Ranyt: Proměna; Část LXXX.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Do tiché noci se ozvalo zavrčení. Oba jezdci okamžitě ztuhli a hledali zdroj zvuku. Všude byla naprostá tma. Místní obyvatelé se jim ještě neukázali, proto nevěděli, na co se připravit. Delší chvíli se ale nic neozývalo. Aby předešli případnému boji, pokračovali co nejrychleji dál.

Místo nebezpečí již nechali dávno za sebou. Pod nohama se jim pomalu vynořovala cesta. Ve vyprahlé pláni byly místy jasně znatelné dlaždice nebo alespoň díry po nich. S narůstající vzdáleností se i pěšina rýsovala stále jasněji a brzy už jejich kroky vedly po skutečné dlážděné komunikaci táhnoucí se až za obzor.

Podle informací z knihy se stále blížili k Asgtrininu, měl být ale mnohem dál než sídlo, které se před nimi zvolna zjevovalo. Městské hradby navíc vypadaly až podezřele zachovale. Stále přitom projížděli vyprahlou pustinou. Blížili se k hradbám, už mohli zřetelně vidět věže za nimi. Prudce zastavili zvířata. Tohle nebylo možné, ne na tomto prokletém místě!

Právě hleděli na otevřenou bránu v hradbách. Město očividně nebylo prázdné, ale velmi hustě obydlené. Teď k němu ale přicházeli vetřelci – oni dva. Od jediného průchodu do nedobytné pevnosti se blížilo několik postav oděných do těžké černé zbroje. Nejeli na žádném zvířeti, pochodovali pěšky a zdálo se, že zcela klidně.

Ze zvyku sáhl po zbrani. Prsty mu objaly jílec meče, stále zastrčeného v obalu, a téměř láskyplně jej hladil. Bylo poznat, že i druidka už má na jazyku nějaké obranné kouzlo. Nově příchozí byli téměř u nich. Elf se svou společnicí necouvli ani o krok, pouze vyčkávali. Zbrojnoši došli až k nim. Chvíli stáli proti sobě a pozorovali se, až po chvíli se jeden z obrněnců odvážil udělat krok vpřed. Bylo zřejmé, že muži v brnění mají minimálně stejný strach jako oni.

Velitel malé družiny si sundal přilbu, která mu předtím zakrývala celý obličej. Ranyt zalapal po dechu. Byl to démon. Až teď si všimli silného ocasu, který se všem mrskal za nohama. V pekelníkově tváři byl jasně rozpoznatelný údiv, zjevně předtím nikoho podobného neviděl. S nevěřícím výrazem natáhl ruku v kovové rukavici, jako by chtěl Daniře pohladit tvář, ihned ji ale stáhl.

Postavil se opět do pozoru a něco pronesl neznámým jazykem. Nerozuměli mu jediné slovo, proto jen mlčeli. Tvor svou větu zopakoval, spíše jen pro jistotu, aby zjistil, zda se opravdu nedomluví. Obrátil se tedy a křikl něco dozadu, jeden z démonických válečníků rychle odpověděl a utíkal zpět do města. Elf si nebyl vůbec jistý, zda to je dobré znamení, proto se pokoušel různými posunky naznačit, že jen projíždějí a pokynul na druidku, ať se dá pomalu do pohybu.

Nasměrovali svá zvířata stranou od bojovníků, když ale panter udělal první krok, ucítil jezdec na krku ledovou ocel. Tomuto gestu rozuměl více než dobře, proto zastavil a zvedl obě ruce. Démon, spokojený s jeho jednáním, stáhl svou halapartnu zpět. Dívka nasucho polkla, jelikož jim nezbývalo nic než vyčkávat, co přijde dál. Od brány k nim už pospíchal ten, který před chvílí odešel.

Pak se svým velitelem několik dlouhých chvil hovořili. Současná situace se Ranytovi vůbec nelíbila, zbrojnoši zjevně rozhodovali o jeho osudu. To si nepřál, a proto se znovu pokusili odjet. Zase je zastavili, bylo ale jasné, že se baví o něm. Posel něco rychle vyklopil nadřízenému, ten se na jezdce překvapeně podíval. Musel se ptát na něco, co se ho týkalo, jelikož mířil prstem k němu. Druhý na všechny jeho dotazy přikyvoval.

Domorodec si před jeho zrakem nasadil prsten. Díval se na klenot, jenž vklouzl na jeho prst, poté se zlým úsměvem vzhlédl k jezdci na panterovi. „Pojď a bojuj,“ promluvil najednou obecnou řečí, „a dokaž, zda jsou legendy pravdivé.“ Ranytovi naprosto mu unikal smysl jeho slov. Nechápal, o jakou pravdu nebo legendy se jedná. Ozbrojená bytost ale očividně vyjednávat nehodlala. Byl tedy nucen tasit svůj meč. Zamračeně pohlédl na Daniru. Rozuměla, co po ní žádal.

Dva bojovníci se začali obcházet v kruzích. „O co ti jde?“ tázal se elf démona. Ten se usmál a odkryl plno ostrých zubů a rozeklaný jazyk. Jeho rudá šupinatá kůže se leskla proti slunci nad vyprahlou planinou. „Legendy říkají, že jednoho dne má přijít někdo jako ty, někdo, kdo opět vrátí našemu lidu slávu,“ vysvětloval horečně jeho protivník. Tato myšlenka chlapce upřímně rozesmála. S veselým výrazem v očích znovu pohlédl na slizké stvoření. „To já skutečně nebudu,“ konstatoval suše.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz