Ranyt: Proměna; LXXV.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

„Jak to říci,“ začal Ranyt rozpačitě, „máme příkaz od samotného krále Talera II. Je to nanejvýš tajný úkol, takže, vše co vám řeknu, si nechte prosím pro sebe. Ale ve své podstatě nejsme nic jiného než obyčejní kartografové. Máme se potají dostat až do jediného sídla v Severních pláních. Poté zmapovat okolí až k jakémusi prastarému chrámu. Nevím proč, zřejmě si král myslí, že sem může expandovat a bude mu to k užitku, to už ale opravdu nevím a lhal bych vám, kdybych vám měl sdělit jeho úmysly.“ Elf lhal, jako když tiskne. Ale věděl, že lidé věří tomu, čemu chtějí věřit, takže jeho lež dokonale zabrala. Druidka přitakávala a občas doplnila nějakou vymyšlenou podrobnost.

Námořníci byli tímto nápadem zjevně uchváceni. Ihned se kolem stolu rozběhla vášnivá diskuse o panovníkových záměrech a možnostech osídlení celých plání. Padaly zde názory a dohady o nevyčerpatelných zdrojích železné rudy a jiných důležitých surovin. Jiní poukazovali na nebezpečí okolo Stěny. Názorů zde zaznělo několik, všechny ale byly postaveny na jeho lži a také na tom, že posluchači o onom území mnoho nevěděli.

Hostina již dávno skončila a oba se chystali ke spánku. Během hodování začalo silně pršet a déšť doteď neustal. Do boku plavidla uhodila vysoká vlna. Loď sebou hodila, vlnobití ale neustávalo. Naopak, nápor vody ještě zesiloval. Z temného nebe létaly blesky. Každý další náraz vody do boků lodi jí otřásal víc a víc. Celou palubu zaplavila šedivá vlna. Nezbylo na ní suché místo, z boků zpět do moře stékaly vodopády.

Všude se ozýval křik. Ranyt utíkal nahoru z kajuty, aby zjistil, co se děje. U hlavní stěžně stál kapitán. Křičel na všechny, ať se schovají v podpalubí. Sám se sotva držel dřevěného stožáru. Elf mu chtěl pomoci, při prvním kroku ho ale smetla voda a odnesla přes palubu dolů do hlubin.

Nekonečnou chvíli se pokoušel dostat zpod hladiny nahoru. Příboj ho ale stále tlačil dolů. Nutně potřeboval vzduch, podařilo se mu ale vyplavat až na několikátý pokus. Silné proudy ho ale už nesly kamsi na otevřené moře. Navíc se znovu začínal potápět, jelikož nikdy v takovéhle vodě neplaval. Na mysl mu vyvstala jedna jediná možnost.

Požádal svého boha o pomoc. Nechtěl-li utonout, neměl na vybranou. V těle opět cítil příval známé energie. Najednou jako by opět přestal být sám sebou, a ten pocit si neskutečně vychutnával. Měl tolik sil, že by přeplaval celý oceán docela sám a bez jakékoli pomoci, stále však jako by jeho mysl částečně hladověla po zabíjení. Teď se ale chtěl dostat zpátky na loď a pomoci muži, který se zuby nehty neustále držel dřevěné stěžně s namotanou plachtou.

Mořský vlk za svůj dlouhý a dobrodružný život již viděl bezpočet věcí, tohle ale byla jedna z nejdivnějších. Hleděl na vyzáblého elfa, jak úspěšně zápasí s nejvyššími vlnami, které kdy viděl. A nejen to, mladíkovi se dokonce podařilo nějakým způsobem vydrápat na palubu a odvést staršího muže do bezpečí.

Vděčně mu děkoval. Už se loučil se životem. Věděl ale, že by nezemřel nadarmo, jelikož všichni ostatní muži už byli v bezpečí. Stále ale nemohl pochopit, jak to, že přežil elf. Sledoval ho, jak se potácí zmítající se chodbou do své kajuty. Otevřel dveře a v tu chvíli s sebou loď znovu škubla. Do místnosti doslova zapadl a dveře se hlasitě zabouchly.

Otřesy omámeného Ranyta hodily na lůžko. Uvědomil si, že nikdy nebyl po přílivu opojné energie takto v klidu – mimo boj. Před očima se mu zjevovaly nejrůznější obrazy vzácných věcí či vědomostí. Dokonale zapomněl na okolní svět a plně se soustředil pouze na nabízené vize, patřily mezi ně dokonce i celé světy a jiné věci cennější, než si dokázal představit, které mu nyní byly strkány přímo pod nos. Ve své mysli se viděl, jak on sám doslova září mocí. Ty představy byly naprosto dokonalé.

Plavidlo se neustále houpalo, což mělo za vinu, že bezvládný elf sebou na posteli házel a posouval se sem a tam. Jeho duše se však nacházela naprosto jinde. Hleděl na nekonečné možnosti a cesty, kterými se mohl vydat. Na nekonečné poznání a obrovskou moc. Pomalu mu došlo, po čem jeho zmučené srdce touží. A nyní to měl před očima přímo, jako by to držel v dlani. Konečně by mohl ukojit svůj hlad po něčem, co nedokázal pojmenovat.

Nevlídné počasí trvalo celou noc. Námořníci dělali vše, aby se plavidlo nepotopilo, dvojici pasažérů ale nechali na pokoji. Nejvíce ocenili, když se jim nepletli do práce a nezdržovali je.

Ráno už bylo naštěstí po všem. Slunce zase vystoupilo vysoko na oblohu; loď připlouvala k břehům u Severních plání. Pokračovali úzkou zátokou až do přístavu jediného zdejšího města. Elf a Danira vystoupili se a popřáli posádce a hlavně kapitánovi hodně štěstí. Zde už byli odkázaní jen sami na sebe.

Sídlo mělo skutečně jen jeden jediný účel – pojmout co nejvíce bojovníků. Domy zde nebyly nijak honosné a zdobené, jejich obyvatelé se totiž střídali. Vyhoupli se do sedel svých zvířat a co nejrychleji chtěli zmizet z osady. Ne, že by záleželo na tom, jestli je někdo uvidí, vždyť tam, kam se chystají, nikdo nepůjde. Ale přesto se tu necítili bezpečně, žili tu téměř výhradně vojáci. Oni dva sem naprosto nepatřili a pohledy kolemjdoucích jako by odhadovaly účel jejich návštěvy.

Pokusili se najít nejrychlejší cestu ven, aby se dostali na jedinou komunikaci v této zamrzlé pustině. Ani nečekali, jak dobře bude vypadat. Dlážděná cesta byla úplně obyčejná, naprosto rovná, bez zatáček, pokud neobcházela nějakou horu. Jen pár desítek sáhů nalevo od ní se však nacházela Stěna. Bíla bariéra, která se jako by vlnila a problikávala. Nenaznačovala, co skrývá, naopak, jako by je tajemně lákala. Elf přistoupil až k ní. Zde je tedy konec jim známého světa. Všechno, co znali, tady končí. Ranyt se fascinovaně dotkl stěny, jakoby utkané z energie. Nezdálo se mu, že by sáhl na vzduch, spíše jako na nějakou tekutinu.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz