Aztécký poklad: Kapitola sedmnáctá

Profesor si sundal brýle, protřel si oči a opět si brýle nasadil. Vytáhl bílý kapesník a otřel si čelo. Ztěžka se mu dýchalo. Párkrát ještě sošku potěžkal a pak ji odložil na stůl. Vzal pero a zapsal si na papír pár dalších poznámek k těm, co už teď zakrývaly papír ze všech směrů. Ale i tak jich stále ještě nebylo dost, aby profesor zjistil, jak vůbec soška funguje. Zatím ale zjistil docela dost zajímavých věcí. Například to, že se jeho hodinky v blízkosti sošky zpomalují a při přímém dotyku úplně zastavují. Nebo stíny. Stíny obvykle věrně napodobují tvar a pohyby jeho tvůrce. V této místnosti však žily svůj vlastní život. Honily se po zdech a způsobovaly tak profesorovi další bolesti hlavy. 
Profesor vzal skleničku a chtěl se napít. Ve skleničce však nebyla ani kapka. Profesor si nevzpomínal, že by se byl vůbec napil. U stropu se vznášel nepatrný obláček zkondenzované vody. Profesor začínal dostávat strach. Byl zmatený. Nevěděl vůbec co se děje. Měl jen pocit, že se to týká něčeho velkého. A tahle soška je k tomu klíč...

Philip si opřel hlavu do dlaní. Po chvilce se zvedl z postele a párkrát přešel po kajutě. Znova si sedl na postel a protřel si oči. pak vzdychl a vyndal z pod postele svůj batoh. V něm byla, kromě jiného, i kniha. Tu knihu vyndal a pohlédl na obal. Otevřel jí a na první stránce nalezl jméno jejího autora, jímž byl Hernando Cortés. Chvíli v ní listoval a pak jí zase zavřel. Má mu ji dát, nebo ne. Už mu dal sošku. Jenže bez téhle knihy je soška k ničemu. Kromě toho, profesor byl jediný, kdo tomu alespoň trochu rozuměl. A jak se ukázalo, profesor Philipovi docela důvěřoval. A Philip profesorovi taky. Hlavně však nechtěl jeho důvěru zklamat. Proto se rozhodl, že mu ji dá. Na stole měl láhev rumu. Lokl si z ní a vzal knihu do rukou. Vyrazil ze dveří a rovnou k profesorově kajutě.

Vzduch byl cítit po cínu. Soška podivně světélkovala a vydávala jakési praskání. Profesor do ní ještě párkrát rýpl nožíkem a znova si něco zapsal. Vzal do ruky lupu a podíval se skrz ní na sošku. Jakmile sluneční paprsky dopadly skrze lupu na sošku, vyšlehla malý zelený záblesk. Byl téměř nepatrný, ale profesor ho skrze lupu dobře zaznamenal. A co víc. Paprsek byl zřejmě mířen proti němu, protože ho zasáhl do čela. Profesorovi se udělaly mžitky před očima a zakolísal na židli. V tu chvíli nevěděl, kde je. Začal se dusit. Před očima mu přebíhaly prapodivné obrazce. Pískalo mu v uších a v hlavě mu dunělo. Myslel si, že je po něm. 
"Profesore?" 
Profesor se probral a opřel se ztěžka o stůl. Trhl hlavou a podíval se na Philipa, stojícího ve dveřích. 
"Promiňte ale," začal Philip, udiven profesorovým vzezřením, "klepal jsem, ale nikdo mi neodpovídal. Myslel jsem, že se vám něco stalo." 
"To je v pořádku chlapče." řekl profesor potichu, "Co potřebujete?" 
"Myslel jsem, že tohle by se vám mohlo hodit" řekl nejistě Philip a podal profesorovi knihu.