Temná Bouře: 1.Bouří se

Slunce odpočívalo za šedým oblakem, z něhož padal déšť. Nepršelo moc, a tak kapky stěží propadávaly přes hustou střechu smrků. Na cestě bylo přesto bláto a kaluže.
Vysoký kluk po ní někam spěchal. Šel, ale jeho krok byl možná rychlejší než by býval byl běh. Jeho pravá noha se na okamžik zabořila do bláta. Nohavice šedých kalhot byla rázem hnědá. On si ale jen něco naštvaně zamumlal a ze svého tempa nepolevil. Byl nápadný, což asi nechtěl, ale nevlídné počasí ho utvrzovalo v myšlence, že v lese teď nikdo nebude.
Zastavil se a rozhlédl, mohl si být sebevíc jistý, že ho nikdo nevidí, ale stejně to musel udělat. Jeden nikdy neví, mohlo by to zapříčinit mnoho problémů, kdyby ho někdo sledoval. Když se ujistil, že v okolí nikdo není, zmizel rychle z cesty.
„Ta mohyla. Kolikrát ji ještě minu. Jsem zdravý, nemám problémy, ale cítím, že přijdou . Půjdu stejně jako dnes, pohledy jako vždy, ale další část úplně jiná. Může to být zítra, ale třeba taky za několik let. Já musím jenom cvičit a čekat, až to přijde. Jen okamžik, možná pár přesných ran...Proč se cítím, jako kdyby na mě někdo koukal. Stejně tak si to budu říkat, až se to stane, jenže pak na mě zezadu skočí. Nebo možná ještě něco horšího. Všechno stejné, ale tak jiné. Strach? Ne! Spíš touha, svírám pěst, nechci bojovat, ale toužím prověřit své schopnosti. Meč, má ruka může být silnější. Mám tu sílu, ale nejsem si jí jistý. Stejně jako poklidná hladina...ale když se voda dá do pohybu. Ještě se mám co učit, ještě hodně té vody proteče, nikdy téct nepřestane...“
Došel na mýtinu, kde již bylo 5 žáků, kteří cvičili, a mistr. Stáli v řadách a cvičili kryty age-uke. Pomalu, ale přesně, až pak se přidá rychlost, pro jediný důvod-přežít. Když přišel, uklonil se, ale nikdo si ho nevšímal. Vytáhl si nohavice a poklekl. Rozjímal a všechny myšlenky ho nenásilně a dobrovolně opustily. Myslel jen na cvičení, na správné provedení technik.
Pak mu konečně mistr pokynul, že se může přidat. Kopali stranou. Ještě nedokázal vykopnout o moc výš než nad pas, ale kopy na spodek jsou stejně použitelnější. Pomalu ale jistě stavěl z malých kamínků neprorazitelnou zeď, stávala se zase o něco vyšší, i když zatím nesahala ani po kotníky.
Nic nenapovídalo tomu, že by je někdo přeci jenom vyslídil. Věděl to mistr? Jestli ano, tak to nedával vůbec znát a nechal událostem volný tok. Měl svůj vlastní názor, který asi nebyl tak prudký jako myšlenky jeho mladých žáků. Věděl, že jestli se něco změní, tak to nebude on, který stane v čele revoluce.
„Vy tam!“ zařval skřiplavý hlas. „Co to tam děláte?“
Mistr se stále tvářil, jako by o nich nevěděl. Podle svého nedělal nic zlého. Cvičili dál, ale ani jeden z žáků se již nedokázal plně soustředit na trénink, měli strach. I když mistr by jistě nedovolil, aby jim ublížili. Cvičili...
„Vypadněte!“ zaječel kdosi znovu. „Je to proti nařízení, ihned bych vám mohl setnout hlavy.“
Mistrovi oči sledovaly chyby žáků. Čekal, co se bude dít. Netoužil po boji, chtěl svobodu. Byl větší a silnější člověk než ti pochůzkáři, snad to ho nechávalo tak klidným. Hlas už se znovu neozval, snad zmoudřel nebo pochopil, že nemá cenu se tím zabývat. Cvičili dál...
Za mistrovými zády přicházely 2 postavy. Meče u pasu, na sobě kimona. V dětských očích vzplanul strach, a mistr se je snažil před ohněm zachránit. Mnozí ten tlak nevydrželi, až zůstal cvičit jen ten, který přišel pozdě. Hleděl mistrovi do očí, nebyl tam oheň, třpytily se jako vodní hladina, která mlsné plameny zapudila. Najednou necítil vůbec nic,nemyslel ani na své pohyby a dělal je nevědomě. Proti své vůli se uchýlil do úkrytu a jeho pěsti nedokázaly rozbít neprůhledné stěny.
Malá černá tečka mu bušila na srdci, rostla. Byla to nenávist. Kdo miluje, ten zároveň nenávidí toho, kdo škodí jím milovanému. Ač po vzoru velkých mistrů chtěl svou zhoubnou touhu ovládnout, věděl, že jednou bude bojovat. Chtěl začít už teď, ale nepřemohl ani stěny vězení. Možná by se stalo něco, co se stát nemá.
Pak světla zhasla, voda se rozlila a moře se lesklo v měsíčním jasu. Záře, jež pomalu utichala, to byl mistr, plul za moře. Odváděli ho a on se nebránil. V obličeji byl klidný, ale ruka se mu svírala v pěst. Stále zůstával člověkem i s jeho špatnými vlastnostmi, ale dokázal s nimi bojovat a porazit je.
„A vy kluci, buďte rádi, že vás nevezmeme taky. Zapomeňte, co se stalo, jinak skončíte bez hlavy. To vám radím do života,“ řekl s ironií v hlase muž. Ten druhý vlastně ani nemluvil. A chlapci jen vyděšeně koukali.
„No tak vypadněte!“ rozkřičel se na ně.
„Jdem,“ řekl pak někdo z dětí. Pomalu se otočily. Ač v nich něco řvalo, ať to nedělají, rozum je zachránil.
Jenom jeden tam zůstal stát. Chladný výraz ve tváři, vlastně tu ani nestál, byl ještě pořád někde úplně jinde. Byl jako sopka těsně před erupcí. viděl lávu, jak se dere ven. Zatím klid, ale až to vybouchne...
Menší z mužů přišel k němu, Aimura ho neviděl, přestože stál před ním. „A ty si neslyšel!“ rozkřičel se na něj. V chlapcových očích pláli ohně a on je viděl, zalekl se. Potenciální nebezpečí ho na okamžik uhranulo a než stačil znovu něco říct, Aimura se otočil a rychle zmizel. Něco mu napovědělo, ať uteče než si muži stačí uvědomit jeho budoucí nebezpečnost. Ohně však už byly zažehnuty a uhasit je půjde jen stěží, nebudou se mu lesknout v očích, budou hořet uvnitř, ale o to silněji.