Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

12

Příštího večera skutečně dosáhli cíle. Jedno z největších měst v zemi stálo na zelené louce jako dominanta krajiny. Bránou mohli volně projíždět obchodníci v zástupech. Nejdřív potřebovali sehnat náležité ubytování. Z dlouhé cesty byli rozlámaní a vyčerpaní víc než dost. Vzali proto zavděk první příležitostí, která jim nabídla střechu nad hlavou.

Hostinec nebyl nijak velký, spíše naopak. Dost možná byli jeho jedinými hosty, o to více se museli snažit na spropitném. Vzhledem k nepříliš vábně vypadajícímu zevnějšku byl vnitřek až překvapivě čistý a udržovaný. Jejich pokoj byl velký akorát tak na dvě postele vedle sebe, to je ale v tuto chvíli nezajímalo. Ranyt i Danira, spokojeni, že konečně zase stráví noc v měkkém lůžku, padli do nich a o nic dalšího se nestarali.

Měli jasně stanovený cíl a nehodlali se zde zdržet ani o chvíli déle. Proto čekali před knihovnou již před otevřením. Vešli jako jedni z prvních. Kolem nich kráčeli samí učenci, studenti z dobrých rodin nebo mistři nějakého oboru. Snad nikdo tu nebyl ze stejně prostých poměrů jako oni. I samotné vybavení doslova vyzařovalo bohatství lidí, kteří tuto instituci navštěvovali. Každý zdejší student totiž měl bohaté rodiče a šikovní učenci si dokázali najít sponzora.

Elf se tu necítil vůbec dobře. Jednoduše sem nepatřil a také mu to bylo dáváno zřetelně najevo. Zřejmě nebyl dost učený nebo bohatý. Už když se ptal na přibližnou polohu místa, kde by měl hledat tajemný pojem, knihovník se na něj díval s náležitým opovržením. Nakonec mu neochotně ukázal směr. Ani on si však nebyl jistý, zda zvláštně vypadající dvojici poradil správně, jelikož slovo, o které se zajímala, nikdy neslyšel. Po několika hodinách konečně našli kýžený pojem. Nacházel se pouze ve starých mapách.

Podle nich byl Asgtrinin kdysi jedním z velkých měst. Bylo však po Válce bohů zapečetěno za Stěnou. Ranyt nemohl uvěřit vlastním očím. Vrah jeho rodičů vyloženě chtěl, aby překročil hranici svého světa a aby se vydal za ni. Nevěděl, co má dělat. Ukázal název i se stručným popisem a umístěním na mapě druidce. Chvíli se na listiny bez jediného slova dívala. Ani nemrkala očima, jen se dívala do papírů.

„To nejde, Ranyte,“ zašeptala, aby nerušila klid v knihovně. I on pochyboval o svých šancích na přežití na druhé straně. Vydržel by nanejvýš pár minut, jelikož tam nebylo nic dobrého. Samé zlo, jen zlo ve své čisté a nefalšované podobě. Pokud ale nebude schopen podstoupit tuto zkoušku, již nikdy se na sebe nepodívá do zrcadla a nebude si sám sebe vážit. Navíc mu jeho bůh jistě pomůže vrátit se zpět. Možná že to není až tak beznadějné.

Legendy říkaly, že magickou zábranou se odsud dalo projít na druhou, Stěnou zapečetěnou polovinu, zpět už však ne. Ale pokusila se o to někdy božská bytost? Vždyť jeho nezvaný společník byl všemocný. To „vše“ hrálo v jeho rozhodování velikou roli. S kamenným výrazem se otočil na dívku. Ta se obávala nejhoršího a její obavy se vyplnily.

Pokoušel se ji přesvědčit o nutnosti překročení hranice jejich světa. Popsal jí i svou tajnou zbraň a plán na přechod zpět na tuto polovinu. Ale nedala se zviklat, dál odmítala. Prý je bůh v něm, musel být šílený! Když už se zdálo, že by mohla svolit, popadl ji amok. Vyřítila se ven z budovy. Rychle utíkal za ní, jen aby jej venku seřvala jako malého chlapce. Vyčítala mu nezodpovědnost a riskantní chování. Nebylo to poprvé, co vyvedl něco, co nemuselo dopadnout nejlépe. Jeho šílený nápad však již přesáhl veškeré meze racionálního myšlení. Něco podobného mohlo napadnout jen šílence.

Elf ji chápal, že nevnímá, co to pro něj znamená. Přitom on ani neměl jiné východisko a už se smířil s tím, že velmi pravděpodobně v honbě za svým cílem i zemře. To jí však nemohl říci, celou situaci by tím jen zhoršil. Proto jen ztišil hlas a pokoušel se ji hlubokým tónem umluvit. Byla ale neoblomná, proto se postavil za svou věc a chtěl jít sám, ať už s ní, nebo sám. Dívka se zarazila. To snad nemůže myslet vážně, ne po tom všem, co spolu prožili! Copak neví, že je k němu připoutána mnohem silnějším poutem, než si oba dva kdy dokážou připustit?

Ještě dlouho se dohadovali. Stále nerozuměla, jak mohl dostat tak šílený nápad a co ho žene, aby šel i tam, odkud se nedá vrátit. Pokoušel se jí v klidu vysvětlit, že je dostane zpátky, jen ať mu věří. Chápal její situaci. Nebyl si jistý, zda by on sám šel, kdyby byl takto naléhavě požádán. Spoléhal však na to, že bude mít strach z návratu mezi členy své komunity.

Nakonec přestala odporovat, i když velmi neochotně. Nesouhlasila, jen už nic nenamítala. Najednou se mu ztratila v uličkách Tornu. Než stačil cokoli říct nebo ji zadržet, byla pryč. Našel ji v pokoji. Velmi neochotně si nechala znova vše vysvětlit, ale už se nemohl déle zdržovat.

Nakonec změnila názor se slovy, že už přece také nemá co ztratit, když přišla o svůj hvozd, a se svěšenou hlavou si odešla sbalit pár svých věcí na cestu. Možná se jeho pocity daly přirovnat k výčitkám svědomí, s jistotou se to však říct nedalo. Pro někoho by to byl možná docela velký úspěch, který stojí za oslavu, nechávalo ho to až podivně chladným.

Nyní už se nesmí zdržovat, se zavazadlem na zádech se jal připravovat zvířata k jízdě. V panterových očích byla vidět neskrývaná radost z dlouhého pohybu, který tak miloval. Ještě před západem slunce nechali sídlo za sebou.

Do Severních plání již ale za žádnou cenu nevkročí. Nabízela se jim proto ještě jedna možnost, kudy se mohli vydat. Z přímořského města Miranu, v němž se naposled zastavovali, odplouvaly po řece lodě, jež vozily vojáky hlídající Stěnu na jejich stanoviště. Tok se vléval do moře, kde plavidla pokračovala většinu cesty až k jedinému přístavu v severních zemích. Byl vybudován společně s městem, jež sloužilo jako ubikace pro vojáky. Město hlídalo jedinou cestu, která přesně kopírovala tvar magické zábrany. Stály na ní strážní věže s hlídači.

Jejich cesta proto bude pohodlnější a mnohem rychlejší, není ale jisté, že je na loď vůbec vezmou. Ranyt se spoléhal pouze na tučný úplatek. Dle jeho názoru by vojákům ani nemuselo vadit, kdyby s nimi plul jeden elf a jedna lidská dívka. Zvířata utíkala skrz jehličnatý les. Museli uhýbat před větvemi, jež rostly až moc nízko. Konečně se dostali z dřevnatého porostu opět na volné prostranství zelené louky.

Mírně stoupali, po několika skocích černého pantera vyvýšeninu překonali a zase klesali. Cestovat takovouto krajinou se mu líbilo mnohem víc. Vzpomínal na nekonečnou sněžnou pláň, na bílé kopce a nikdy neslábnoucí vítr, který s sebou nesl sněhové vločky. Najednou mu zdejší podnebí přišlo neskutečně teplé.

Pomalu srovnal krok pantera s druidčiným koněm. Pokoušel se vymyslet co nejvýmluvnější věty o tom, jak si váží, že s ním cestuje. Očividně se nechala lichotkami zaslepit. Elf tím alespoň ulehčil svému svědomí, jelikož měl výčitky z její přítomnosti. Bál se o ni, vždyť si ani nebyl jist, zda přežije on sám, natož aby uchránil jednoho člověka navíc. Ve skrytu duše doufal, že s těmito riziky počítá a nespoléhá se na něj.

Podle toho, co zatím mohl vidět, nebyla dívka v boji vůbec amatér, naopak. Když poprvé spatřil její schopnosti, velmi ho překvapily. V podstatě sám vycítil, co mu již předtím říkal jeho bůh – aby ji držel při sobě. Skutečně si její společnosti vážil. Věděl totiž, jaké to je, když skončí opět úplně sám.

Po několika dnech cesty je uvítal Miran. Zjevně ale nepřijeli v nejlepší dobu. Ulice byly plné nespokojených lidí, kteří se proti něčemu bouřili. Neměli nejmenší zájem se podílet na čemkoli, co by jim mohlo způsobit problémy. Mířili proto raději přímo k přístavu, kde museli vyhledat loď, jež plula do jejich cílové lokality. Elf vytáhl naducaný měšec, jehož obsah měl padnout jako úplatek pro kapitána plavidla. Danira pokývala hlavou, sama se nabídla, že toho muže půjde uplatit, jelikož díky svému vzhledu má větší šance.

Loučení není nikdy jednoduché, obzvláště ne loučení s penězi. Nešlo mu o ni, jí věřil, jen se mu nelíbilo, že zlaťáky musí skončit v kapse nějakého umaštěného opilce. Nedal na sobě však nic znát a podal jí váček i s obsahem. Druidka se na něj usmála. Musela se ještě náležitě upravit, napůl si rozepnula halenku, trochu se tím dávala na odiv. Poté napůl odběhla, napůl odcupitala pryč. Mohl jen sledovat, jak se baví s kapitánem a něčemu se spolu smějí.

Na rozdíl od jiných mužů si Ranyt nepřišel podváděný, ba naopak. Seděl v sedle své velké kočky a s úsměvem dívku pozoroval. Nechápal, jak si mohla očividně váženého, a k jeho překvapení i solidně vypadajícího muže – podle kabátu snad velitele královské námořní flotily – takhle omotat kolem prstu. Situace se začala stávat zajímavou. Námořník se pokusil druidku chytit okolo pasu a jeho ruka klesala stále níž. Jak vše pozoroval zpovzdálí, přestával věřit svým očím. Místo toho, aby se mu podvolila a zajistila jim tak plavbu, ho odstrčila. Elf byl rád za její chování, netušil proč, ale radši by došel do plání pěšky, než aby ji viděl s tímhle... individuem.

Musel sáhnout po své čepeli, jelikož to chvilku vypadalo, že kapitán dívku udeří. Ale jen ji pohladil po vlasech a ještě chvíli s ní konverzoval. Nakonec bylo vidět, jak natahuje ruku, do níž mu Danira sype zlaté mince. Přepočítal si je a spokojeně se usmíval. Řekli si posledních pár slov, dívka mu dala malý polibek na tvář, než se opět vrátila k Ranytovi. I na pohled bylo více než jasné, že kapitán je nyní v sedmém nebi z malého polibku, jenž dostal.

S úsměvem od ucha k uchu ji uvítal. „Kde ses to naučila?“ ptal se jí. Odpověděla mu sladkým smíchem: „Naučila co?“

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz