Aztécký poklad: Kapitola osmá

Vnitřek lodi byl, na rozdíl od vnějšku, velmi útulný a udržovaný. Převládal v něm prostý, námořnický styl a podle toho byl i cítit. Skupina, pod vedením Petera Hansena, sešla dolů a vstoupila do větší místnosti, která zřejmě sloužila jako konferenční sál. Napříč místností se táhl dřevěný stůl a kolem něj stály židle zdobené řezbami. V rohu místnosti stála silnější žena a vytírala. 
"Marto! Přivedl jsem hosty." zapěl Hansen a odešel stranou (bůhvíproč). Marta Hansenová si utřela nos. Oklepala si ruce do zástěry a pohlédla na nově příchozí. 
"Dobrý den." řekla. Její hlas byl veselý a přátelský. 
"Víš, kdo to je?" usmál se Peter. Marta se na něj jenom zamyšleně podívala. Jako by ho chtěla zhypnotizovat a v hlavě jí začal hryzat červík. 
"Hugo!" napověděl jí Peter. Marta vytřeštila oči a otevřela pusu. 
"Hugíne! Čauky, co tady děláš? Dáš si něco? Jak se máš? A co vůbec děláš?" zasypávala profesora otázkami. Zatímco mu láskyplně oprašovala bundu utěrkou. Profesor jí beze slova chytil za ramena a dal jí pusu. 
"Tak vy jste pořád ještě spolu, to mám doopravdy radost." Rozplýval se profesor. Marta objala Petera kolem pasu a jemně se zasmála. Úsměv jí setrval na tváři i po zbytek rozhovoru. Peter profesorovi a jeho společníkům ukázal na prázdné židle. Všichni si sedli a hodně napjali náladu v místnosti. 
"Tak mi teda řekni, co po mě vlastně chceš." Začal Peter a opřel se o stůl. 
"No," vyhrkl nejistě profesor, "jedná se o takovou věc." 
Profesor si odkašlal, narovnal se a pokračoval. 
"Zhruba, budu stručný," 
"Nezačínej jak na schůzi prosimtě. Prostě mi řekni, co chceš!" okřikl ho Peter. Profesor zaváhal a pak vytáhl na stůl Huitzilipochtliovu sošku. Chtěl si ji sice nechat, jako trumf, ale nakonec usoudil, že to takhle bude lepší. Peter i Marta vyvalil oči a zůstali chvíli nehnutě stát. Philip se podivil, že je takhle udivuje jedna obyčejná soška. 
"Ale to je přece," začal Peter, "Kouzelnej kolibřík!" 
"Ten indiánskej bůžek, že jo?" doplnila ho Marta. 
Teď byl udivený jak Philip, tak i profesor s Kryštofem. 
"Vy jste o ní slyšeli?" zeptal se Kryštof. 
"My jsme soukromá loď. Nás si lidé najímají pro svoje účely." Řekla Marta. 
"Ano, jednou sem přišel takový podivný mužík. To jsem kotvili ve Walesu viď drahá. No, a tam si nás ten člověk najal. Měli jsme jeho, jeho družinu a nějaké zboží odvést sem do Marseille. Říkali, že je to velice důležité. Když jsem ale v noci kontroloval sklad a náklad, náhodou jsem uvolnil jednu bednu a z ní vypadla tahle soška." 
"Podařilo se nám," pokračovala Marta "dostat z toho člověka, co to je. Řekl, že to patří jednomu moc důležitému muži a že se s tím nesmí nic stát. Vrtalo nám to hlavou, a tak jsme se rozhodli, že o tom něco zjistíme." 
"A zjistili?" vybafnul Philip. 
"Víme jen to, že ten chlap si nechává říkat Tkanička. Ale co je to zač, to vám neřeknu ani za zlatý prase." odpověděl mu Peter. Profesor se protřepal a spolu s Kryštofem se pomalu obrátil na Philipa. 
"Já to dostal od jednoho sběratele. Dlužil mi nějaké peníze, a tak mi za ně dal tuhle sošku." Vypálil pohotově Philip. Profesorovi odpověď zřejmě stačila, protože se otočil a na nic víc se neptal. Kryštof na Philipa chvíli koukal, ale pak si uvědomil, že tím nic nezmůže. 
"Jde o to, Petere," promluvil profesor, "že tahle soška má co dočinění s Aztékama a s tajemstvím Teotihuacánu." 
Hansen se napřímil a podíval se na profesora. 
"Ty tam chceš odvést, viď?" zeptal se. profesor hlasitě mlčel. 
"A to je v Mexiku, že jo? 
"Jo." 
"Tak se mnou můžeš počítat." řekl k velkému Martině zděšení Peter. Profesor sklopil hlavu a potřásl mu rukou. Věděl, že teď už půjde všechno hladce. Že našel novou oporu. Člověka, který mu pomůže rozlousknout tajemství města bohů. Našel svého starého přítele. Nebo spíš cestu k němu.