Ranyt: Proměna; Část LXXXIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Zdálo se, že dnešní bitva je dobojována. Hned po příchodu posil podniknou další vpády a zaberou nová území. Nyní však bylo potřeba zabezpečit všechny možné příchodové cesty do města. Ihned svolali všechny obyvatele, kteří mezery v hradbách doslova zazáplatovali vším možným, co se našlo po ruce. Základ byl však stále z cihel, válejících se všude kolem, na povrchu uplácaný tlustou vrstvou jílu z polí před Eptem.

Taler se vracel vyčerpaný klikatými chodbami Eptské pevnosti do svých komnat. Už po cestě si povoloval řemínky na brnění, veškeré pláty mu ale sundal až služebník v převlékárně. Protáhl unavené svaly a vyčerpaně si oddechl. V celém městě jistě propuknou rozsáhlé oslavy vítězství, pro něj však nyní nebyly žádným lákadlem. Potřeboval si odpočinout, navíc zítra by s kocovinou bylo všechno jen horší. Na jeho bedrech ležely životy všech, nemohl selhat jako řadový pěšák. Když udělá chybu pěšák a zemře, zabijí možná i souseda vedle, ale dalšího už většinou ne. Když selže on, zemřou všichni.

Opustil podobné negativní myšlenky a konečně zamířil do své ložnice. Žádná cesta komplexem hradu mu nikdy nepřišla takto dlouhá, teď už ale stál přede dveřmi. Otevřel a vstoupil. Ihned se mu zlepšila nálada, díky společnosti, která na něj čekala…

Odvetné tažení vyrazilo už další den odpoledne. Přišly i posily, proto nebyl důvod se zdržovat. Postupovali vstříc armádě nepřátel, kteří chtěli jen jejich krev. První střet na sebe nenechal dlouho čekat. Ukázalo se, že protivník se rozložil ihned na druhém hřebenu. Získával tak výhodu rozhledu, ale i vyššího postavení. Vojáci budou muset jejich tábor zřejmě obtížně dobývat. Nezbývalo jim ale nic jiného než riskovat a pokusit se vystoupat do svahu. Podle propočtů měli početní převahu.

To jim dávalo alespoň nějakou naději. Masa mužů se dala na pochod. Brnění se jim leskla proti slunci. Z obou stran byli provázeni vznešenou královskou jízdou nebo paladiny Jeho řádu. Obránci kupodivu nevyužili výhody svého postavení na svahu, místo toho počkali na lidské vojáky nahoře. Tam se ale rozzuřilo peklo. Těžké kyje prohýbaly nablýskané plechy, ostré meče na oplátku trhaly zelenou kůži.

Už od začátku mu bylo jasné, že válka nebude nijak lehká. Nyní se jeho předpoklady potvrzovaly. Zvykl si očekávat spíš to nejhorší, a to se mu nyní vyplnilo. Jako obvykle vedl svůj pluk a zároveň menší družinu jezdců. S těmi zatím vyčkával vzadu, zatímco pěšáci se vrhli do boje. Kolem nich z obou stran projela úderná jednotka generála Onyxe, která tvořila díry do formace nepřítele. Taler nestačil sledovat rychlost obrovské sekery, s níž ostřílený válečník sekal na všechny strany.

Nyní nastal čas i pro jeho skupinu. Zamířil se svým širokým mečem směrem k jejich cíli. Muži ze sebe vydali bojový pokřik a ihned nato pobídli koně do slabin. Ti vyrazili ohromnou rychlostí přímo dopředu. Probojovali se až po Krailerův bok, jenž se na bílém koni otáčel uprostřed moře bestií a oháněl se magickou čepelí na všechny strany. Zbraň prorážela jakoukoli zbroj a na všem, co zasáhla, zanechávala hluboké rány.

Orci pod jeho ostřím padali k zemi jeden po druhém. Když si Krailer všiml svého krále, jemně mu pokývl na pozdrav a opět se věnoval boji. Panovníkovu pozornost však nyní upoutala naprosto jiná osoba. Na zvířeti, které vypadalo jako válečný vlk křížený s kancem, seděl největší ork, jakého kdy viděl. V ruce držel připravený mohutný meč, jehož čepel se téměř vyrovnala oběma ostří generálovy sekyry. Očividně poznal, kdo je zde panovníkem, a upřeně se na něj díval.

Téměř celé tělo měl nechráněné, na sobě měl pouze lehký kyrys a bytelnou přilbu s rohy. Zbytek jeho zbroje byl kožený. Zrůdě pod ním tekly z tlamy sliny. Její hlava vypadala, jakoby patřila nějakému děsivému černému kanci, zbytek těla však nabíral tak mohutných rozměrů, že nemohlo být pochyb o síle tohoto tvora. Zvíře hráblo do země nohou zakončenou kopytem, vydalo z úst děsivý řev a vyrazilo přímo k němu.

Elfka onoho válečníka poznala: Reweran Zachránce, tak mu říkali, jelikož své rodné město uchránil před hrozbou modrého draka. Sám prý majestátné zvíře zabil právě tou zbraní, jíž nyní svíral v ruce. Bylo jí ihned jasné, že jeho touha po králově krvi není dobré znamení. Vložila proto do svého luku šíp, zamířila a vystřelila. Přesně mířený hrot kolem obrovského válečníka proletěl. Nevěřila svým očím. Viděla, jak se její střela z ničeho nic stočila kolem krku, do kterého byla namířena, a minula.

Oba válečníci se už téměř střetli. Do panovníkova bílého koně praštilo kladivo skalního obra. Nebohé zvíře i s jezdcem odlétlo několik sáhů na stranu, kde se oba svalili na zem. Už při nárazu zbraně do oběti se ozvalo hlasité křupnutí zvířecích kostí. Muž se zoufale pokoušel vysvobodit zpod mrtvého oře. Těžké stvoření mu zalehlo nohu, kterou měl s největší pravděpodobností zlomenou.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz