Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

16

Mnoho dalších dní putovali vyprahlou pouští. Zdálo se, že vzdálenosti jsou zde naprosto jiné, než se jeví na pohled. Zoufale se díval na všechny strany, jelikož neviděl vůbec žádný posun. V hlavě měl hotové peklo, tolik pocitů snad ještě nikdy nezažil. Všechny ale byly negativní. Obviňoval celý svět, veškeré božstvo i živé bytosti ze svého utrpení i ze svých selhání. Cítil, jak mu po krku sjíždí kapka potu, i ta ho stačila dostat téměř do stavu nepříčetnosti. Dal si však velmi záležet, aby navenek nebylo vůbec nic poznat.

Proto jela druidka v klidu vedle něj. Postupně se dostávali k cíli, s každým dalším krokem mu byli blíž. Zdálo se mu, že vzdálenost je už dostatečně krátká, aby to bezpečně poznali. Už bylo taky na čase, každý další krok pro něj znamenal utrpení. Jako by se mu celé tělo nabodávalo na tisíce ostrých jehel. Přitom však stále seděl na hřbetu pantera.

Přímo před nimi se už otevíralo malé skalní údolí. Kolem dokola vyrůstaly ze země mohutné útesy a mezi nimi ležel na zemi písek. Při náhlé blízkosti vidiny cíle mu zablýskly oči. Už měl svou pomstu na dosah ruky.

Okamžik na to ale zjistil, kde se teprve skutečně nachází a že se jednalo jen o přelud. Nechápal své halucinace, dával je za vinu užívání božské energie. Ve skutečnosti se teprve blížili po jednom z hřebenů. Povzbuzen novou motivací z představy konce své cesty ještě přiměl pantera zrychlit. Kočka jeho příkaz uposlechla a vyrazila novou, větší rychlostí. Za sebou slyšel kopyta hnědáka.

Dobře věděl, že ani nemá cenu zjišťovat, jak se dostali na hřeben hory, byť si žádný výstup nepamatoval. Dost možná by se jen probudil z další halucinace. Proto si nevšímal ani zbytečných detailů. Něco jeho pozornost ale přece jen upoutalo. Zastavil zvíře a seskočil dolů. Obezřetně došel až na okraj hřebenu, aby se podíval dolů. Zdálo se mu, jako by tam viděl nějaký pohyb.

Momentálně nebyli na vysokých skalách, ale spíš na malé skalce, takže neměl tak dobrý výhled do krajiny. Chvíli se rozhlížel kolem, ale už nic nezahlédl. Postavil se tedy zpět na nohy. Když se otáčel, země pod ním se utrhla. Spolu s kusy kamení spadl několik sáhů dolů na tvrdý písek. Zády narazil na větší úlomek a zůstal na něm ležet, prohnutý a s otevřenými ústy. Nevnímal nic než strašlivou bolest.

Během několika okamžiků u něj stála druidka, aby mu pomohla. Když se k němu skláněla, bez hlesnutí k ní natáhl ruku. Než ji ale stačila stisknout, ruka mu spadla. Upadl do bezvědomí.

Aniž by na cokoli čekala, ihned ho položila na rovnou zem. Vzpomněla si na pozůstatek předešlého zranění. Podle polohy, z níž ho dostávala, spadl přesně na popáleninu. To mu muselo jistě způsobit mnoho utrpení. Sehnula se k němu, aby mohla znovu použít jedno ze základních kouzel, kterým ji učili.

Z dlaní jí vycházela příjemná nazelenalá záře, jež se elfovi rozlévala po těle. Kdyby byl při vědomí, cítil by příjemné teplo a mírný tlak, jak se mu části v těle vracely zpět na své místo. Za současných podmínek však Danira bohužel nebyla schopna spáleninu vyléčit úplně. Hodně urychlila proces hojení, na plné uzdravení ale potřebovala mnohem více energie, kterou z mrtvého okolí nebyla schopna získat. Pomáhala mu podle svého nejlepšího svědomí, ale měla dojem, že není schopna pro něj udělat dost.

Trvalo několik hodin, než se probral z kómatu. Snad se konečně cítil lépe, to ale nemohla říct s jistotou. Zatím vůbec nepromluvil, jen se díval sem a tam. Byl bílý jako stěna, jeho rty jako by se pokoušely něco říci. Až po několika pokusech konečně vydal hlásku. Při jeho prvních slovech se ale dívka musela otočit, aby se na něj nemusela dívat. Měla totiž chuť ho praštit něčím do hlavy, aby se vzpamatoval.

„Vrátíme se,“ bylo první, co zašeptal. Nějakou chvíli nereagovala, dokud návrh nezopakoval.

„Cože?“ otočila se k němu podrážděně, „cože?! To nemyslíš vážně, Ranyte!“ Pohlédl na ni prázdnýma očima. „Ale myslím,“ pravil potichu, „nemá to vůbec žádný smysl, však se sama podívej.“ Vrah je skutečně celou dobu pouze tahal za nos. Pořád měli jen jakousi imaginární stopu, dosud ale po ní dokázali jít. Ale teď už si delší dobu všímala jeho postupného ochabování. Jak na těle, tak na duši. Pomalu chátral – a bylo to vidět. Jistě to je i tím, že události posledních dní elfa velmi oslabily.

V tuto chvíli mu nemohla dovolit, aby skončil. Cítila, jak jsou už blízko, proto se ohradila, „Ty nemůžeš skončit,“ pravila pomalu, „ne teď a ne tady, Ranyte.“ Ze své bezmocné polohy vleže se na ni nechápavě díval. Vždyť právě ona ho celou dobu brzdila, co se to najednou stalo? Celé tělo ho strašně bolelo, nemohl se téměř pohnout. Skoro prázdnýma očima ji pozoroval. Velmi dobře si uvědomoval, jak zuboženě musí vypadat výraz jeho tváře, jeho myšlenky se však stále více upínaly k představám o nekonečných možnostech, jež mu byly nabízeny.

„Já to chápu. Rozumím, jak ti je,“ začala konejšivě, „necítíš ale, jak jsme už blízko? Skutečně to nevidíš? Musíme jít. Musíme jít hned, Ranyte, nesmíme se zdržovat.“ Odvrátil od ní hlavu a znovu se o něj pokoušely mdloby.

„Ne! Vstaň!“ přikázala mu.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz