Ranyt: Proměna; Část LXXIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Zakřičela na povel. Oba kopli své koně do slabin a přinutili je tak k co nejrychlejšímu běhu. Utíkali uličkou, kterou jim její kouzlo na několik okamžiků utvořilo. Uháněli přes mrtvá těla bojovníků, kteří byli probodáni šípy. Za jízdy stejný postup zopakovala ještě jednou, čímž jim vytvořila prostor k útěku. Vybrala pro úprk směr s nejmenším počtem nepřátel.

Vyjeli z davu zelených postav a hnali své koně kamsi do dáli. Ani nevěděli kam; ne že by měli čas nebo chuť to zjišťovat, prostě jeli tryskem. Kolem nich prosvištělo několik šípů a šipek, žádný je naštěstí netrefil. Letmo se ohlédl, aby zjistil, zda je nesledují. Ulevilo se mu, když žádné pronásledovatele neviděl.

Nezpomalovali, nemohli si podobný luxus dovolit. Zvířata došla až na pokraj svých sil, ale to už byli dávno v uctivé vzdálenosti. Ale nyní si nebudou moci dovolit více než pár hodin odpočinku. I tak se ale pokusili využít čas klidu na maximum. Vystřídali se na hlídkách, aby se mohli oba prospat. Pokud vše půjde dobře, budou se moci zítra vystřídat ve spánku v sedle. Wiana velmi dobře věděla, jak bude zítra za tu možnost ráda.

První držel hlídku panovník. Stál opřený o strom a zíral do prázdna. Svlékl si nejtěžší pláty svého brnění. Bylo mu o mnoho pohodlněji a byl i schopen rychlejšího pohybu, což byla do jisté míry oproti hromotlukům výhoda. Jejich současná situace nebyla vůbec dobrá. Potřeboval se co nejrychleji dostat k ostatním mužům. I když si dokázal představit, jak podivně bude vypadat jeho návrat po boku právě takto krásné a žádané elfky. Povzdychl si, nejspíše s tím nic nenadělá.

Teď už jen aby se vrátil co nejdřív, jelikož se mu současné podmínky nelíbily. Musel však uznat, že od doby, co jezdil se synáčky těch nejbohatších šlechticů na podobné, ovšem před otci utajené výpravy, už hodně zpohodlněl. Upřímně se pousmál při vzpomínce na ta léta a ty zážitky. Dnes se už jen smál nad tím, že je tenkrát chytili při návratu jejich tatíkové. Tehdy upřímně zuřil.

Pokud se nemýlil, hvězda, kterou si stanovili jako ukazatele času, už došla do poloviny vzdálenosti k určenému místu, takže byl čas vzbudit spící ženu. Upřímně se mu do toho nechtělo, nevěděl totiž, jak se zachová. Potěšilo ho, že ihned vstala a převzala hlídku.

Hned po uplynutí dané doby vyrazili. Ještě byla tma, slunce vyjde až za několik hodin. Více času ale nemohli ztratit. Zorientovali se podle hvězd a jeli zpět k Eptu. Musí tam dorazit dříve než armáda orků, aby je mohli varovat. Pokud to neudělal už nějaký uprchlý voják. I kdyby, neměli jiné, lepší místo, kam by jeli. Nechtěli-li jet rovnou do Kreasu.

Ztráta tolika mužů ho mrzela. Obzvláště když ležela na krku přímo jemu, jelikož se sám bitvy účastnil. Pokoušel se pocitu viny zbavit alespoň přesvědčováním sebe sama, že jej pouze zpomaluje v dosažení jeho cílů a cílů jeho lidu. Tato chabá útěcha ale nebyla schopna zahnat jeho smutek. Po dlouhé době skutečně opravdu a upřímně něčeho litoval. Na jednu stranu to byl hezký pocit, za tolik životů ale rozhodně nestál. Ani za jeden.

Od města, které měl na tomto území pod kontrolou, nemohli už být daleko. Odhadoval, že ještě dnes do něj dorazí. Možná večer nebo v noci, ale dnes tam budou. S Wianou se vystřídali ve spánku v sedle. Ačkoli to bylo jedno z nejhorších míst na odpočinek, cítili se po něm o mnoho lépe.

Pláty jeho brnění se houpaly zavěšené na sedle velikého oře. Cestoval jen ve spodní ochranné vrstvě. Rozhodl se ukrátit dlouhou chvíli rozhovorem s elfkou. První chvíle jejich konverzace byly trochu suché, odpovídala úsečně a povýšeně. Nedal se však odradit a za každou cenu se pokoušel udržet hovor, už jen protože viděl, jak moc je to elfce proti srsti. Až když slunce nabralo největší intenzity, částečně roztály ledy.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz