Ranyt: Proměna; Část LXIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Znovu se mu po tváři rozlil úsměv a jen zakroutil hlavou na znamení, že na tom vlastně nezáleží. Teď pokračovala ona: „Loď odplouvá za dva dny. Ty jsi můj bratr, ví, že nejsi pokrevní, ale jsme podle něj ze sirotčince a jsi to jediné, co mám. A naopak, chápeš? Vyjednala jsem nám společnou kajutu, je asi zbytečné mít dvě. Klidně to zvládnu, udělá, co mu řeknu. A ještě něco, tady máš,“ podávala mu stejně plný měšec, „vzal si jen pět zlatek, další si vezme až v pláních.“

Musel uznat, že její schopnosti jsou obdivuhodné. Nemusela ani zaplatit větší částku, než by platili, kdyby jeli kamkoli jinam. Zbývala ale otázka, co budou dělat ty dva volné dny, které měli. Nejprve je napadlo zjistit, o co jde nespokojencům, které potkali. Danira měla od námořníka nějaké informace, že se místní bouří proti starostovi. Ten měl údajně nechat někoho zavraždit, ale moc tomu nerozuměla. Proto byl další průzkum vítaným zabitím času.

Zanedlouho došli na hlavní náměstí, kde byla koncentrace lidí největší. Všichni stáli na jedné straně. Pokřikovali nejrůznější hesla, která měla místní úředníky urazit nebo přimět k tomu, aby předali své funkce někomu schopnějšímu. Koho jiného se zeptat, než účastníka podobného protestu? Elf přijel na panterovi k jednomu z mužů. Ten si ho vůbec nevšímal, jen křičel a hrozil pěstí zdviženou vysoko do vzduchu. Jezdec na sebe upozornil. Měšťan se k němu otočil. První, co spatřil, byla Sairenova tlama plná zubů.

Muž vyjekl a uskočil dozadu. Hleděl na zjev jako z nějakého strašidelného příběhu. Bledý elf s ochablou kůží, avšak stále výraznými lícními kostmi, se na něj dívá ze hřbetu obrovského černého zvířete zřejmě připraveného na povel zabít. U pasu se mu navíc houpe dlouhá štíhlá čepel. Oba byli překvapeni. Elf zatím nikdy nezažil podobnou reakci, když se někoho pokoušel oslovit.

Velmi rychle se vzpamatoval a sesedl ze zvířete. Upřímně se vyděšenému muži omluvil. Ten se trochu uklidnil a po nějaké chvíli jim zodpověděl všechny otázky. Podle něj se celá situace vyostřila, jelikož vysocí úředníci popravují lidi podle své libosti, dokonce jim zajali starostu a drží ho jako rukojmí, ačkoli se navenek tváří, že je vše v nejlepším pořádku. Organizátoři protestu si mohli být jisti svou smrtí, pokud Miran neopustí. Několik z nich prý již bylo včera exemplárně popraveno.

Lid se tím prý zastrašit nenechal, ba naopak. Bouří se ještě víc, jeden z popravených jim k tomu navíc dal podnět svými posledními slovy před šibenicí. Vyjádřil v nich prý pohrdání všemi mocnými v tomto městě a žádal občany z nižších tříd, ať svůj boj nevzdávají, jelikož mají šanci uspět.

Měl-li být elf upřímný, poslední, co se mu chtělo, bylo zapojit se do souboje s úředníky a svým způsobem i s královstvím. Navíc se jich místní situace ani v nejmenším netýká. Raději by čas, který jim zbývá do odjezdu plavidla, strávili opřeni o městské hradby z vnější strany a byli naprosto z obliga. Možná to ani neznělo špatně, po několika měsících v ledové pustině opět spát za teplé letní noci pod širým nebem. A přes den jen ležet na trávě a vyhřívat se na ostrém sluníčku.

Jenže muž, se kterým se začali bavit, měl očividně jiný názor. Začal jim vyprávět o tom, že tu potřebují jejich pomoc, s takto mocnými válečníky prý dokážou svrhnout úředníky. Díval se na oba pohledem plným naděje. Elf rozpačitě pohlédl na dívku, ta se však ani nepohnula. Proto se pomalu obrátil zpět k muži. „Nemáme zájem,“ řekl mu stroze. Místní obyvatel se ale očividně tak snadno nevzdával. Popadl válečníka za ruku a nepustil ji. Doslova ho prosil, ať jim pomůžou, nemusí bojovat, jen vyjádřit svou podporu.

Tím ale překročil meze, jež byl Ranyt schopen tolerovat. Nikomu nedal právo se ho byť jen dotknout. Několikrát mu zopakoval, ať ho pustí, muž však ani na jednu výzvu bohužel nezareagoval. Vyškubl se ze sevření a jednou tvrdou ranou pěstí srazil drzouna k zemi. V davu na náměstí se zřejmě díky tomuto činu šířilo pozdvižení. Ranyt by se vůbec nedivil, kdyby si na druhém konci mysleli, že oni dva jsou poslání od místních samozvaných vládců. Proto se co nejrychleji vzdálili. Děkovali všem bohům, že za nimi neběžel rozzuřený dav.

V Miranu se nacházela jen jedna zvláštnost – východní část města. V podstatě to byly jen rozpadlé ruiny zničené původní části. Jakým způsobem se to stalo, to nevěděli, vypadalo to ale alespoň na nálet draka, jelikož zde nezůstal skoro kámen na kameni.

Nebylo tu téměř nic zajímavého k vidění, do centra dění se jim ale zatím vracet nechtělo. Pokračovali tedy stále dál, až skrz zbytky hradeb vyšli ven úplně. Několik hodin se jen procházeli lesem. Ačkoli zde jen zabíjeli čas, mohli ho alespoň trávit spolu. Slunce již začínalo klesat a zbarvilo se do ruda. Neměli ani pořádnou motivaci vracet se zpět před odjezdem lodi, jednu noc ještě mimo civilizaci jistě zvládnou.

Do sídla se vrátili až dalšího dne k polednímu. Na náměstí stále ještě pokračovaly nepokoje. Byly ovšem mnohem silnější, lidé začínali šílet. Vzduchem létaly kameny a jiné předměty, proto se drželi dál od hlavních ulic. Z největších tříd napříč celým městem se začaly šířit bolestivé výkřiky. Očividně se již někdo zranil. Nečekali by však, že to bude tolik lidí najednou.

Odpověď se jim naskytla záhy, když okolo nich proběhla dupající družina stráží. Dvojice stojící u rohu jedné z odlehlých ulic si ani nevšimla, místo toho vběhla na hlavní náměstí. Zvědavost Ranytovi a Daniře nedala, běželi za nimi. Nemohli uvěřit vlastním očím. Lidé na prostranství ve středu města byli sevřeni ze všech stran právě těmito ozbrojenci. Ti je bez milosti bili obušky a sjednávali tak pořádek.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz