Ranyt: Proměna; Část LVIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Co jsi udělal s mými muži?“ zeptal se do ticha Cynar. Šermíř chvilku nedopovídal překvapený sebejistotou, jakou se kluk před ním právě postavil do role vůdce svých mužů. „Neboj, jen spí a asi ještě pár dní spát budou, pak ale budou v pořádku,“ odpověděl mu. Protivník jen pokýval hlavou, než se na něj zase podíval, tentokrát spíše žalostně.

„Víš, Ranyte,“ spustil najednou, „možná, že chápu lépe než kdokoli jiný, jak ti je, ačkoli oba sloužíme naprosto rozdílné moci a rozdílně se i chováme.“

„Co tě přivádí k názoru, že znáš mé pocity?“

„Je to na tobě vidět, o někoho důležitého jsi přišel a možná ne jednou. Také vím, jaké to je nemít žádné citové vazby ke svému okolí.“ Ještě dlouhou dobu spolu rozmlouvali. A i když je možné, že si to ani jeden z nich neuvědomil, během tohoto rozhovoru na sebe prozradili víc, než by jim bylo milé. Bolestné pro oba bylo zjištění, že jsou jedinými, koho na tomto světě mají. Elfovi to dávalo dokonalý smysl, nikdo se o něj nezajímal víc než ten, kdo ho měl zabít. Ale nechtěl se nechat zavraždit kousek od cíle.

Na druhou stranu netušil, co má nyní dělat. Našel svého prvního přítele, o němž by se něco takového dalo říci, ale ten měl bohužel za úkol jej zabít. O Cynarovi platilo totéž. Několik dalších hodin seděli na cimbuří stejné strážní věže, na niž je elf dovedl už v noci. Celou tu dobu vedli rozhovor o nejrůznějších tématech. Nečekali až takovou shodu názorů na spousty věcí, v něčem se jejich postoje zase rozbíhaly, to ale bylo pochopitelné. Stále však zbývala otázka, co teď, protože kněz se nemohl vrátit domů s prázdnou. Bylo jen jedno řešení. Museli se sejít a změřit své síly znovu. Termín nestanovili, místo toho uzavřeli dohodu. Chlapec je teď nechá jít a počká tu několik dní, dokud se jeho muži neproberou z kómatu, pak se zase vydá na lov.

Zdálo se to být nejrozumnější řešení. Přátelsky se rozloučili. Ranyt ihned došel pro svou společnici, obeznámil ji se situací a ihned připravili vše k odjezdu. Panter a hnědák byli z příchodu svých pánů nadšeni. Elf musel kočku podrbat za uchem, aby ji vůbec ukonejšil, teprve pak přestala poskakovat jako smyslů zbavená.

Jejich cesta nyní vedla zpět do Arfarie, aby zjistili, co je Astgrinin. Nehodlali však prozradit, kdo jsou, neboť pokud po nich šel sám vyslanec krále, jistě byli hledáni po celé zemi. Ztěžovalo jim to úkol, stále se však dal splnit. S vidinou dokonané pomsty hnal Ranyt zvíře největší možnou rychlostí, jakou bylo schopno delší dobu vydržet.

Po dlouhé době se cítil opět v klidu. Věděl, kdo je jeho bezprostřední nepřítel, ačkoli to byl spíš přítel. Nevědomky stiskl amulet ukradený vůdci skřetů na příkaz svého boha. Čím více nad tím přemýšlel, docházel k názoru, že vlastně ani nemůže být řízen, že má stále svobodnou vůli, neboť o sílu si říká jen tehdy, když ji nutně potřebuje.

Potřeboval sám sebe takto uklidnit, jelikož se poslední dobou, když právě nebyl pod vlivem tajemné síly, začínal propadat do stále častějších záchvatů smutku a méněcennosti. Ani Daniře nemohl o svých problémech povědět, jelikož si vůbec nebyl jistý její reakcí. Mohla se zachovat jakkoli. Až teď mu docházelo, jak cizí si vlastně jsou, navzdory té dlouhé společné cestě. Mohl jí věřit v boji, to však bylo jediné, co o ní věděl jistě.

Prudce zamrkal a zatřepal hlavou, aby se zbavil podobných chmurných myšlenek. Před nimi se nyní opět rozprostírala nekonečná bílá krajina. Díval se okolo sebe a užíval si ten úžasný pohled. Až teď dokázal ocenit krásu tohoto místa. Nikdy nekončící bílý sníh odrážel sluneční světlo a vytvářel tak krásně nasvícené panorama okolí. Vzpomínal i na tajemné město v zemském kráteru s obří věží uprostřed. Zřejmě už nikdy nebude mít šanci zjistit, kdo byli jeho původní obyvatelé, v jeho vzpomínkách se však zapsalo jako monumentální komplex staveb nevídaných rozměrů. Slíbil si, že se na tato místa musí ještě alespoň jednou podívat.

Vedle něj seděla v sedle koně druidka. I ona vypadala zamyšleně. Přemítala nad smyslem své cesty a přemítala, zda už nezůstane ve městě, do kterého přijedou. Utíkáním zřejmě nikdy nic nevyřeší, jen tím oddaluje řešení svých problémů a tím pádem i vytváří nové. Jenže nemohla přijet zpět do Kořenové věže jako by se nechumelilo a říct: „Podívejte se, přátelé, můj hvozd už není.“ Možná je pro ni cestování po elfově boku prozatím lepší. Ačkoli ji to velmi znervózňovalo, nenapadlo ji lepší řešení.

Srovnala svého koně s panterem. Jezdec se na ni podíval, očekával, že promluví první. Navrhla mu, aby jeli do města jménem Torn. Bylo to po Kreasu druhé největší město v celé Arfarii, navíc tam jistě naleznou odpovědi, protože je tam věhlasná, i učenci vyhledávaná knihovna. Velmi rád souhlasil, vždyť on sám žádný konstruktivní plán neměl.

Cesta pokračovala jednotvárně až do večera. Občas jeli vedle sebe a povídali si, jindy zase mlčeli. Další den museli překonat vcelku nelehkou překážku v podobě pohoří, které se zvedalo kolmo k jejich trase. Objíždět je by zabralo několik dní, možná týdnů. Museli tedy projet přes ně. Snažili se držet neustále v sedlech, postupně byli nuceni několikrát vystoupat na vrchol a zase klesat. Mezi úpatími dvou vysokých hor uslyšeli zahřmění.

Pohledy obou jezdců se upřely za kopce. Ozvalo se další hřmění. Horečně hledali ve svém nejbližším okolí jeskyni nebo výklenek, cokoli, kde se dá nějakou dobu zůstat, jelikož bouře, která se za nimi hnala, nabývala nepředstavitelných rozměrů a bylo jasné, že jen tak neskončí. Pro úkryt nemuseli naštěstí chodit nikam daleko.

Našli otvor hned u země, takže nebylo třeba nikam šplhat a také kůň se mohl bezpečně skrýt. Dívka nechala rozzářit svou hůl. Prostory nebyly velké, jim však dokonale stačily. Měli pro sebe dost prostoru a zvířata také. Nebyly tu žádné další odbočky nebo jiné chodby, takže šance na setkání s případným obyvatelem byly téměř nulové. Z úkrytu nalezeného na poslední chvíli měli neskutečnou radost.

Za okamžik se bouře rozzuřila v plné síle. Tak hustý liják zatím neviděli. Ale déšť zároveň naznačoval, že se oteplilo, jinak by to byla sněhová vánice. Do sněhu dopadaly kapky vody a tvořily v něm díry. Nebesa byla i přes brzkou odpolední hodinu téměř černá. Oblohou křižovaly blesky za doprovodu ohlušujícího dunění hromu.

Nejistě pohlédl na Daniru, jelikož taková průtrž mračen mohla trvat i několik dní a opakovat se v různě dlouhých intervalech. Jako odpověď na jeho němý dotaz zakroutila hlavou, ani ona nevěděla, kdy to skončí, natož aby s tím byla schopna něco udělat. Troufala si tvrdit, že ani nejmocnější mistři druidové by nic nezmohli.

Nezbývalo mu, než přejít do zadní části provizorního příbytku, kde si roztáhl pokrývky. Když už nemůže dělat nic jiného, tak si alespoň pořádně odpočine. Než se nadál, usnul. Dívka seděla ještě dlouhou dobu sama opřená o zeď. Stále se jí hlavou honilo, co vlastně na tomto místě pohledává a proč tu je s ním. Ano, zachránil jí sice život, ale jinak si jí vůbec nevšímal, i když si chvilku naivně myslela, že by se to mohlo změnit.

Došla až k východu, aby sledovala cáry vody valící se z mraků. Připomínaly jí provazce, jež visely z nebes až k nim dolů. Déšť doprovázely údery blesků a řev hromu. Rozhlédla se na obě strany, ani na jedné nebylo vidět modré nebe, jen tmavě šedivá mračna. Jako by bouře zahalila celý svět do svého stínu a nepropustí ho, dokud se nevyřádí do sytosti. Což nemusí trvat zrovna krátkou dobu.

Povzdechla si, došla do nitra jeskyně, kde si hověl Sairen a lízal si přední tlapy. Ačkoli panter patřil elfovi, měli mezi sebou jisté pouto i oni dva. Opřela se hlavou o jeho bok. Přitáhla si deku pevněji k tělu, aby se zahřála a zbavila se chladu, jenž šel od kamenné podlahy. Také už ztrácela síly z neustálého cestování a boje o přežití. Bylo tedy pochopitelné, že se brzy odebrala do říše snů.

Déšť už přestal, mohli tedy hned časně zrána vyrazit. Celá země byla v noci velmi promáčena, a když zase začalo mrznout, voda se změnila na led. Tím se jejich cestování velmi ztížilo, ale nemínili se zastavit. Elf je oba hnal neskutečnou rychlostí kupředu. Nebýt jeho odhodlání, nebyli by dnes tak daleko. Nejednou ho tiše a vděčně obdivovala právě pro tyto schopnosti – vytrvalost a zápal.

Mohutné tlapy černé kočky dělaly ve sněhu jasné stopy. Pousmál se nad představou kněze, který je hledá právě podle těchto značek. Velmi litoval ztraceného času, v takové bouři by se ale jet nedalo. Bylo dost možné, že Cynar se svými muži už za nimi vyrazili, spíše však také přečkali řádění živlů v pevnosti a vydali se v jejich stopách až nyní. Budou muset putovat ještě několik dnů, než se dostanou do Tornu.

Den po dni jim však cesta ubíhala rychleji a rychleji, jak si zvykali na to, že prožívají dlouhé hodiny stále v sedle. Cestování probíhalo naprosto jednotvárně. Veškeré dny mu splývaly do jednoho, nebyl schopen určit, zda putovali týden nebo dva. Až konečně viděli jasně zářící slunce a zelenou louku. Nikdy si neuvědomili, jak krásný pohled to je. Zastavili se na samém okraji Severních plání. Ještě před několika dny byly v jejich samém nitru. Upřímně doufali, že se tam už nikdy více nebudou muset vrátit.

První krok na nádherně zelenou trávu musel elf udělat po svých, nikoli na zádech pantera. Opatrně, téměř jako by nechtěl poranit ani stéblo, vstoupil jednou nohou do krásného léta. Následovala ho i druidka. Ještě několik kroků, poté zase nasedli do sedel. Torn už nebyl daleko a chtěli tam být už zítra navečer.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz