Ranyt: Proměna; Část LXXII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Utíkali, co jim síly stačily. I tak ale prošli podzemím velkou vzdálenost. Cesta jim zabere přinejmenším hodinu, odhadoval. Nohy se jim navíc bořily do vysokého sněhu, což velmi znesnadňovalo již tak namáhavý pohyb. Ale těžké okované boty se mohly bořit sebehlouběji, nezastavilo je to. Pouze kvůli nevhodným podmínkám museli zpomalit tempo. Ne že by to bylo jejich rozhodnutí, ale bílý pokryv všude okolo jim nedával na výběr. Po tak těžkém a dlouhém boji už jednoduše neměli sílu.

Chlapec zdvihl v běhu ruce dlaněmi k nebesům. Zavřel oči a zašeptal několik slov. Na malou skupinu začal pršet zlatý déšť, který se pohyboval spolu s nimi. Dodával vyčerpaným mužům energii a hojil rány utržené v boji.

Nepatrně zrychlili. Síly jim ale velmi rychle docházely. Pomalu se blížili k obří stavbě. Zdála se jim snad ještě monumentálnější než na první pohled. Stěny musely být nesmírně tlusté, když vydržely takovou dobu v nepříznivých podmínkách. Na objektu byly pro chlapce nejdůležitější informace, které obsahoval. Nemohl si pomoci, ale měl za to, že se v něm skrývá pravda. Určitě se sem ještě někdy vydá, aby dostal odpovědi na své otázky. Naštěstí měl vybavení, jež mu návrat umožní.

Udýchaní dorazili až k hlavním dveřím. Kněz se o ně opřel rukou, předklonil se a zhluboka oddychoval. Škvírou mezi svým tělem a paží sledoval, jak hned po něm přibíhají paladinové v těžké zbroji. Jejich běh musel být mnohem namáhavější kvůli obrovské váze, kterou táhli na sobě. Nebylo tedy divu, když se Cherard s Rienem svalili na zem a opřeli se o mohutné zdivo.

Těžce oddychovali. Požádali Cynara s Craigem, aby jim přivedli koně. Vůbec je netrápilo, že sedí v ledovém sněhu, ten naopak příjemně chladil jejich rozpálená těla. V boji vynaložili největší námahu, proto si tuto malou službu zasloužili. Ostatně Čistý by jim vyhověl tak jako tak, už jen díky své povaze.

Dál do budovy proto pokračoval jen chlapec s jedním rytířem. Nemohl si odpustit, aby s úžasem nepozoroval obrovský a krásně zdobené veřeje, když jimi procházel. Pečlivým propracováním do nejmenšího detailu ho zaujal již při prvním vstupu. Byly na něm nejspíš zaznamenány dějiny nějaké země nebo oblasti, možná dokonce světa v podobě vytesaných postav a nejrůznějších tvorů. Zároveň ale sdělovaly nějakou zprávu v písmu, jemuž nerozuměli. Celé dveře byly zhotovené z nejčernějšího kamene, jaký kdy kněz viděl.

Nemohli uvěřit tomu, co viděli ve vstupní hale – zřejmě i v hlavní místnosti celé stavby. Ihned zavolali zbylé dva muže, kteří pohotově přišli. Jejich koně byli stále na svém místě a v pořádku, nebyli zde ale sami. Stálo u nich několik mužů. Všechny je chlapec ihned poznal. Obzvláště pak jednoho – arcikněze.

Cítil, jak se mu zorničky při pohledu na nově příchozí posily roztáhly. Děkoval všem bohům, že zde neměl ani zdaleka své celé vojsko, ale jen nepatrnou část, kterou mohl přinejhorším postrádat. Díky veškerým spojeneckým paktům získal pod své velení neskutečné množství bojovníků. Nyní se ale museli dát na ústup a bojovat o holé přežití jen s několika pluky.

Když vojáci viděli svou současnou situaci, dali se okamžitě na ústup. Zpočátku se stahovali organizovaně a najednou. Král na svém koni jel jako jeden z posledních. Byla to jedna z nevýhod jeho pozice, vždy a všude musel ukázat svou oddanost vlasti a odvahu, aby působil dobrým příkladem. Vedle něj cválala Wiana a generál Onyx. Zatím se na ně nepřátelé nevrhli, jen nahoře vyčkávali.

Král se neustále díval na horizont a sledoval, kdy na ně protivníci zaútočí. Jeho vojsko zatím ustupovalo, jak nejrychleji dovedlo. Po několika nekonečných chvílích uviděl ještě jednu siluetu. I mezi ostatními byla tak výrazná, že si jí prostě nešlo nevšimnout. Zjevně se jednalo o orka, který seděl na nějakém obrovském zvířeti, jehož původ nebo rasu nedokázal určit.

Velikostí by nově příchozí jistě zastínil ostatní. Všichni na něj čekali. Pohledy veškeré armády Ga'Bairu se upíraly k němu. Náčelník pozvedl k nebi svůj meč. Taler nikdy tak širokou čepel u žádné jiné zbraně neviděl. Téměř se vyrovnala Onyxově sekeře. I generál byl očividně zaražen velikostí zbraně, jíž mocný válečník vládl.

Masa zelených těl se dala do běhu. Orkští válečníci utíkali z kopce přímo k jeho vojákům. V tu chvíli přestal mít situaci pod kontrolou. Muži se rozprchli na všechny strany. Nebylo možné je uhlídat. Tím si ale podepsali ortel smrti a král to moc dobře věděl. Kdyby postupovali stále ve formaci, měli alespoň nějakou šanci, takhle je čekala jen smrt. Všemi možnými rozkazy se je pokoušel zase přeskupit. Nyní jej ale neposlouchali už ani muži stojící přímo vedle něj. Chápal, že mají strach a nedají si poručit, zároveň je ale litoval. On sám se nepokoušel zrychlit. Stále držel společně s elfkou, Onyxem a několika vojáky formaci.

První vlna orků narazila na spojeneckou armádu. Neměli nejmenší šanci, zelenokožci je bez milosti drtili. Několika málo vojákům se zřejmě podařilo uprchnout, byli to ale zbabělci. Nechali zde své bratry ve zbrani, než aby padli po jejich boku. Napadení válečníci se otočili k útočníkům. Marně se pokoušeli bránit.

Když ale viděli, že i jejich panovník beze strachu znovu vjel do bitevní vřavy, následovali jej. Wiana vytřešitla nad Talerovým činem oči, rychle se k němu s generálem, který se při pohledu na krále hrdě usmál, přidali a podpořili jej. Možná že naposledy uslyšel král Taler II. z hrdel svých bojovníků vycházet válečný pokřik a pak už slyšel jen řinčení ocele a bolestivé výkřiky. Byla jich pouze hrstka, zbytek uprchl. Muži se bili udatně, nebylo jich ale dost na udržení zuřivosti protivníků. I tato malá odvážná skupina se pomalu rozpadala. Ne snad, že by její muži také mizeli z boje, ale nepřítel je od sebe odděloval na malé hloučky bojujících vojáků, kteří už neměli žádnou možnost se bránit.

I sám král byl překvapen, jak rychle se ocitli s Wianou sami. Ještě před pár okamžiky bojoval po boku svých mužů, nyní tu byli sami dva. Umře. Byl si tím naprosto jistý. Rozhlédl se po kroužku orků, kteří je obklíčili. Muselo jim dojít, že se nejedná o řadového vojáka, ale o vysokého generála, možná samotného vládce. Proto se na něj zatím neodvážili zaútočit. Museli alespoň chvíli počkat, dokud o něj neprojeví zájem náčelník. Ten si jich ale nejspíš ani nevšiml, a pokud ano, nedal to na sobě znát.

Mezitím Talerova spolubojovnice využila příležitosti. Chopila se luku a vystřelila jeden šíp kolmo do vzduchu. Vykřikla několik slov v cizím jazyce, snad v elfšitně, nevěděl to ale jistě. „Až řeknu, budeme utíkat!“ rozkázala panovníkovi. Ten přikývl. Netrvalo dlouho a z nebe doslova začaly pršet šípy.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz