Ranyt: Proměna; Část XCII.

Příběh Ranyt: Proměna je zároveň má prvotina, která nedávno vyšla v nakladatelství Viking.

---

To jej rozčílilo, znovu jí dlouze pohlédl do očí. Kdyby nebyl tak vyčerpaný, možná by už sáhl po meči a zabil ji. Místo toho jen vykřikl jako malé vzteklé dítě, na víc nyní nestačil. Ani přes tento projev zoufalství ho ale Danira nepřestávala kárat.

„Tohle nemůžeš myslet vážně. Ty mě zatáhneš až sem, do bohy zapomenuté pustiny, a pak prostě řekneš, že jdeme domů?! Můj přítel zemřel jen a jen kvůli tobě, to doufám víš!“ křičela stále víc a víc, „musíš ten úkol dokončit! My ho musíme dokončit! Už jen kvůli tvým rodičům.“ Při zmínce o nich se ještě víc rozčílil. Zuřil, jediné, co mu bránilo říct cokoli na svou obranu, byla jeho slabost, za kterou mohl jen on sám. Přemýšlel o svých přátelích. Skutečně se domů těšil, chtěl se už vrátit. Nechtěl riskovat svůj ani její život, a ona to nechápe, ona neví, co všechno může mít, i on si to znovu uvědomil a celé mu to došlo až nyní.

Druidka po krátko odmlce znovu začala křičet. „Ty zřejmě nechápeš, že se už ani nemůžeš vrátit. V celé Arfarii jsme oba hledanými zločinci. Jen si vzpomeň na všechny zločiny, které jsme po cestě spáchali. A musíš si uvědomit, jak daleko už jsme a hlavně kde jsme! Skutečně teď vše zahodíš jen kvůli nějakému přechodnému pocitu? Čekala jsem od tebe více, Ranyte. Ale máš pravdu, už tě vidím, jak se vrátíš do svého rodného města a tvoji lidé se tě budou ptát, kde jsi byl. A co jim na to řekneš? Že jsi procestoval půlku světa, byl jsi za Stěnou – a to všechno pro nic? Že jsi vraha vlastně nedopadl? Jak se na tebe asi podívají? Uvažuj trochu, to už budeš mít lepší, když zemřeš zde. O což se můžu v tvém nynějším stavu velmi lehce postarat a také se postarám, pokud se ukážeš jako slaboch!“ Její monolog nebral konce, neustále se do něj navážela. „Vlastně mi řekni, kdo by tě přivítal. Všichni už na tebe dávno zapomněli, mají tě za mrtvého. Rodiče? Promiň, ale nemáš je. Můžeš je pomstít, nebo se vrátit zpět a žít jako obyčejná nicka, která nedokázala splnit vytyčený cíl. Mohl by ses vrátit ke svým přátelům. Jenže kde byli tví přátelé, když na tebe útočili skřeti? Kde byli, když jsi umíral na následky svých zranění? Kde byli, když tě uvěznili? Nikde, ale já jsem tam byla! Proto na tebe naposledy naléhám, pojď se mnou, Ranyte.“ Do očí jí vhrkly slzy. Natáhla k němu ruku.

Ve všem co řekla, měla pravdu. Ačkoli ji v tuto chvíli nenáviděl, musel uznat, že má pravdu. Kilein skutečně zemřel jen kvůli němu, stejně jako mnoho dalších nevinných bytostí. Navíc nikdy by si nemohl přát lepší společnici než právě Daniru. Pokoušel se v mysli najít poslední zbytky odhodlání a poskládat je v jeden celek. Chvíli se díval na její ruku, která se k němu natahovala. Všiml si, jak jí z očí začaly téct slzy, když se jí dlouho nechopil. Až když ji už chtěla stáhnout zpět, tak ji chytil. Pomohla mu postavit se na nohy a dojít k Sairenovi. I přes její ozdravná kouzla na tom nebyl nejlépe.

Hodně času v sedle trávil lehkým spánkem. Dívka se o elfa starala, jak nejlépe dovedla. V podstatě mu poskytovala občas až přehnané pohodlí, rozhodně neodpovídající stávajícím podmínkám. Velmi si vážil její snahy a doufal, že jí to jednou bude moci oplatit.

Pomalu se přibližovali ke kruhu tvořenému skalami. Dával si už pozor, aby nezaměňoval halucinace za realitu. Do středu skal viděli malou průrvou, která se s ubývající vzdáleností rozšiřovala podle toho, jak vzhledem k ní měnili úhel. Snad konečně nalezli cíl své cesty, vždyť i podle mapy se měli přibližovat k Astgrininu. Jak se dočetli v ukradené knize, toto jméno má v prvotním jazyce znamenat jméno jejich světa a nejvyššího boha. Měla to být vůbec první osada, v níž kdy někdo žil. K místu se vázalo hodně legend, z nichž nejznámější je prý o jakémsi Trittiovi. Nikdy ale žádnou z povídaček neslyšel a neměl je jak dohledat.

Konečně stanuli před branami sídla. Z kdysi mocného města zbyly nyní už jen ruiny. Mohlo se považovat za mrtvé. Nedovedli určit, k čemu ta která budova sloužila, jelikož z nich už stály jen základy. Jediná napůl rozpadlá stěna – zřejmě zbytky nějaké věže – se tyčila do výše několika sáhů.

Budovy byly stavěny na všech možných místech, jak na skalách, tak i na zemi pod nimi. Většinu stavení na zemi již zasypal písek času. Ty, jejichž základy byly zapuštěny hluboko do pevné hory, přetrvaly alespoň ve stavu, že z nich zbyly právě ony základy.

V trochu lepším stavu než desolátním se zdála být jediná stavba. Zřejmě nějaký chrám, byly z něj vidět jen vstupní dveře, jež ústily do skály. Nápisy okolo klenby a na štítu již dávno opadaly a nebyly k přečtení. Stejně by jim zřejmě nerozuměl, protože vyrůstal v úplně jiném světě a vládl jiným jazykem. K vstupnímu otvoru vedlo několik kamenných schodů. Jejich hrany se již dávno zaoblily a ztratily ostrý tvar. Zábradlí po stranách už prakticky neexistovalo, nemluvě o dveřích samotných, po nichž zbyla jen temná díra vedoucí kamsi do neznáma.

---

Nezapomeňte zanechat komentář nebo recenzi zde, či u Vašeho oblíbeného knihkupce

Líbí se Vám příběh o Ranytovi? Zůstaňte v kontaktu

www.facebook.com/ranytkniha

www.twitter.com/theranyt

www.ranyt.4fan.cz