Princezna Ilaresu

"Vaše snoubenka, princezna Juliana ze Sanci Wore, Výsosti."
Uvedli mě do malého elegantního pokoje, kde se se mnou chtěl soukromě setkat můj budoucí manžel, princ Elran z království Ilares.

Ilares...

Vzpomněla jsem si na rozhovor se svou mladší sestrou Gabrielou, když jsem jí to oznámila.

"Ilares?", Gabriele se zájmem zaleskly oči.

"To je přece království elfů! Nemůžu uvěřit, že si budeš brát elfího prince. Slyšela jsem, že dbají na rodokmen svého královského rodu a jsou dost vybíraví, co se týče výběru nevěsty."

Povzdechla jsem si.

"S tím věnem, které nabídl otec, by si mě vzal kdokoli. Je nesmyslně velké."

"Ale i tak... provdat se do Ilares, komu se to povede? A elfové jsou pověstní svou krásou, aspoň se nemusíš bát, že si bereš chlupaté monstrum.", mrkla na mě Gabriela.

Krásný opravdu byl, to jsem musela uznat.

Princ seděl uvelebený na draze vyhlížející pohovce a prohlížel si mě. Měl blond vlasy tak světlé až se zdály téměř bílé, jenž skoro splývaly s jeho bledou pletí a oči zářivě modré, jako ledové krystaly.

Ano, ledové krystaly, to bylo vhodné přirovnání. Díval se na mě chladným lhostejným pohledem. A když promluvil, jeho hlas byl stejně odtažitý jako jeho pohled.

"Dovolte mi sdělit vám to na rovinu, princezno. Byl jsem proti téhle svatbě, ale potřeboval jsem peníze. A proto, když váš otec nabídl vyšší věno, než jsem čekal, nakonec jsem souhlasil. Můj názor na vás se však nezměnil, nepřemýšlím o vás jako o své ženě a nemám zájem se s vámi sbližovat."

Přestože jsem počítala s tím, že by si mě mohl někdo vzít kvůli penězům, stejně to trochu zabolelo. Ale snažila jsem se nedat to najevo.

"Máte tedy peníze, ale s nimi i princeznu. Co se mnou budete dělat?"

Laxně mávl rukou.

"Budete žít na zámku a hrát si na královnu. Pokud se mi nebudete plést do cesty, dělejte si, co chcete."

Takže procházet se po zámku, věnovat se vyšívání, četbě, hudbě a tak dále. A pravděpodobně, pokud bude třeba, držet se poblíž svého manžela. V podstatě chodící dekorace zámku či princův přívěšek. To je mé postavení a role v tomhle království?

Jistěže se mi to nelíbilo a tak jsem se snažila najít vhodná slova, kterými bych se mohla ohradit.

Než jsem však stačila něco říct, princ cinknul na zvláštní krystal na vedlejším stolečku.

Vzápětí vešel sluha.

"Pošlete mi pro Garrina."

Sluha se uklonil a odešel.

Zanedlouho se vrátil s hubeným vysokým elfem.

"Dovolte mi představit vám mého rádce Garrina.", obrátil se princ k nově příchozímu.

"Garrine, má snoubenka princezna Juliana. Proveď ji po zámku."

Garrin po mně vrhl strohý pohled a bez jediného slova se vydal ke dveřím. 

Zdálo se, že to chce mít rychle za sebou. Kráčel rychlým krokem a ukazoval mi jen to nejnutnější, na mé otázky odpovídal, pokud možno jednoslovně a nedal mi vůbec čas si něco v klidu prohlédnout.

Nakonec zastavil u bílých dřevěných dveří.

"Zde je vaše ložnice. Za pár hodin bude večeře, nezpozděte se.

Pokud budete něco potřebovat, najdete mne v pracovně poblíž trůnního sálu. Ale prosím, neobtěžujte mne s každou maličkostí.", řekl, než se otočil a odešel.

Co je vlastně tohle za přístup?

Je sice fakt, že žádat, aby mě přijali s jásotem je přehnané, ale trocha přívětivé zdvořilosti by přece nevadila.

Vešla jsem do ložnice. V místnosti se nacházela velká postel s nebesy, vedle ní malý stolek, pak také pohovka, před ní stůl, dvě velké skříně a menší stůl se zrcadlem. 

Při pohledu na postel jsem trochu znervózněla. Budu s ním muset spát?

Ne, to bude v pořádku, říkal přece, že se mnou nechce nic mít.

V zamyšlení jsem přišla k zrcadlu. Můj odraz se na mě díval smutnýma světle zelenýma očima.

V tom jsem si něčeho všimla, v zrcadle jsem viděla ještě jedny dveře, vzadu vedle postele.

Vydala jsem se k nim. Byly z barevného tenkého křišťálu. Otevřela jsem je a vydechla úžasem. Za dveřmi se nacházel menší balkón.

Přišla jsem k zábradlí a opřela se o něj. Mírný vánek mi hladil tváře a čechral vlasy, jenž ve sluneční záři získávaly stejnou barvu jako med.

Užívala jsem si výhled, pode mnou se nacházelo jezero a za ním byly vidět lesy a hory.

Netuším, jak dlouho jsem tam stála, než za mnou přišel sluha, že je čas k večeři.

Jídelní hala byla velká světlá místnost s vysokým stropem. Seděla jsem v čele stolu po princově boku.

Čas od času jsem na sobě cítila něčí pohled. Bylo těžké vnímat chuť jídla a tak jsem se jen snažila držet se pravidel etikety a doufala, že večeře brzy skončí.

Když pak ta očekávaná chvíle nastala, vydechla jsem úlevou a následovala Elrana do naší komnaty.

Stěží jsem vůbec dokázala přemýšlet, jak jsem byla unavená. Na jeden den toho bylo dost.

Jen jsem doufala, že princ dodrží své slovo a nechá mě být.

V ložnici jsem zamířila k zrcadlu, abych se odstrojila, rozpustila si vlasy a nakonec se převlékla do něčeho pohodlnějšího.

"Princezno?"

Ztuhla jsem.

"Přípravy na svatbu začnou zítra, samotný obřad proběhne za dva týdny."

"Rozumím.", opět jsem se uvolnila.

Nejspíš si všiml mé reakce.

"Se svatební nocí si nemusíte dělat hlavu. Jako bych se někdy dotkl tak nepřitažlivé ženy."

Ne- Nepřitažlivé?

Otočila jsem se k němu. 

Úšklebek na jeho tváři hovořil za vše. Oplatila jsem mu stejnou mincí a ledově prohlásila: "Jako bych nechala někoho jako vy, aby se mě dotkl."

Na to jsem ulehla do peřin a téměř okamžitě usnula.