Aztécký poklad: Kapitola čtvrtá

Do svítání zbývaly pouze dvě hodiny, ale Philipovi se i ty dvě hodiny zdály jako věčnost. Neměl pojem o tom, jak dlouho seděl v tom sklepě. Věděl jenom to, že by se jeho pronásledovatelé mohli vrátit. Musel pryč. Někam kde ho nebudou hledat. Nevěděl, kde jsou ani kde je on. Poupravil si popruh brašny a vykoukl okénkem ven. Nikde nikdo. Pro začátek dobrý. Opatrně vylezl ven a hned se přitiskl na zeď, aby nebyl vidět jeho stín a nenápadně nahlédl do ulice. Nikdo tam nebyl. Opatrně vyrazil podél zdi na konec ulice. Obloha byla bez mráčků, což mu značně kazilo úmysl nebýt vidět. Od moře zavál studený vítr. Takový vítr, který přímo lákal sehnat si loď, vyrazit na otevřené moře a nikdy se nevrátit na pevninu. Philip měl v jedné chvíli i pocit, že tak co nejdříve učiní. Představa, že by Tkaničkovi utekl na moři ho lákala čím dál tím víc. Potřepal hlavou aby zahnal fantazírování a dál postupoval směrem ke křižovatce. Když tam dorazil, nad hlavou mu poblikávala plynová lampa. Tahle část města na tom nebyla technicky zrovna nejlépe. To byl zřejmě důvod proč tu sídlila i mafie. Philip se opět podíval, jestli je na ulici opravdu sám, a pak,když zjistil, že je vzduch čistý, obezřetně vyrazil. Nevěděl proč, ale směřoval k vodě. Asi ho moře opravdu omámilo a teď ho chce pohltit. Došel až k nábřeží. Byl zrovna odliv. Philip se nechal chvíli česat mořských větrem, a pak vyrazil po břehu směrem do centra. Nevěděl kam jít. Hodlal najít někoho, kdo trochu rozumí historii. Ale zase ne tak moc, aby mu překazil jeho plány. Hlavně se teď nesmí prozradit. Tkaničkovi lidé by ho rádi viděli napíchnutého na kůlu a s useknutou hlavou. Musel se ztratit. Odjet z tohohle města někam, kde ho nenajdou. Jenže mafie si ho najde všude. Neměl se k ní nikdy dávat. Jenže to by pak nenašel to, co teď má v brašně. Je to úžasný nález. I když on sám neví, co s tím má dělat a k čemu to vlastně je. Proto musí najít někoho, kdo tomu rozumí. V první řadě musí hlavně přečkat noc. Paradoxně to bude nejtěžší úkol z celé jeho dlouhé cesty za objevením tajemství svého pokladu. Cesta před ním byla prázdná. Nevěděl kde je, nevěděl kam jde a nevěděl proč by měl vůbec někam chodit. Tak zalezl do první hospody, na kterou narazil. 
V hospodě byl klid. Mírné oranžové světlo vycházející z petrolejových lamp, propůjčovalo atmosféře hostince jemný nádech domácího prostředí. V nevelké místnosti stálo nanejvýš pár židlí a tři stoly. V rohu stál pult a u něj seděl hostinský. Starý, obchodně zdatný muž s pivním bachorem a zaprášeným čepcem na hlavě, čistil půllitry a sklenice utěrkou, která již také zažila lepší časy. U jednoho ze tří stolů seděli tři štamgasti, zřejmě věrní, protože několikrát prohodili rádoby vtipnou narážku na zdejší lokál a místního hostinského. Druhý stůl měl dva obyvatele. Na něm ležel opilý námořník a pod ním přežraný pes. Když Philip vešel, narušil tak dobráckou pohodu panující mezi návštěvníky hostince. To se však brzy srovnalo a Philip zapadl mezi osazenctvo hospody, jako by tam seděl už hodiny. Objednal si rum a nenápadně si sednul co možná nejdál od ostatních. Ty si ho však stejně všimli. Jeden z nich, co seděl hned na kraji a hrál se svými společníky karty, měl zčernalé zuby od neustálého kouření doutníků. A to se také podepsalo i na jeho hlase. A právě tím chroptivým a udušeným hlasem se Philipa zeptal: "Jste zdejší?" 
"Ne." Odpověděl po chvilce váhání Philip. Učili ho, že s lidmi by se moc vybavovat neměl. Mohl samozřejmě dělat hluchoněmého, ale už si objednal pití. A mluvil při tom, takže by to vypadalo poněkud nedomyšleně. Proto se rozhodl pro druhou nejbezpečnější možnost a tím bylo "Ne". Jenže štamgasti se nedali tak snadno odbýt. 
"A odkud jste?" zeptal se druhý. 
"Z Avignonu." blýsklo Philipovi hlavou. V Avignonu už nejednou byl, takže by se z toho mohl vymluvit. Měl ale štěstí. Nikdo z přítomných v Avignonu nikdy nebyl. 
"Jo, jo. Tam musej mít krásně, v tom Avignonu." podotkl jen tak mezi řečí a douškem piva jeden z hráčů. 
"Já jsem slyšel, že je to tam prej samej vrah." oponoval druhý. 
"Známá mý starý tam má sestru. A ta říká, že je to samá ta... Kultúra!" přispěl do hovoru třetí. 
"Já jen vim, že dneska se už nenalejvá, pánové!" ozval se hostinský. 
Štamgasti se sebrali. Popadli za nohy svého opilého kamaráda a za pění námořnických písní, jejichž zpívání je povoleno pouze pod vlivem alkoholu, opustili hospodu. Hostinský donesl psovi pod stolem další misku žrádla a namířil si to rovnou k Philipovi. 
"Dneska končíme, mladej pane!" pronesl ostrým hlasem. Zajímavostí na tomto pánovi, které si Philip hned všiml, byly jeho pysky. Totiž, když mluvil, jeho spodní čelist se pohybovala ze strany na stranu a hostinský tak vypadal jako přežvykující vůl. Philip si dlouze lokl rumu a zeptal se: "Lze si u vás pronajmout pokoj?" 
"Ne! Žádnej tu neni" odvětil hostinský, "Ale můžete přespat tady v lokále, jestli chcete!" 
"A to se nebojíte, že vám tu něco ukradnu?!" Usmál se poťouchle Philip. 
"Jestli najdete něco cenýho, poslušte si. Většinu toho stějně vyplavilo moře!" řekl hospodský a ledabyle ukázal na chatrnou výzdobu lokálu. 
"A navíc," pokračoval hostinský, "je tu Bruno!" a ukázal na odfukující kožený vak pod stolem, jen ztěžka připomínající psa. Philip kývl na souhlas a dal hostinskému peníze za pití. Každý normální zloděj by hned využil příležitosti a pokusil by se ukrást, co by se dalo. Ale Philip na to neměl ani pomyšlení, a ani talent. Lehl si proto na lavici a zadíval se oknem ven na noční oblohu, které pyšně vévodil zářivě bílý měsíc.