Ranyt: Proměna; Část LXXXVIII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

Proto už to bezčasí ani nevnímal. Začínal ale mít obavy, jelikož posedlý elf se blížil k místu, o kterém se v Jeho řádu vyprávěly jen legendy. Říkaly, že na tom místě se zrodil první život. Měl tam být například přiveden k životu první tvor, stvořený všemi bohy současně. Tím nebyl nikdo jiný než Trittius Prvorozený, nejstarší ze všech živých bytostí. Měl to být drak, který v mnoha a mnoha historických situacích sehrál významnou roli. S největší pravděpodobností ještě neustále žil, jelikož pro tak mocnou bytost lidský čas nic neznamená. Na místě poté zbudovali lidé, elfové a všechny humanoidní bytosti jediné město. Vzniklo jako pomník prvotní spolupráce; nazývalo se Asgtrinin, což podle jeho znalostí má být jen jiný název pro nejvyššího z bohů – Anhela.

Nemohl přijít na příhodnější místo, kde se mělo uskutečnit plné ovládnutí Ranytova těla. Stále se ale v hloubi duše uklidňoval, že se to stát nemůže, jelikož nositel Šestého bude silnější a nepodlehne. Bohužel tuto úvahu nemohl nazvat ani domněnkou nebo předpokladem, neboť nebyla ničím jiným než jeho přáním. A navíc takovým přáním, které se bál vyslovit nahlas.

Úzkostlivě se podíval, jako již tolikrát, na své muže. Nemohl si nevšimnout vyčerpání v jejich tvářích. Již se neusmívali, zřejmě ani neměli důvod. V jejich životech je už toho moc nečekalo, jelikož odhadoval, že do několika dnů, maximálně týdnů všichni do jednoho zemřou. Nebude to žádná hrdinská smrt v boji, žádná oběť za záchranu několika tisíc nevinných životů. Ne, zemřou v naprosto marném a zbytečném boji na druhé straně světa jako nějací švábi. Jejich odchodu si nikdo ani nevšimne, vždyť je ani dosud nikdo nepostrádal, a to cestovali již několik měsíců.

Stále pokračovali po holém kameni. Země byla rovná, jen s občasnými puklinami. Podkovy koní hlučně klapaly po kamenném povrchu. Viditelnost byla skvělá, nikde ani cár mlhy. Proto již dlouho bylo jasné, po čem to vlastně jedou. Pohybovali se stále po jakési skále, měla tvar stolu, nahoře byla úplně plochá. Projížděli po rovině a pořád se přitom dívali dolů pod sebe.

Písečné duny se táhly do nekonečna. Skutečně se zdálo, jako by vedly odsud až na konec světa, jelikož nikde neviděl, že by poušť ustupovala. Jedinou zajímavostí byla maličká oáza ležící uprostřed písečných polí. Zdvihl se vítr. Cynar pozoroval, jak se žlutý písek proměňuje v jiné tvary. Zdálo se, jako by tak celé prostředí putovalo. Duny, jež viděli před několika okamžiky, již tu nebyly, na jejich místě nyní stály úplně nové.

Nasucho polkl, jelikož si dokázal představit, co by se s nimi stalo, kdyby zrovna v tu chvíli byli o kus níž a dál. Zřejmě by se zrovna teď pokoušeli vyhrabat z nánosu zlatavé masy. Ta je pálila do očí, jak se od země odráželo rudé slunce.

Bohužel právě odtamtud cítil energii Šestého, takže se musí do pouště tak jako tak vydat.

Dostali se až na samotný okraj hory, na níž se právě nacházeli. Ostrá hrana měla několik zubů, jinak ale byla zhruba rovná a táhla se po celém objektu. Poté se svažovala dolů jako již téměř kolmá stěna s mnoha výběžky.

Koně se tudy dolů rozhodně dostat nemohli, proto se rozhodli, že se podívají po nějaké jiné cestě. Nalézt ji rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Zato ale narazili na celkem pěknou skalní stezku. Zvířata dostala povel k obezřetnému a tichému postupu. Nadměrný dupot by mohl celou římsu utrhnout a oni se spolu s ní zřítit dolů, protože visela jen na velmi pochybně vypadajícím spoji mezi stěnou a římsou, po které právě jeli.

Nejrychleji, jak jen jim podmínky umožňovaly, sestoupili dolů. Ocitli se přesně na začátku rozlehlé pouště. V mnohém mu připomínala Severní pláně. Nejdřív zamířili k oáze, potřebovali totiž znovu doplnit zásoby vody a také zvířata se potřebovala najíst. Ačkoli koně prošli tvrdým bojovým i vytrvalostním výcvikem, potřebovali čas od času chvilku odpočinku a hlavně potravu.

Ostré slunce jej příjemně pálilo do zad. Užíval si příjemného pocitu. S paladiny si alespoň na chvíli, než zase vyrazí na cestu, sundali veškeré kovové pláty a pláště. Jen ve spodním prádle běhali po zelené trávě a cachtali se ve vodě. Cynar seděl na kameni o kousek dál a sledoval je. Bylo mu jasné, že paladinové alespoň na chvilku zapomněli na tíživou situaci. Rozhlédl se kolem. Malý travnatý ostrůvek je úplně jiný svět. Přesto že na druhé polovině světa, jak se zdejší zemi říkalo, vše umřelo již před dávnými věky, tento maličký kousek země jakoby zůstal nepoškozen.

Tvarem připomínal kruh, v jehož středu bylo malé jezírko vody. Kolem dokola rostly teplomilné stromy, jejichž koruny tvořilo jen několik málo velkých listů. V jejich stínu se právě ukrývali bílí koně a spásali vegetaci okolo. Neubránil se smutnému úsměvu. Na malý moment mu rozzářil tvář. Zvedl se ze svého sedátka. Bosé nohy stouply na měkkou zem. Rozběhl se směrem k vodní hladině, aby se i on zchladil před dlouhou cestou vyprahlou zemí, která je čekala.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz