Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

15

Dala do léčivého kouzla veškeré své síly. Neměla žádnou oporu z přírody, protože ta zde vůbec nebyla. Přesto její vnitřní moc stačila alespoň na záchranu jeho života. S některými věcmi ale čáry nemohly pomoci, proto mu musela ránu ručně vyčistit čirou vodou a obvázat, aby se do ní nedostal zánět.

Zranění nevypadalo vůbec dobře. Měl obrovské štěstí, že přežil, Danira si myslela, že jen díky propůjčené moci se dokázal držet při životě. Nic to ale neměnilo na obrovské díře, která mu zela v zádech. Měla zuhelnatěné okraje a velké množství tkáně okolo rány bylo úplně mrtvé. Nemohla mu bohužel dopřát lepší péči, než jakou mu nyní poskytovala. Potřebovala najít zdroj pitné vody, aby ho mohla trochu zchladit.

S vypětím všech sil naložila Ranytovo bezvládné tělo na záda černého pantera. Zvíře naštěstí plnilo její rozkazy, takže jí jízda nepůsobila problémy. Nemohla pokračovat tak rychle, nechtěla riskovat, aby elf spadl, nějaký pohyb byl však lepší než žádný. Po cestě rozprostřela své vědomí po okolní krajině. Hledala jakýkoli vodní tok nebo nádrž. Jediná zásobárna životadárné tekutiny se nacházela několik hodin jízdy daleko.

Nerozmýšlela se ani okamžik, hned k ní vyrazila. Věděla, jak je voda nyní důležitá. Zdálo se jí, jako by zde nebylo všechno tak nehostinné, jak jim na první pohled přišlo. Okolí se pomalu začalo měnit, objevovaly se plochy živé vegetace. Sem tam vyrůstaly ze země trsy trávy nebo jiných rostlin. Četnost zeleně neustále rostla, až pokračovali v cestě už po zelené pláni. V údolí se proti rudému slunci třpytilo jezero.

Dorazila až k němu a začala Ranytovo zranění ještě důkladněji omývat. Pak ránu úplně vyčistila a znovu ovázala. Sestrojila provizorní lůžko z přikrývek, na které ho položila. Na čelo mu dala studený obklad.

Teď jí nezbývalo než čekat. Znala směr k Asgtrininu a Ranyt by si jistě přál pokračovat v cestě, kdyby byl vzhůru, ona však měla jiný názor. Potřeboval alespoň jeden den odpočinku. Naposledy zkontrolovala, zda skutečně dýchá. Pokud se do zítřka nevzbudí, opět jej naloží na záda velké kočky a přizpůsobí zesláblému nákladu tempo. Myšlenka, že tu stráví noc, se jí nelíbila, protože neměla pocit jistoty, že je tu někdo s ní. Nyní tu byla ona s někým, o nějž se musí starat.

Slunce již pomalu zacházelo za rudá oblaka. Tma brzy přikryla vše okolo, i Danira velmi rychle usnula. Celou noc se nic nestalo, za což byla vděčná. Bohužel ani ráno se Ranyt neprobudil, proto ho opět musela vyzvednout na hřbet černého zvířete. Sama se poté vyhoupla do sedla hnědáka, se kterým cestovala celou dobu. Pobídla koně směrem k městu, do nějž měli namířeno.

Kolem dokola nebylo ani živáčka. Neslyšela žádný zpěv ptáků, nebo zvuky jiné zvěře. Skutečně zde vše bylo mrtvé, nebo se takové alespoň zdálo. Po krátkém úseku, na němž byla oblast porostlá vegetací, na zbytku cesty už nepotkala nic než vyprahlou nebo jinak poničenou zemi. Trošku jí přišlo, jako by tato část světa trpěla za tu druhou. Tvář krajiny byla zohavena mnoha jizvami, jež se už zřejmě nikdy nezahojí.

Jako druidku a strážkyni přírody ji utrpení těchto míst rvalo srdce. Nemohla s tím ale nic nadělat, zároveň se však také nepřestala trápit kvůli bolesti krajiny. Navíc jí před očima zřejmě umíral společník a nejbližší člověk, kterého kdy měla. Od okamžiku, kdy byl zraněn, se jeho stav nezlepšil. Stále téměř neznatelně dýchal, ale nepohnul se, dokonce ani ve spánku nedělal žádné pohyby. Jejím nejvroucnějším přáním teď bylo, aby se elf z kómatu probudil. Stále se o něj starala, jak nejlépe v polních podmínkách mohla.

Ranytovi zabralo několik dní, než se konečně zotavil natolik, aby se mohl probudit. Ani pak ale nebyl ještě dlouhou dobu schopen ničeho jiného, než že němě pohyboval rty. Nalila mu do úst trochu vody. Vděčně ji polykal a užíval si chladivý pocit ve vyprahlém krku. Jen zvolna a postupně si začínal uvědomovat souvislosti a události posledních několika dní. Dlouhé bezvědomí mu úplně zamíchalo vzpomínkami, takže mu dokonce musela vysvětlovat i to, kde jsou a proč. Nakonec se ale na všechno rozpomněl, hlavně na své poslání.

Zkoušel, zda může putovat bez přestávky, byl ale na pokraji sil. Každou chvíli v sedle omdléval, což bylo velmi nebezpečné. Nakonec se nechal dívkou přesvědčit k několika dnům odpočinku. Znovu rozprostřela své vědomí po širokém okolí. Našla nejbližší zdroj pitné vody, k němuž se vydali. Bohužel neměli takové štěstí jako předtím a museli jet k řece ještě zhruba den nebo dva, stále však drželi směr na Asgtrinin.

Jako místo odpočinku si zvolili jednu zátočinu na řece. Z jihu je kryl les, i když stromy se patrně držely vzpřímené jen silou vůle. Strávili zde pouze několik dní, dokud si Ranyt nebyl jistý, že zase bude moci pokračovat. Možnost konečně se pořádně vyspat a nechat odpočinout unavené svaly prospěla oběma. Nebyl nikdo jiný kromě druidky, kdo by jim mohl obstarat potravu, proto dělala vše, co mohla, aby svému úkolu dostála.

Opět seděli v sedlech a uháněli nekonečnou cestou. Dnes ani jeden z nich neměl náladu na dlouhé rozhovory, proto seděli v tichosti. Jediný zvuk, který se ozýval, bylo rytmické klapání koňských kopyt. Sairen krájel vzdálenost dlouhými tichými skoky. Opět se dostali na vyprahlou půdu. Její barva měla trochu jiný odstín, více připomínala hnědou než červenou, jako ta u města démonů. Praskliny v ní ale vypadaly téměř stejně, nemluvě o zvířeném prachu všude kolem nich.

Drobné částečky se dostaly snad úplně všude. Museli si přikrývat ústa a nos, aby vůbec mohli dýchat. Jenže taková drobná překážka je nemohla ani zpomalit, natož zastavit. Zatím nikdo neprolomil tíživé ticho. Až Ranyt konečně uslyšel hlas. Bohužel ne vysoký zpěvný hlas Daniry, ale ten vnitřní ve své hlavě. Mluvil k němu jeho bůh.

Dostal ses velmi daleko, Ranyte. Oslovil ho zpočátku malou pochvalou. Vzápětí pokračoval způsobem pro něj typickým. Bohužel sis ale stále nevšiml několika zásadních faktů, jako například, že tě vrah celou dobu jen tahá za nos. V podstatě řídí každý tvůj krok. Ale na tvou obranu musím říci, že vše bylo předpovězeno. Mám pro tebe jednu velmi cennou radu.

Jakou? tázal se zvědavý Ranyt.

Možná je na čase se té dívky zbavit. Velmi brzy přijde doba, kdy by tě mohla zpomalovat, a to přeci nechceš.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz