Ranyt: Proměna; Část LXXVII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Oknem do pokoje svítilo ranní slunce. Když se podíval vedle sebe, Wiana už byla pryč. Nebylo to poprvé, co se mu něco podobného stalo, proto věděl, že je nejlepší se o tom vůbec před nikým, dokonce ani před ní, nezmínit. Pokoušel se chovat se co nejobyčejněji, jako by se vůbec nic nestalo. Proti jeho vůli ale na události předešlého večera nemohl přestat myslet. Stále nechápal, co návštěvou sledovala.

Zabrán do svých vlastních myšlenek si ani nevšiml malého chlapce utíkajícího po chodbě. Omylem do dítěte vrazil, což jej probralo z přemýšlení. Zadíval se na malého klučinu, jehož původní široký úsměv vystřídal protáhlý smutný obličej. Téměř se rozplakal, jelikož tento čin nezůstane bez trestu, jeho Výsosti se nesmí nikdo ani dotknout.

Talerovi hned došlo, co se právě klučinovi honí hlavou, proto si k němu dřepnul a vysvětlil mu, že se nic nestalo, že to vlastně byla jeho chyba. Maličkého to očividně utěšilo, už dál ale koridorem neběžel, místo toho spořádaně odešel.

Krále čekala ho spousta pracovních záležitostí. Předně museli pořádně projednat, co s případným útokem a jaké by z něj pro ně a Ga'Bair plynuly následky. Zahnul doprava a stanul před dvoukřídlými dveřmi. Musí uznat, že Ulan si skutečně potrpí na jakousi monumentálnost. Vše zde bylo vyrobené tak, že v sobě obsahovalo cosi zvláštního. Možná to byla ona až přílišná velikost věcí, ale nedokázal to přesně říct.

Zatlačil na dvě dřevěné desky, ty se rozevřely a poskytly mu tak volný průchod do komnaty, kde na něj čekali. Jako obvykle přišel poslední. Z okna se díval generál Onyx, vůdce paladinů seděl na kanapi a bavil se s jedním z rádců. Nemohla zde chybět ani Wiana. Elfka si nepřítomně prohlížela ruce. Při Talerově příchodu všichni zvedli zrak. Když viděli, kdo právě vešel, strnuli a uctivě pozdravili.

Tyto přehnané formality velmi často jen zdržují od potřebné práce, pomyslel si. Měnit společenské kodexy ale nemohl. I on jim opětoval pozdravy, ihned se ale chtěl pustit do díla. Krailer jej spravil o příjezdu svatých bojovníků včera v noci. Podle poslů další síly spojenecké armády dorazí dnes během dne, nejpozději k večeru.

Snaha všech zúčastněných byla úctyhodná, to ale nezachrání život jeho mužům v případě, že budou napadeni ihned. Měli zprávy o pohybech orkské armády a ty říkaly, že se blíží. Všem tedy bylo jasné, že Ept se bude muset bránit. Na hradbách už dávno stály připravené hlídky a všichni jeho muži byli v plné bojové pohotovosti.

Nemohl si nevšimnout reakce vyslankyně na jeho příchod, skutečně se usmála, nebo se mu to jen zdálo? Nehodlal se tím teď zabývat, ne takto na veřejnosti. Po celý zbytek jednání si ale udržovala svůj obvyklý kamenný výraz.

Nemuseli čekat nijak dlouho, aby se na hradbách rozezněly poplašné rohy. Panovník nechal v klidu doznít zvuk trubky, zhluboka se nadechl a pravil všem, ať se odeberou na svá místa. Ani on sám nehodlal někde čekat, než mu pozabíjejí všechny jeho vojáky a poté si přijdou pro něj. To radši padne mezi svými a hrdě v boji.

Během několika minut byl za pomoci sluhů převlečen do plné zbroje. Na nádvoří na něj čekal jeho oř a družina nejbližších spolupracovníků. Seděl po boku lidského generála a elfí vyslankyně. Cítil, že opět nese odpovědnost za průběh této bitvy. Významně se podíval na oba vedle sebe, pokýval hlavou a stáhl si hledí dolů. Ihned poté vydal rukou signál k jízdě. Zde jich nebylo zapotřebí, museli se dostat do míst, kde se bude bojovat.

Od poslíčků dostával neustále informace o situaci za městskými hradbami. Nepřátelské vojsko je prý zhruba stejně veliké jako naposledy. Na rozdíl od minulého střetnutí měl ale Taler k dispozici mnohem více mužů a navíc byli chránění za silnými zdmi. Lučištníci ve věžích a u střílen nebo na cimbuří na nic nečekali a pálili jednu salvu za druhou.

Od hlavní brány se ozvala jedna veliká rána. Poté druhá. Pokoušeli se ji vyrazit beranidlem. Střelci ihned začali střílet šípy tímto směrem, jelikož momentálně zde bylo největší ohrožení. Zatím vše vypadalo možná až příliš dobře, zástup za hradbami se dosud nepokusil o žádný skutečný útok, což jej znervózňovalo. Téměř jako by na něco čekali. Snad ale nevěděli, že čas hraje do karet jemu.

Královu pozornost si vyžádal jeden z nejpodivnějších, ale zároveň jeden z nejmocnějších a nejváženějších členů místní posádky, sám mistr čaroděj. Qeirard, potomek samotného Quirarda Trhače světů. Na rozdíl od svého vzdáleného předka nezasvětil tento muž svůj život studiím zakázané magie, ale pracoval na tom, aby vládl nejmocnější možnou, dosud objevenou, magickou silou. Nehodlal se dát na podobnou dráhu, jako jeho předek, naopak. Mistr si sice vážil svého původu, od minulosti jeho rodu se však pokoušel co možná nejvíce distancovat.

„Vzhledem k početní převaze nepřátel,“ začal mág hovořit k jedinému muži, kterému se zodpovídal, „jsme si dovolili místo kouzel individuálních připravit několik plošných, pro napáchání co největších škod. Můžeme s nimi začít hned.“ Taler se z koně díval na nově příchozího. Mladý muž, to ano, ne o moc starší než on, neměl žádnou magickou hůl jako všichni mocní mágové z příběhů. Na sobě měl výstřední plášť béžové barvy, dokázal ale své zbarvení měnit podle intenzity a druhu magie v okolí. Jednalo se o mocný artefakt se spoustou dalších schopností, králi ale byly utajeny. Na hlavě měl špičatý klobouk s širokým vyztuženým kruhem hned nad lemováním. Byl přepásán černou koženou páskou se zlatou sponou.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz