ prolomil ledy kněz, „ty musíš být ten posedlý. Ano, cítím hnilobný zápach tvého falešného boha více než jasně. Zanech toho šílenství, dokud je čas, elfe.“

„Posedlý,“ vysmál se mu oponent, „kdo to vymyslel? Mé jméno je Ranyt a nenechám se sledovat, a už vůbec si nedám překazit plány.“ Měl již dost zbytečného plýtvání dechem. Napřáhl meč.

„Zadrž,“ požádal ho chlapec v bílém. Elf nenechal zbraň dopadnout, ne ze soucitu, ale ze zvědavosti.

„Já chápu, jak ti je,“ snažil se ho protivník ukonejšit. To už bylo i na něj moc. Takový drzý klacek! Nikdo mu nemohl porozumět, leda že by prožil to samé co on.

Ranyt dokončil úder mečem. Ostří se ale zarazilo o světelnou auru, jež zářila kolem nepřítele. Nechápavě ustoupil a sklonil zbraň. Nerozuměl, co po něm chlapec v kápi chce a proč si pro něj přišel. Nebyl však čas něco zjišťovat. Musel se bránit. Přímo proti němu letělo několik zářících šipek. Jen díky vytříbeným instinktům a opojení božskou mocí se jim všem dokázal vyhnout. Elfovi z úst uniklo zavrčení, když se musel bránit další salvě.

Neuskakoval před ní, naopak se jí vystavil jako živý terč. Takový projev odvahy udělal na mladého kněze velký dojem. Střely ho neprobodly, jak měl protivník v úmyslu, místo toho se kousek před ním rozpadly na prach. Neodpustil si letmý úsměv, ihned nato se ale musel bránit dalším útokům. I on zasadil několik ran mečem. Nevěděl proč, ale neměl chuť bojovat s chlapcem. Nešlo mu o fyzickou nevyrovnanost, spíše o jakýsi pocit sounáležitosti.

Kolem nich se snášely sněhové vločky. Už několik minut spolu nezápasili, ale mlčky se pozorovali. Ranyt usilovně přemýšlel, co mu bránilo toho kluka zabít. Nemohl na to přijít. Začínal mít vztek. Ne na něj, ale spíše na sebe, jelikož byl neschopný, nedokázal ani zbavit života jednu nepotřebnou bytost. Se zatnutými zuby se napřáhl k další ráně mečem. Nepřítel ji znovu zadržel svou aurou, vyslal další střely. Opakovalo se to několikrát dokola, dokud nebyli oba k smrti vyčerpaní. Netroufal si odhadnout, jak dlouho boj trval, jelikož se už slunce dávno vyhouplo opět na oblohu a jasně zářilo.

Ostré světlo se odráželo od bílého sněhu a pálilo do očí. Ani jeden z nich se už nepokusil o žádný útok. Usilovně v sobě hledali poslední zbytky sil k finálnímu úderu, který by nepřítele definitivně sprovodil ze světa. Ani jeden to však nedokázal, místo toho se sami sobě upřeně dívali do očí. Elf neměl tolik času jako člověk, jelikož se držel na nohou už jen silou vůle. Jako po každém vyprchání božské moci mu bylo nevolno a slabo.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz