Ranyt: Proměna; Část LXXXVII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Všichni byli rádi, že konečně opustili obrovské černé zrcadlo. Při první příležitosti se chtěli utábořit v malé jeskyni vedoucí do jednoho ze skalních výběžků, okolo kterých právě projížděli. Pociťovali však blízko v horách mnoho bytostí úplně opačné podstaty, než byla ta Jeho. Cynar nedokázal přesně určit jejich polohu, ale nemohly být daleko. Ty bytosti však na oplátku velmi dobře cítily jeho. A zjevně uměly určit i jeho polohu, protože se přibližovaly.

I ostatní paladinové jejich přítomnost cítili, proto se postavili do bojové formace a tasili zbraně. Několik nekonečných chvil čekali ve skalní soutěsce na přibližující se nepřátele. Zatím nevěděli, o koho se jedná, podle jejich aury ale neměli dobré úmysly.

A skutečně, za malou skalkou se objevil první netvor. Jeho hlava ze všeho nejvíce připomínala zubatou lebku, jeho tělem byla pouze holá kostra s cáry oblečení. Bytost musela patřit k starobylé rase. Celá byla zbarvena do tmavě fialova, nejhorší dojem však vzbuzovala její přízračná křídla.

Zdálo se, že zavětřila, poté se rozhodným krokem vydala jejich směrem. Za nemrtvým se vynořilo několik dalších, všichni se přišli podívat na vetřelce, kteří narušili jejich území. Navíc na tak zvláštní vetřelce. Když si jich první z přízračných tvorů všiml, Cynar by přísahal, že na jeho tváři uviděl úsměv. Kostěné ruce začaly formovat jakousi tmavou věc připomínající kouli. Ta po mužích poté ohromnou rychlostí vystřelila.

Útok se roztříštil o světelný štít, který mladý kněz vyvolal okolo své celé jednotky. Jeho muži na náhlé napadení reagovali úplně stejně – pobídli koně a vydali se těsnou uličkou mezi dvěma skalami přímo k démonickým bytostem. Očarované čepele se zasekávaly do přízračných těl, kterými by za normálních podmínek pouze prošly. Při každém zásahu vydal děsivý bojovník strašlivý jekot a smrskl se do malého předmětu, který se poté rozpadl na prach. Takto skončil každý, kdo přišli do rány některé ze svatých čepelí.

Nemrtvých čarodějů však bylo příliš. Navíc mohli vylétnout vysoko nad zem, odkud měli protivníky dokonale na ráně pro své temné čáry. Proto se skupina mužů musela co nejrychleji někam vypařit. Ale utíkat před létajícím pronásledovatelem bylo téměř nemožné, protože neustále všechny viděl ze vzduchu.

Museli se tedy pohybovat pod převisy, kam nebylo tolik vidět. Začal jejich útěk o život. Byli sice neustále kryti Cynarovým štítem, ten ale nevydržel věčně. Kdykoli byla příležitost, otočil se mladý kněz v sedle směrem k nemrtvým a jednoho z nich poslal dobře mířenou střelou Jeho energie k zemi.

Zamířili do úkrytu, který skýtala vyvýšená plošina. Kus pod zemí podpíraly přírodní kamenné sloupy velkou rovinu, nad níž vyrůstaly hory. Prostorem se dalo podjet až někam do neznáma, ale už na druhé straně jasně viděli světlo, proto se do širokého prostoru pustili po hlavě. Jejich zvířata zaběhla pod zem tak neskutečně rychle, že se černokněžníkům ztratila z dohledu.

Pokračovali mezi přirozenými podpěrami, až vyjeli na štěrkovou pláň za pohořím. Ani ta však nebyla příliš velká, velmi rychle přecházela v další skaliska, poté se táhla až k  horskému jezeru. Potřebovali doplnit zásoby vody a také ve skrytu duše doufali, že u napajedla potkají nějakou lovnou zvěř. Zásoby jídla se jim velmi rychle tenčily.

Nad vrcholky kamenných útvarů viděli kroužit nemrtvé démony, ti si jich už ale nevšimli. Jezdci tedy pokračovali bez zdržování dále až k zásobárně životadárné tekutiny. K jejich potěšení byla voda úplně čirá. Lačně se napili. I zvířata lokala studenou vodu s obrovskou chutí. Po dlouhé jízdě byla úplně vyprahlá. Nezdrželi se na tomto místě dlouhou dobu. Jen krátký odpočinek, a zase vyrazili na cestu. Ranyt nebude čekat.

Myšlenky na elfa chlapce trápily již delší dobu. Nechtěl se s ním znovu utkat a už vůbec ne ho zabít. Podle toho, jak se poznal, byli si velmi blízcí a mohl jej nazvat svým jediným přítelem, jelikož prožil téměř totožné věci jako on. Povzdechl si, že musí posedlého připravit o život. A i kdyby sebevíc chtěl, rozkazu arcikněze se prostě vzepřít nemohl.

Hnali koně po úzkých stezkách, které se vinuly kolem vrcholků hor. Žádná jiná cesta se nenabízela. Pod nimi zela hluboká propast, kdyby se kam zřítili, znamenalo by to jistou smrt. Ale nezpomalovali, jen se víc tlačili na stěnu. Naštěstí se neustále přibližovali k cíli, což znamenalo, že jim pronásledovaný nemůže utíkat dlouho. Brzy jej dostihnou, počítal, že během několika dnů, možná týdnů, ale déle jim to trvat nebude. Nevěděl však, co pak s ním má udělat. Zřejmě ho zabít nedokáže.

Hornatá krajina v dálce přecházela v holou šedivou pláň. I ta byla značně rozpraskaná. Místní výhled byl velice působivý, jeli ve velké výšce, takže viděl do širého kraje, Navíc zde nebyla žádná mlha, takže skoro každý detail byl zřetelně patrný. Stezka se začala opět svažovat, čtyři muži nyní sestupovali dolů.

Římsa nebyla nijak široká, proto se museli pohybovat v zástupu po jednom. Její okraj měl značné nerovnosti, od nich se do středu chodníku táhly hrozivě vypadající praskliny. Přál si být z tohoto místa co nejdřív pryč, ačkoli si to nechtěl připustit, nahánělo mu strach. Už se dostali téměř úplně dolů. Trvalo jim to několik otáček kolem celé hory, neměli ale kudy jinudy jít.

Po holé ploše tvořené pouze rovnou šedou skálou se pohybovali mnohem lépe. Koně se konečně mohli zase pořádně rozběhnout, takže cestovali mnohem rychleji. V této krajině mu stále víc a víc docházelo, že spousta věcí, zdánlivě nesmírně důležitých, jako například čas, je ve skutečnosti strašně malicherná a nesmyslná. Vždyť celý svět se točí v kruhu, vše se opakuje. A hlavně – pro něj zde žádný čas neexistuje, vždyť ani nemá možnost jej sledovat.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz