Ranyt: Proměna; Část LXIX.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Místo s nepokoji už nechali dávno za sebou. Ranytovi se podařilo pronést z knihovny knihu týkající se Stěny a míst za ní. Nyní ji v kajutě otevřeli, aby si ji mohli v klidu prostudovat. Stránky byly již velmi staré, očividně už také zažily své. Jejich barva svědčila o tom, že je nikdo už léta ani neotevřel.

Na začátku se v ní psalo o nejdůležitějších faktech týkajících se Války bohů, která zapříčinila samotný vznik překážky. Na druhé straně prý kdysi také býval život, po jeho narušení čarodějem a po vstupu jím vyvolaného člena vyšších kruhů na zem se tamní krajina proměnila. Již nikdy nebyla úrodná, ale hlavně ji od té doby obývají pouze samá stvoření poznamenaná přítomností něčeho tak mocného.

Sama zeď měla být pouze světelná, z čistého bílého světla, kterým občas problikla modrá nebo jiné barvy duhy. Dokonce je skrze ni občas vidět nějaký démon a další obyvatelé protější strany. Její dokonalá stavba prý zaručovala možnost průchodu na druhou stranu, zpátky už však ne. Byla neproniknutelná pro jakoukoli bytost náležící k jednomu z nižších světů.

To je přesně to, co hledal. Démon – nebo bůh – v něm náležel do jednoho z vyšších světů. Proto měl naději, že se mu podaří projít zpátky. Tuto myšlenku několikrát zopakoval Daniře. Dívka na něho zaraženě pohlédla a tázala se ho, zda si skutečně myslí, že je bůh. Začal jí horečně vysvětlovat, co všechno se mu přihodilo. Jak vlastně vypadala jejich první rozmluva, co mu dává za informace a o jeho pomoci v bojích.

Druidka nevěřícně kroutila hlavou, proto se jí zeptal, zda si myslí, že zničení jejího lesa a další věci mohl dokázat pouze on sám. Ztrácela se v něm. V podstatě vůbec nevěděla, co jí říká a jestli je to všechno pravda. Nicméně s ním už tuto šílenou výpravu podnikla, takže musela zůstat až do samotného konce.

Nyní ale potřebovala na vzduch. Vylezla proto z kajuty nahoru na palubu. Došla až na příď lodi, kde se opřela o zábradlí a sledovala okolí řeky. Právě míjeli malebnou vesničku se dvěma vodními mlýny. Velká dřevěná kola rozhazovala vodu všude okolo. Na louce u řeky dováděla skupinka dětí. Děti skotačily a hrály si. Když si všimly okolo projíždějícího plavidla, strnuly a napjatě jej sledovaly.

Mrzelo ji, že vlastně nikdy nezažila dětství v pravém slova smyslu. Od mala byla jen v Kořenové věži a celý její život se utvářel jen okolo výcviku. Řeka se bude brzy vlévat do moře. To znamená, že zhruba třetina cesty je za nimi. Naposledy se ohlédla po dětech, byly však již pryč. Po tváři jí přelétl smutný úsměv. Šla opět do jejich kajuty v podpalubí. Sešla krátké schody a ocitla se místnosti vyhrazené pro ně dva.

Elf pořád studoval údaje o Stěně a oblastech za ní. Bohužel neměl žádné aktuální informace, pouze o tom, co se tam nacházelo před Válkou bohů. Jak to tam ale vypadá dneska, to se nikde nedočetl. Postupně se začínal domnívat, že před Válkou bylo vše lepší, protože celý svět tvořil jeden celek, nebyl rozdělený napůl jako teď. Navíc nebyly různé oblasti zamořeny skřety a jim podobnými tvory.

Když se otevřely dveře malé komůrky, zvedl hlavu od knihy. Jeho společnice se právě vrátila z krátké procházky. Čekal, že bude pryč déle, nyní o tom ale nechtěl mluvit, jelikož byl zabrán do spisu. Několik minut jen nepřítomně hleděl na popsané stránky a hlavou se mu míhaly myšlenky na možnosti dalšího postupu.

Možná že by ještě stálo za to, zeptat se i vojáků, jež překážku hlídají, na nějaké další podrobnosti. Nejspíš by tím ale jen vzbudil nechtěné podezření. Už teď měl pocit, jako by jej někdo neustále sledoval. Ačkoli už Cynara dlouhou dobu neviděl, ani o něm neslyšel, nemohl nic nechat náhodě. Strážců se tedy ptát nebude. Musí se spolehnout na svého boha a na jeho pomoc. Nevěřil doslova povídačkám, jež mezi lidmi kolovaly, na druhé straně musel uznat, že na nich něco pravdy asi být muselo.

Nepředpokládal vstup do země, jež bude ze všeho nejvíce připomínat horoucí peklo. Děti se strašily historkami o bytostech žijících na druhé straně. Démoni s planoucími meči a draci utvoření jen z kostí byli údajně jedněmi z mála spatřených obyvatel tamějšího světa. Ale co když je všechno naopak? Co když to jsou jen samé lži a nacházejí se tam zcela normální, nebo dokonce i lepší podmínky pro život?

Sám se již na svých cestách několikrát přesvědčil o lživosti informací, jež si pamatoval z povinných lekcí. Nebyl si tak zcela jistý, zda podobnou výuku měli zavedenou i lidé. Příslušníci jeho rasy už jako malé děti museli podstoupit nejrůznější výcviky a učební lekce. Na nich jim mistři a učenci vyprávěli o dějinách, kultuře a jiných oborech. Na dalších zase učili bojovat a ovládat základní kouzla. Nejednalo se o velké čáry mocných mágů, spíše o nezbytné vědomosti a znalosti potřebné k přežití, jako třeba požádat vodu, aby vystoupala na povrch a on se mohl napít, nebo o slabou formu telekineze.

Ne že by všechno, co se v akademii naučil, využil v životě víckrát než jednou nebo dvakrát, ale bral to tak, že je alespoň vybaven pro případ nouze. Sledoval druidku, ta se posadila na lůžko. Chvíli si prohlížela ruce, pak si lehla a zavřela oči. Stačilo počkat jen chviličku, a už viděl, jak se jí hruď pravidelně zvedá v klidném dechu; neklamná známka spánku.

Odvrátil od ní pohled a věnoval se opět knize. Konečně se dostal k pasážím, jež mu mohly nyní pomoci. Podle tvrzení v textu se lidé, po rozervání samotné podstaty Anhelu, prý spojili se všemi ostatními rasami v marné snaze zničit zlo na druhé straně. V tu dobu ještě žádná Stěna nestála a zmutované bytosti podnikaly nájezdy do oblasti dnešních Severních plání. Boje trvaly několik let, spojenecké armády však proti neskutečné přesile neměly pražádnou šanci. Jako jediná možnost se tedy ukázalo přehrazení. Před tím však dokázali zmapovat alespoň dvě nepřátelské základny.

Měla to údajně být bývalá města. Ta ale byla přetvořená na nedobytné bašty. Jejich hradby měly sahat výše, než si kdokoli dokázal představit, a z vnějších stran prý nejrůznější hroty a ostré výstupky bránily případným útočníkům v jejich zdolání.

Ačkoli toto byla spolu s mapou, kterou našel, nejužitečnější informace, nevěděl, do jaké míry se na ni může spoléhat. Přeci jen se jednalo o záznamy před několika tisíci lety. Pevnosti již dávno mohly být srovnány se zemí, nebo naopak byly větší a nedobytnější. Na tom mu ale ani tak nezáleželo, šlo mu jen o vraha rodičů. Za ním klidně půjde i do nedobytného hradu a sám jej celý srovná se zemí. Doufal ale, že k tomu nebude muset dojít.

Nyní i on sám vystoupal na palubu. Cesta měla trvat přinejmenším ještě několik dní, mohl si tedy dát na chvilku přestávku od práce. Došel na jeden z lodních boků. Zřejmě právě v pravý čas, jelikož řeka se za pár chvil bude vlévat do moře. Jestli je jeho odhad správný, právě byli zhruba ve třetině celkové vzdálenosti.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz