Ranyt: Proměna; Část LXI.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Co tu chceš?“ ptal se rozmrzelý a stále rozespalý panovník. Skřet se na něj úlisně usmál. Odkryl tak řadu ostrých žlutých zubů. „Mám jisté informace, můj pane,“ drzost, s jakou pronášel každé slovo, byla neuvěřitelná, „které by tě, pane, mohly zajímat.“ Dával si velice záležet, aby každé další slovo znělo ještě povýšeněji a zákeřněji.

„To by mě tedy zajímalo, co je tak důležité, že si myslíš, že tě opravňuje i přes můj výslovný zákaz znovu lézt do mého domu, navíc bez pozvání,“ Taler neměl na malou bytost ani v nejmenším náladu, chtěl však jen ze zvědavosti alespoň nějakou dobu hrát jeho hru.

„Například něco o tvém synovi a o psanci, kterého měl zabít nebo zajmout.“

„Aha, a to si myslíš, že průběžně nedostávám informace?“ Král se snažil usilovně přijít na to, jak o nich prohnaný skrček věděl.

„Ale, pane, vy nevíte téměř nic. V tuto chvíli se s největší pravděpodobností stále ještě nachází v Jeho chrámu. A nejspíše právě teď přišel na veškeré lži, jimiž byl celý život krmen.“

„Na jeho loajalitě to nic nezmění, milý Stowe.“

„Ten hledaný elf – ano, je to elf – se právě vrací zpět do Arfarie.“

„Pak je Cynar jen pár kroků za ním.“

„Spíše pár stovek mil.“

„Co si o sobě myslíš, malý skřete? Vlezeš sem bez pozvání a bez jakékoli úcty a ještě pliveš špínu na mého jediného syna?! Za to tě stihne krutý trest.“ Muž tajně vytáhl ze záhybů svého pyžama malý oválný předmět. Než nezvaný host stačil zareagovat, hodil mu jej přímo pod nohy. V tu samou chvíli do pokoje vtrhla stráž.

Stow se na všechny přítomné podíval, udělal malou poklonu. Naznačoval tak své pohrdání všemi přítomnými. Pokojem se znovu rozlila fialová záře, její původce ale nezmizel, jak bývalo zvykem. Právě polapený vězeň se s hrůzou díval na váleček, jenž mu ležel pod nohama a z něhož vyrůstala jakási chapadla. Ta jej pevně držela na svém místě za jeho dolní končetiny. „Chcete boj?!“ vykřikl zoufale, „máte ho mít!“

S těmito slovy tasil malou dýku. Měla krásně zdobený jílec vykládaný rubíny, elegantní a zahnutou čepel. Vojáci ani jejich pán nevěřili svým očím. S tímto žabikuchem přece nemohl bojovat s hradní stráží po zuby vyzbrojenou. Celý souboj netrval ani několik vteřin; na konci byl slizký tvor spoutaný a s mnoha modřinami, přitom žádný z bojovníků nemusel ani vytáhnout vlastní zbraň. Malé tělo bylo kolem dokola ovinuto silnými řetězy s kouzlem uvnitř nich.

Kovová lana byla totiž očarována přesně pro takové zlosyny, jakým byl Stowe. Čarodějové do nich vkládali takovou moc, aby se nikdo nemohl sám osvobodit nebo teleportovat pryč. Ještě než byl odtažen do žaláře a následně na utajenou popravu, přistoupil k němu Taler a sklonil tvář až k jeho uchu. „Takhle u nás končí každý nepotřebný,“ zašeptal, „pozdravuj v pekle, Stowe, a vyřiď jim, že se tam ještě nehodlám dostavit; až bude čas, přijdu sám a za doprovodu fanfár. Ocenil bych tedy, kdyby přestali posílat podobné neschopné ničemy, jako jsi ty.“ Ještě než spoutaný stačil cokoli namítnout, táhli jej urostlí rytíři chodbou. Neobtěžovali se ani s tím, aby ho nesli, prostě jen vláčeli za sebou jako nějakou hračku. Pokusil se křičet, ale z úst mu nevyšel žádný zvuk.

Ještě nějakou chvíli po zaklapnutí dveří je panovník sledoval. Přemýšlel, jestli jeho krok byl správný, zda ho neměl nejdřív vyslechnout. Zřejmě ano, zatím ale vše šlo podle plánu, takže jeho pomoc už nepotřeboval. Byl konec s tajnými intrikami, nyní se musel ukázat na denním světle. Chtěl, aby celý svět znal jeho tvář. Aby se všem vryla do paměti jako tvář toho, kdo dokázal nemožné a pokořil celý kontinent.

Pokud se ale ten psanec skutečně vrací do jeho země, měl by s tím něco udělat. Ačkoli onen elf je – pokud jde o světovou politiku – zjevně nevýznamná postava. Jenže Taler nesnášel, když někdo neposlechl jeho příkazy. Tím pádem bude muset zjistit, co se děje s jeho synem a podle toho vymyslet další kroky. Nemůže si dovolit strpět neposlušnost. Obzvláště od nejbližších to nepřipadá v úvahu. Předně však musí zjistit, co je vlastně ten tajemný elfský bojovník zač. Pokud má takovou moc, možná že by nebylo na škodu s ním spolupracovat. Až ho dopadnou, určitě to s ním projedná.

Dohodnutým signálem přivolal do pokoje sluhu. Mladý klučina, to ano, jeho otec zde dělal purkrabího a syn tuto roli po jeho smrti, anebo poté, až nebude moci dál pracovat, jistě rád převezme. Proč také on nemůže mít tak schopného a vděčného potomka? Ale takovou sebelítost si nyní nemohl dovolit, proto si nechal zavolat vysoké hodnostáře odpovědné za bezpečnost v království. Sestavit podobiznu hledaného a vyhlásit po něm pátrání nebude problém.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz