Aztécký poklad: Kapitola šestá

Cesta do profesorova obydlí trvala krátce. Philip se bál, aby ho jeho pronásledovatelé nezahlídli, a proto nadšeně poslouchal všechno, co mu profesor povídal. Profesor se bál, aby si to ten neznámý mladík náhodou nerozmyslel, a proto mu nadšeně vyprávěl všechno, co si myslel, že by ho mohlo trochu víc zajímat. Tak došli až k červeným domovním dveřím, kde na ně už čekal Kryštof. Ten nevydržel profesorův cílený nátlak nových témat k jednostranné diskusi s Philipem. Opustil skupinu, když profesor řešil globální nedostatek toaletního papíru, odemykal u rozboru knihy "Láska prochází žaludkem, aneb gurmánské zážitky našich babiček" a pouštěl ty dva dovnitř, když se profesor rozpovídal o vlivu atomové energie na chuť kyselých rybiček. Takto došli až do profesorova bytu. Když se za nimi zavřeli dveře, podíval se profesor na Kryštofa způsobem, který jasně a neústupně říkal, zamkni a spolkni klíč, teď už nemá kam utéct. Kryštof z toho byl mírně zmatený (nebo to špatně pochopil) a proto vrazil profesorovi klíče do rukou a spolknul mouchu (letěla náhodou kolem). 
Philip vešel do bytu. Pak se hned vrátil, protože se zapomněl zout. Profesorův byt nebyl zrovna podle Philipova gusta, ale i tak na něj příjemně působil. Nemalá knihovna přetékala množstvím knih všelijakých žánrů, autorů a období. U knihovny stálo velké starorůžové semišové křeslo. Vedle něj byla velká lampa a pod ní stolek s několika rozečtenými knihami. Kupodivu mezi nimi Philip našel i "Láska prochází žaludkem, aneb gurmánské zážitky našich babiček". Philip se rozhlédl po zbytku bytu. Místnost, v níž se nacházel, byla poměrně malá. Na jedné stěně stála knihovna s křeslem. Na druhé balkón a na třetí dvě menší skříňky plné nejrůznějších sošek a předmětů, co si profesor přivezl ze svých cest. Ve čtvrté stěně byly dvoje dveře. Jedny do předsíně, kde se profesor snažil vyndat Kryštofovi mouchu z krku, která mu tam uvízla, a druhé vedly dál do bytu. 
Philip přešel k oknu a podíval se ven. I když věděl zhruba, kde jeho pronásledovatelé jsou, nemohl je najít. Možná, že už odešli. 
"Tak, už se vám mohu věnovat!" vpadl do místnosti profesor, "Jsem rád, že jste nakonec souhlasil pane..." 
"Philip Gérvard." pospíšil si Philip. Jindy by se představil jinak než se ve skutečnosti jmenuje, ale pan profesor v něm vzbuzoval určité sympatie. I přesto, že věděl, že mu jde pouze o tu sošku. 
"Dáte si něco?" zeptal se profesor. 
"Ano, pokud máte bílé." odpověděl Philip. Profesor se trochu zarazil než mu došlo, že se jedná o víno. On původně myslel spíš čaj nebo kávu, ale chtěl aby Philip zůstal, a tak mu vyhověl. Philip se během čekání rozhlédl po místnosti. I když zde byly zastoupeny všechny možné druhy barev, byly všechny zlatohnědé. Taková drobná zvláštnost, typická pro byty tohoto typu. Profesor podal Philipovi skleničku a připil si s ním. "Takže," začal nejistě, "jak jste již asi pochopil, měl bych zájem o ten předmět, který přede mnou tak urputně ukrýváte." 
"Bohužel, já nemám sebemenší důvod vám ho dát." odpověděl mu Philip. "Já to také nechci zadarmo!" řekl profesor a donutil tak Philipa se zamyslet. 
"Abyste rozuměl," spustil profesor, "tato soška pochází z dávno zaniklé civilizace. Aztékové, jestli vám to něco říká. Jedná se o sošku boha Huitzilopochtli - kouzelníka kolibříka. Boha slunce. Byla ztracená po celá staletí. Jistý Hernando Cortés kdysi dobyl Aztéckou říši. O této sošce se jen párkrát zmínil ve svých denících. Nikdy ji nikdo nenašel." "A vám jde o její cenu, viďte?“ usmál se potutelně Philip. 
"Ani v nejmenším!" osopil se profesor a vyskočil na nohy. Došel až ke knihovně a vytáhl jednu velmi tlustou knihu. Nacvičeným pohybem rychle našel, co hledal a ukázal to Philipovi. 
"Když Hernando Cortés dobyl Aztéckou říši, dozvěděl se o bájném městě..." 
"Eldorádo?" tipl si Philip. 
"Ale dejte pokoj! Eldorádo s tím nemá nic společného!" odsekl profesor a pokračoval: 
"Ne! Mluvím teď o městě postaveném dlouho před vznikem Aztécké říše. O městě, kde se, podle pověstí, volili bohové. To město se jmenuje Teotihuacán." 
Philip čekal, že ho název města nějak překvapí, ale o Teotihuacánu v životě neslyšel. 
"A co s tím vaším městem má společného moje soška?" zeptal se. 
"Jak jsem již řekl, jedná se o sošku boha slunce." rozpovídal se profesor, který byl evidentně rád, že se Philip zeptal, "A v Teotihuacánu stojí, kromě jiného, dvě pyramidy. Pyramida slunce a měsíce. Nic moc o tom nikdo neví, ale pravděpodobně to má co dočinění s obřadem slunce prováděným jednou za dva roky. Našel jsem ještě, ve spojitosti se soškou a obřadem, zmínku o jistém pokladu. Truhla speciálně vyrobených mincí, bez nichž by obřad nefungoval." 

Philip chtěl najít někoho, kdo by mu vysvětlil, k čemu soška vlastně slouží, ale pan profesor toho věděl víc, než bylo zdrávo... 

"Profesore," promluvil konečně Kryštof "mohu si s vámi promluvit?" 
"Ale jistě!" odpověděl profesor a zvedl se. 
"Myslíte, že je to bezpečné?" začal Kryštof. 
"Co?" 
"Říkat mu toho tolik." 
"Hochu, ten muž má něco co musím za každou cenu získat. A jestli chci získat to co má, musím získat i jeho!" řekl profesor a vrátil se k Philipovi. 
"Tak, ode mne by to bylo zhruba vše." vytrhl Philipa ze zamyšlení, "A teď by mne pouze zajímalo jestli jste ochoten mi tu sošku prodat." 

Philip se narovnal a řekl: "Chápu vaše přání, pane profesore, a byl bych vám tu sošku milerád dal, ale chci vědět jestli jsem váš záměr pochopil správně. Vy hodláte získat tuto sošku a vypravit se do Aztécké říše zjistit, k čemu byl obřad slunce?" 
"Ano!" odpověděl odhodlaně profesor. 
"Pak mám jen jednu podmínku. Dám vám tu sošku, když mě vezmete s sebou a když vyrazíme ještě tento týden." 
"Souhlasím!" vypískl, k velkému Kryštofově zděšení, radostně profesor. Philipovi zajiskřilo v očích. Profesor do sebe kopl sklenku vína a s vítězným pohledem se podíval na Kryštofa. 
"Kryštofe! Začněte balit! Znám zde v Marseille jednoho námořníka. Patří mu loď a myslím, že když mu dobře zaplatíme, vezme nás do Mexika." 
"Ale pane, kde na to chcete vzít?" zeptal se starostlivě Kryštof. 
"Milý Kryštofe, vybereme si, co máte našetřeno. Na takovou věc dám mile rád všechny vaše peníze.“ 
"Ale pane,“ začal opět Kryštof, "čert vem peníze, ale víte, že tady mám přítelkyni!" 
"Ta počká, nepotrvá to dlouho!" Profesorovo nadšení bylo až nebezpečně nakažlivé. Philip se tvářil spokojeně a přemítal, jestli má profesorovi dát i tu knihu, co vzal spolu se soškou. Nakonec se rozhodl, že na to není ten správný čas. Rozhodl se i, že neřekne profesorovi, co je vlastně zač. Jenom ho poprosí o nocleh na těch pár dní. 
"Kryštofe, přineste šampaňské, to se musí oslavit!" vykřikl profesor. A pak už se všechny starosti ztratily v plných doušcích šampaňského vína.