Velvet, pt.2

Alex byl už jako malý označen za poněkud pomalejšího. Potřeboval na škole asistentku, a ač vyšel základku s poměrně dobrým průměrem, v tomhle velkém zlém, zlém a hrozném světě pro něj nebylo moc druhů uplatnění. A tak ho rodiče zapsali do zahradnického učiliště, což bylo nejsnadnější a nejdostupnější řešení. Nedalo se říct, že by ho to nebavilo. Většinou zkrátka dělal, co se mu řeklo, protože byl od útlého věku vychováván v tom, že je myšlenkově slabší jedinec a lidé kolem něho mají pravdu. A tak to šlo první rok, druhý, dokud nedošlo k oné osudné situaci, kdy se na jedné exkurzi ztratil. Co se týče jmen, ať už lidí, nebo míst, měl Alex občas nějaké výpadky. Pletla se mu jména jmen a učitelů, ulic a měst. Na jeho mozek jich prostě bylo moc. A tak se stalo, že, se octl uprostřed cizího města sám bez schopnosti najít svou skupinu. Jistě, mohl se ptát lidí kolem, ale i on měl své zkušenosti se světem. Lidé se k vám nestaví moc dobře, jakmile prohlédnou, jak je to s vaší psychikou. A u něj to nebylo těžké. Začnou si z něj utahovat, posílat do různých míst, o nichž ani nevěděl, kde leží. Nebo ho obejdou, jako by vůbec neexistoval.

A tak šel po paměti. Podle míst, co si zapamatoval z okna autobusu. Než dorazil na kraj města. K nikdy nekončící silnici obklopené polem kvetoucí řepky. Žlutá ho bolela. Pokud existovala špatná barva, byla to sluncem zalitá žluť.

Věděl, co je to stopování, i když si to občas pletl se stepováním. A také byl mnohokrát varován, aby si nesedal k cizím lidem do auta. Ale rostoucí zoufalství narušovalo jeho pevně stanovené zásady. Pravá ruka mu volně zamávala směrem k projíždějícímu automobilu. Ten na něj jen zatroubil a pokračoval v jízdě. A podobně s několika dalšími. Smiřoval se s myšlenkou, že tou nekonečnou pustinou bude muset projít pěšmo. Malátné kroky unavených nohou ho vedly doprostřed jízdního pruhu, aniž by tomu přikláněl pozornost. Pohroužil se do vlastního světa plného obav, až zapomněl na reálné hrozby okolního prostředí.

Zpátky do hořké existence ho vrátilo úpění brzd a táhlý zvuk klaksonu. Polekaně se otočil a spatřil oprýskaný rodinný kombík, za jehož čelním sklem se zračil pár vyděšených očí. Z okénka vykoukla odbarvená hlava prorostlá šedinami, na očích okuláry se silnými skly.

            „Hernajs, kluku, chceš se nechat zabít?“ vřískla na něho a mírnějším hlasem dodala: „Nastup si, prosím tebe, než z tebe bude mastnej flek.“

            Alex chvíli váhal a po chvíli se spěšně nahrnul k zadním dveřím. Interiér byl převoněný aromatickými stromečky. Zadní sklo zdobila vybledlá samolepka „Dítě v autě“, na podlaze se válelo několik nákupních tašek, takže musel skrčit nohy. Všiml si přeplněného popelníku vedle sedadla řidiče, několika odložených časopisů na místě, kde by jinak seděl spolujezdec.

„Co mlaďas jako ty, dělá uprostřed silnice, hm?“ zeptala se řidička a aniž čekala na jeho odezvu, odpověděla si sama. „Určitě nemáš drobný na hromadnou a jdeš domů. Jasně. Taky jsem bejvala taková. Svezu tě do nejbližšího města, ale dál si budeš muset pomoct sám. Kde vůbec bydlíš?“

Alex hledal správnou odpověď. Místo toho ale spustila opět ona.

„Ne, nic mi do toho není. Dokážeš se o sebe postarat sám, vypadáš už dost staře. Tak jo,“ dupla na plyn tak prudce, že ho to zarazilo do sedadla.

„Taky si myslíš, že by takovejm lidem vůbec neměli vystavovat papíry?“ děl hlas vedle něho. Mladík se polekaně otočil, protože doteď si myslel, že jsou ve vozidle jen dva. Místo toho, aby mu zrak padl na živou osobu, zíral do lesklých očí plyšového zvířete. Promnul si oči. Ne, tohle se mu přece musí zdát.

„Seznámil ses s panem Velvetem?“ zasmála se řidička, sledující chlapcovo konání ve zpětném zrcátku. „Patříval dceři, když byla ještě malá. Je to takovej můj cestovní maskot. A jedna z mála věcí, co mi zbyla po rozvodu, když bejvalej dostal mý dítě, dům a prachy. Parchant. To už radši drátem do oka. Tenhle strašák mi jenom připomíná to, o co jsem přišla.“

Alex nevěděl, co má říct. Nevypadalo to, že by někdo očekával nějakou reakci. Žena si mluvila svoje. Rádio tiše vyhrávalo, z otevřeného okénka mu vzduch atakoval vlasy a oči. Byl příliš nervózní na to, aby cokoliv namítal.

„Probůh, ženská, přestaň si pořád stěžovat! Čím delší dobu s tebou trávím, tím víc závidím tomu chlapovi, co tě nechal!“ zaúpěl pan Velvet, zhroucený ve své poloze. Pestrobarevný a pruhovaný kříženec kočkovité a psovité šelmy. Připomínal něco mezi liškou a mývalem.

„Neobtěžuje tě tam moc?“ zahlaholila řidička směrem ke stopaři, „jestli jo, tak ho kousek šoupni. Už tak se tam moc rozcapuje. Vlastně nevím, proč ho s sebou pořád tahám. Asi jen jako memento. Dceru sice vídám, ale ne tak často, jak bych chtěla.“

Pan Velvet otráveně zavrčel a zvedl jednu ze svých pahýlovitých pracek jejím směrem v tiché hrozbě. Odpovědí mu bylo jen suché zachechtání.

„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ řekla Alexovým směrem.

„Sláva bohu za to,“ utrousil pan Velvet.

„Nevadí, já jsem na ticho zvyklá. Můj ex taky nebyl zrovna mluvka. Což je asi důvod, proč jsme si tak nesedli. Je div, že jsme to neskončili dřív. Ale bylo to hlavně kvůli dítěti. Třeba to poznáš. Až budeš starší. Tyhle věci se prostě dějí.“

„Nebo jsi prostě jenom kráva, se kterou se nedá vydržet,“ poznamenal pan Velvet.

„To nebylo hezké,“ odpověděl Alex bezděčně.

„Ne. Tyhle věci nebývají hezké. Možná to poznáš sám, jaký tenhle svět vlastně je,“ pokrčila rameny. „Ale alespoň mám teď víc volného času. Rodina ti toho spoustu vezme. Možná je to tak lepší, když je člověk sám za sebe a nemá u nohou pomyslné koule, co ho jenom táhnou ke dnu,“ na chvíli se zamyslela. „To mohlo vyznít špatně. Nechci tě nijak odrazovat. Ale jakmile člověk dospěje, zahořkne, když si uvědomí, co na něj všechno padá. Jak říkám, jednou to pochopíš.“

Ten malý kousek cesty, co zbýval do nejbližší obce, se to obešlo bez hovoru. I když pan Velvet vydal nějaké otrávené citoslovce odporu.

„Tady tě asi vyložím. Dál trefíš, ne? Ráda jsem tě poznala. Ale prosím tebe, hlavně neříkej doma, žes jel s někým cizím. Dokážu si představit, jak by tě zřídili. Protože mě jednou za tohle ztřískali tak, že jsem nemohla týden spát.“

S těmito slovy ho vyložila. V naprosto neznámém prostředí. O několik málo kilometrů od místa bydliště. Alex za sebou zabouchl dveře a sledoval, jak jeho odvoz zahýbá na první křižovatce. Nevěděl, jak říct, že tohle není jeho domov. Že netuší, kde se nachází.

„Takže, kluku, co plánuješ teď?“ zaznělo mu někde ve výši lokte. Pochopitelně, že vedle něj stál pan Velvet a upíral mu korálkové oči do těch jeho.

„Chtěl bych domů,“ odvětil prostě Alex.

„To je teda vodvaz,“ rezignoval jeho nový společník, „a kdeže to bydlíš?“

„Já nevím,“ zaskučel zoufale chlapec.

„Ty jseš, koukám, jeden velkej průser. Ale to nevadí. Podívej se na mě. Ani já nevím, co ve skutečnosti jsem. Někdy z toho mívám fakt těžký krize identity. Ani můj výrobce neměl tušení, co to vlastně páchá. Víš, nutí mne to přemýšlet o tom, čím vlastně jsme. Jakožto bytosti. Chápeš?“

Alex zavrtěl hlavou. Pan Velvet zoufale rozhodil rameny. Vypadalo to, že už odhadl jeho povahu. Zeptal se na jméno. Chlapec mu ho pověděl.

„Tak jo, Lexi. Máš u sebe nějaký peníze? Protože mám za sebou těžkej den a rád bych si dal něco, co by mi pomohlo přemejšlet.“

Neměl. Pan Velvet se udeřil válcovitou končetinou doprostřed čela.

„To je jako u deště rovnou pod vokap. Ne, ne, neber si to zle. Vypadáš jako sympaťák. Nějak to půjde.“

Což se stalo nakonec definicí jejich bytí. Vždycky to nějak šlo. I když bylo nejhůř, povedlo se jim přežít. Alex se stal chlapcem bez domova, co občas někde udělal nějakou práci. Vypomohl za drobnou provizi. Umýval nádobí v jednom podniku. Občas pomohl se stěhováním nábytku. Nic náročného. A nikdo se neptal, kde bydlí, co je zač a odkud se vzal. Pan Velvet říkal, že o takových věcech je lepší nemluvit, pokud chce jeden mezi lidmi přežít. Protože na koho nic nevíte, proti tomu nemůžete nic použít.

Pokud Alexe někdo hledal, nikdy se o tom nedozvěděl. Střídali jeden squat za druhým a dost často byli terčem výsměchu svých spolubydlících a občasných zaměstnavatelů.

„Mladej Lexi a ten jeho Velvet. Kdy uzavřete registrovaný partnerství, kluci?“ smál se chraplavý hlas z jednoho pelechu u stěny. Válelo se kolem něho několik použitých injekčních stříkaček, páchl po výkalech a nad jedním okem měl bouli. Pravděpodobně nádor. Pan Velvet mu říkal Lumík, jelikož svého času stál na mostech a vyhrožoval sebevraždou. Jednou skočil pod auto. Z nehody vyvázl s pochroumanou nohou.

„Co kdybys držel pysk, ty stará fetko?“ křikl pan Velvet jeho směrem. Odpovědí byl obvyklý výbuch kašle, pravděpodobně smích.

„Ale no tak, kluci, hned se neurážejte. Šel bych vám za svědka. Nebo bych vás moh oddat tady na místě, pokud na to nějak spěcháte. Jasně, nebylo by to zadarmo. Chtěl bych využít práva první noci s tim velkým mazlem, co na to říkáš, Lexi?“

Alex sklopil oči do země, zatímco pan Velvet zasypával Lumíka květnatými urážkami. Starý narkoman vypadal, že od smíchu brzy vykašle plíce.

„Najdi si práci, vřede. Parazite. Sociální pijavice. Tryglodyte. Doufám, že ti někdo ve spánku podřeže krk. A doufám, že ten někdo, budu já. Co kdyby ses zabalil a skočil si pod vlak? Divím se, žes to vydržel tak dlouho. Měl ses už dávno zabít. Na tvým místě už bych to udělal dávno. Radši mrtvej. Podívej se na sebe. Divím se, že tvý orgány maj ještě vůli udržovat životní funkce.“

Lumík utichl.

„Že bys konečně zhebnul, ty starej parchante?“ zeptal se pan Velvet s nadějí v hlase. Jako odezva se dostavilo chrápání. „Ty zasraná, nesmrtelná hnido,“ povzdechl si pan Velvet a chystal se vstát jeho směrem. Alex ho reflektivně stáhl zpátky za jednu končetinu. S měkkým žuchnutím svého těla dopadl na zem.

„Myslíš si, že bych ho nezvládnul?“

„Myslím, že brzy umře tak jako tak,“ uklidňoval ho Alex. Ale věděl, že pan Velvet by to nedokázal. Byl plný silných slov, ale jak mělo dojít na činy, selhával. Stačilo, aby zavál silnější vítr. A kdyby to byl zmínil, rozčílilo by ho to. Jen by ho zbytečně vyhecoval. A pak by mohl pan Velvet odejít. Viděl, že se jeho přítel a učitel cítí být za něho zodpovědný, ale v praxi to bylo tak, že Alex byl zodpovědný za něho.

A tak šly dny podobným způsobem až do bodu, kdy potrhaný pan Velvet spočíval v Alexově náručí a nechal se nést ulicemi. Dříve se alespoň drželi jeden druhého. Poslední dobou však pan Velvet vypadal, že si chce užít trochu vlastní svobody s lidmi, jimiž nepokrytě opovrhuje.