Lotte - 32. kapitola

"To nemyslíš vážně!", syčel vztekle Snape. Byl bez sebe zlostí. Koulel výhrůžně očima a kůže na obličeji jako by mu vibrovala. Lotte si nemohla pomoct, ale třesoucí se bledá tvář jejího poručníka jí připomínala něco jako nepovedený pudink. Takhle nějak by oblíbený anglický dezert vypadal, kdyby se jej někdo pokusil připravit ze starého hadru na podlahu. Nebo možná popela? Malá průšvihářka měla co dělat, aby se běsnícímu Snapeovi, a la pudink ze starého hadru, nezačala smát. Koutky jí cukaly a z očí se jí nezadržitelně řinuly slzy, jak se snažila udržet vážnou tvář. Stěží vnímala, co Snape vlastně říká.

 

 

"...tři! Můžeš mi říct, na co jsi myslela? A pak ještě zhypnotizuješ Filchovu kočku!", hřímal dál netopýří profesor. "Nemáš mi k tomu, co povědět?"

 

 

Lotte ztuhla. A sakra! Co teď? Z celého proslovu vnímala jen ty poslední dvě věty! Nakonec usoudila, že bude lepší neodporovat: "Ehm, promiň, strýčku Severusi. Moc mě to mrzí.", zakuňkala a nasadila ten nejprovinilejší omluvný výraz, jaký jen dokázala.

 

 

Na Severuse Snapea to tentokrát účinek nemělo. Naopak. "Mrzí! Víš, jak drahé jsou ingredience do toho lektvaru? Máš vůbec zdání, jak náročná je jeho příprava?"

 

 

Odpověď nedostal. V očích dívenky se začaly přelévat barvy. Byl to nádherný pohled. Všechny barvy duhy jako by tančily a vířily v duhovkách té malé nezbednice. Snape už byl ale poučený. Soustředil všechnu svou mentální sílu na obranu své mysli. Upřeně hleděl své chráněnce do očí. Jeho pohled byl ledově chladný, jako by mu z očí měly každou chvíli začít létat rampouchy. Několik dlouhých minut tam takhle spolu stáli a nepohli se. Snape to nehodlal vzdát. Odmítal znovu podlehnout. Celých devět let života téhle malé zmije se snaží tomu odolat!

 

 

***

 

 

Velká síň byla plná studentů, hlukem však zrovna nepřekypovala. Většina stolujících byla šťastná, že vůbec pozná, co má na talíři. Ranní vstávání, metla všech studentů. Percy Weasley ale zjevně překypoval energií a nadšeně se pustil do dýňového koláče. Jako první ho čekaly Dějiny čar a kouzel, nejnudnější předmět v historii Bradavic. Percy byl prvním a dosud jediným, kdo byl při hodinách profesora Binnse schopen udržet pozornost. Byl přesvědčený, že mu dnes nic nemůže zkazit náladu. Pak si ale všiml, že kousek od něho usedla k snídani také dvojčata.

 

 

"Jak to vypadáte?", obořil se Percy na Freda a George místo pozdravu.

 

"Dobré ráno, Percy. Také nás velmi těší, že se setkáváme.", utrousil Fred a dál se věnoval obsahu svého talíře.

 

"Odpovězte.", trval na svém Percy.

 

"Co se ti nezdá, Percánku?", zahuhlal George s plnou pusou.

 

"Jen se na sebe podívejte! Vypadáte, jako byste právě vstali z postele! A kde máte hábity? Snad nechcete jít na vyučování v tomhle?", rozhořčil se jejich starší bratr.

 

"Beztak musíme ještě zpátky do věže.", huhlal dále George.

 

 

Percy se uraženě otočil na podpatku a vrátil se ke svému místu u stolu. Měl po náladě. Ještě mu ty dva šašci udělají někde ostudu. Jestli mu překazí jeho plány stát se prefektem… Nemohl ani domyslet. Asi by si měl nechat změnit příjmení. Nebo se nechat přeřadit do jiné koleje. Lze to vůbec?

 

 

"Hahaha, a to ten tupec ani neví, kde jsme celou noc byli.", pošeptal Fred svému dvojčeti se smíchem a George litoval, že se zrovna vydatně napil čaje. Tak tak, že ho všechen nevyprskl na dívku, která seděla naproti a měřila i je pohledem. Snažila se tvářit, že ji takové chování nanejvýš pohoršuje, ale oči jí pobaveně svítily. Oba výtečníci se na ni tázavě podívali. Jako by byli jeden, naklonili oba hlavu na stranu a tázavě pozvedli obočí. Angelina měla chvíli pocit, že vidí dvakrát. Překvapeně zamrkala. Stále se na ní upíraly dva identické páry očí.

 

"Co je?", vyhrkla.

 

"Nic jsi neslyšela.", odpověděl jí George výhrůžným tónem.

 

"Vím přesně, co jsem slyšela. Každý slovo. Mimochodem, víte, že Buclatá dáma změnila heslo?", usmála se Angelina škodolibě a spěšně odešla.

 

"A do háje!", zaklel George.

 

"Pojď, třeba ho z někoho vymámíme. Kde vězí ten šprt Percy, když ho člověk jednou potřebuje?", řekl Fred a táhl bratr od stolu.

 

 

***

 

 

Pomalu se posadila. Hlava se jí točila, bála se otevřít oči. Někdo ji jemně vzal do náruče a nesl ji pryč. Chtěla protestovat, ale začínal se jí zvedat žaludek, tak raději neprotestovala a nechala se uložit na postel. Zaslechla tlumené klení, jak Snape zachytil hábitem o kliku dveří. Druhý syčivý šepot jí prozradil, že se její poručník vrací.

 

 

"Vypít.", strčil jí do ruky pohár s neznámou tekutinou. Jelikož to nemělo o nic podezřelejší zápach než cokoliv jiného, co jí kdy Snape donutil zkonzumovat, rozhodla se nápoj vyzkoušet. K jejímu překvapení to bylo docela chutné. Třesoucíma se rukama svírala pohár u úst a pila jako by se právě vrátila z pouštního výcviku. Opravdu měla žízeň.

 

 

"Lepší, že.", ušklíbl se Snape.

 

 

Lotte, přikývla. Hlava se jí přestala točit jako zázrakem. Žaludek se jí ale pořád divně kroutil a cítila se strašně unavená. Jako by měla celé tělo z olova.

 

 

"Co se to se mnou stalo?"

 

"Chtěla jsi mě zhypnotizovat."

 

Dívenka raději mlčela. Nebyla si jistá, co odpovědět. Tentokrát to udělala schválně. Mohl to poznat?

 

"Poznal jsem to.", odpověděl Snape na hlas na otázku, kterou si Lotte položila jen v mysli.

 

"Ou."

 

Severus Snape tázavě pozvedl obočí a chvíli čekal na nějaké šířejší vyjádření. Marně. Začal tedy vysvětlovat: "Použil jsem nitro-.", zarazil se. Není riskantní jí vykládat o umění nitrobrany?

 

"Nitro?", nechápala Lotte.

 

"Ehm, přeřekl jsem se. Bránil jsem se. Mentálně, řekněme."

 

"A ubránil."

 

"Ano. Netušil jsem, že to bude mít takový účinek. Každopádně doufám, že ses poučila a nebudeš to na mě znovu zkoušet."

 

"Slibuju.", špitla Lotte vrtíce hlavou.

 

 

Snape se jen ušklíbl a vstal. Ještě než opustil pokoj znavené malé darebnice, otočil se a se škodolibým úsměvem jí oznámil: "Mimochodem, máš domácí vězení. Týden. Nepokoušej se ke vchodovým dveřím ani přiblížit. Tady Stanny na tebe dohlédne.", ukázal na domácího skřítka, který se zrovna vrátil s novými zásobami potravin.

 

 

"Ano. Jistě, pane profesore. Samozřejmě.", ukláněl se skřítek a tázavě se podíval na Lotte. Ta se ale jen otočila čelem ke zdi a zachumlala se do peřiny. Neměla na Stanny ho náladu. A vlastně ani energii.

 

 

***

 

 

Estelle si prohlížela domácí skřítku ze všech stran a vyptávala se na nejrůznější detaily. Jak je stará? Co všechno umí? Zvládne pečovat o rodinné sídlo Rosebloodyů? Není to úplně tak malý dům! A také mají zahradu, která by zasloužila péči! A proč je tak bledá?

 

 

"Jak si jistě madmoiselle povšimla, jsem upír. Jelikož nechodím na slunce já, ani mé zboží se slunci nevystavuje."

 

"Ach tak. A není na skřítku nějaká moc velká?"

 

"Je to důsledek mezidruhového experimentu, madmoiselle. Jediná svého druhu. Je-di-neč-ná."

 

"O jaký druh se jedná?", pojala Estelle podezření.

 

"No, domácí skřítek-"

 

"Opravdu?", neodpustila si ironickou poznámku.

 

"Velice zábavné.", ušklíbl se upír a pokračoval: "Tak tedy zkřížil jsem domácího skřítka s člověkem. Shodou okolností to byl albín.", lhal upír.

 

"Hm. Zajímavá kombinace.", poznamenala Estelle a pak položila poslední otázku: "A nemívá tendenci k odporu?"

 

"Bejvávalo, madmoiselle. Tento kříženec prošel velmi tvrdou výchovou, které jsem se ujal já osobně.", řekl úlisně a usmál se tak srdečně, jak mu jen jeho upíří já dovolilo.

 

"Cena?"

 

Upír se zamyslel. Klidně by to té namyšlené krůtě nechal i zadarmo. Ale proč na tom zmetku ještě nevydělat? "Dva galeony by měly stačit, madmoiselle."

 

Estelle obrátila oči v sloup a vytáhla dvě zlaté mince z kapsy. "Tady.", řekla pohrdlivě.

 

"Uctivá poklona. Smím se zeptat, jak to ráčíte pojmenovat."

 

"Vernus.", odpověděla okamžitě, až byla sama překvapená. Jak na to přišla? Vždyť o tom vůbec nepřemýšlela! Co záleží na tom, jak se bude jmenovat něco tak podřadného jako domácí skřítek. Znovu si prohlédla svůj nově nabytý majetek. Nebo ať už je to cokoliv.

 

 

***

 

 

Takže už se to naučila. Ví, jak tu schopnost použít. Byla to jen otázka času, kdy na to přijde. Lotte není hloupá. Ten netopýří idiot ji pořád podceňuje. Co si myslel? Tomu dítěti se většinu dne věnuje akorát domácí skřítek. Má spoustu času na přemýšlení. Kdyby ji Snape poslechl a sehnal novou chůvu, mohli mít klid. Takhle s ní bude ještě víc problémů. Nebude trvat dlouho a zkusí to na někoho jiného. Co když někoho ohrozí? Co když bude své nadání zneužívat stejně jako její otec?

 

 

Salamandra si povzdechla. Jaké morální zásady asi tak může někomu předat Snape? Mají netopýři vůbec nějakou morálku? Aspoň, že se snaží ji připravit na Lektvary. Několikrát profesorovu snahu sledovala. Byla to docela legrace. Všechno zoufalství světa soustředěné v jedné sklepní laboratoři. Bezděčně se zasmála a Lotte se v posteli zavrtěla. Musí si dávat pozor, aby ji nevzbudila. Přes den se své dceři úpěnlivě vyhýbala. Už si na ni netroufala znovu promluvit. Lotte ji nenávidí.

 

 

Doteď si živě pamatuje ten pohled, kterým ji Lotte počastovala, když se naposled pokoušela s ní promluvit. Nebyla v něm ani špetka lásky nebo pochopení. Tehdy to vzdala. Jestliže s ní její dcera nechce nic mít, bude to respektovat. Sama by se jí stěží dokázala podívat do očí. Celou dobu se jí dařilo z Lottiných dotazů na otce vykroutit, nějak ji odbýt. Aby měla klid, řekla své dceři tuhle jeho křestní jméno. Samozřejmě, že smyšlené.

 

 

Nostalgicky se zadívala z okna. Nádherný výhled. "Miluju východ slunce.", řekla sama sobě v duchu a naposledy se ohlédla na spící dítko, než zmizela skrz nejbližší stěnu.